Vypouštění odpadu a vypuštěná informace

Děkuji J. Hofmeisterovi a J. Hruškovi (82, 34, 2003/1) za doplňující komentář k mému článku (82, 32, 2003/1). Oba autory mohu ujistit, že naše váhání, který zdroj energie zvolit pro tuto zimu, bylo jen hypotetické. Sám příběh o vozíku s klestím, i když pravdivý, byl vstupním alegorickým obrazem, který měl ukázat, že soudy o správnosti lidského chování nemusí být tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát. Nejednoznačnost odpovědi na otázku „kam s klestím“, plynoucí z reakce autorů, snad potvrzuje, že tato alegorie byla na místě. Chtěl bych jen doplnit, že se s obecnou preferencí sběru paliva před použitím elektrické energie neztotožňuji. Nejde jen o to, jak můžeme ublížit lesu. Je třeba vzít v úvahu i lokální znečištění ovzduší v místě spotřeby, které autoři ve svém příspěvku nezmiňují. Soudím proto, že racionální využívání akumulace energie v období snížené spotřeby v akumulačních kamnech či bojlerech nebo přiměřený provoz elektrických tepelných čerpadel jsou také dobré alternativy – pro přírodu, ne pro naši peněženku.

V. Koteckému (82, 35, 2003/1) se nelíbí moje „definice“ cíle zelených organizací. I po přečtení jeho výtky si myslím, že definice není špatná. Při své stručnosti je velmi obecná, neurčuje míru preference přírody či člověka a obsahuje jak radikální postoje, tak hledání vhodné míry a kompromisu přijatelného pro člověka i přírodu, které měl V. Kotecký na mysli. Navíc sama formulace evokuje i jistý pozitivní morální apel, k němuž se mohou přihlásit snad všichni zelení.

Najít správnou míru je základní problém a o její úrovni lze diskutovat. Pokud je ovšem v některých konkrétních kauzách příroda dominantní a v jiných se sotva mihne, nelze o poctivém hledání správné míry mluvit. Budu-li své dítě často bít a ještě častěji mu intenzivně projevovat lásku, stěží mne někdo pochválí za vyváženou výchovu.

Argumentaci V. Koteckého lze rozumět také tak, že si zelení uvědomují, jak málo nebezpečné jsou jaderné elektrárny pro volnou přírodu. Podle jejich přesvědčení však provoz jaderných elektráren drasticky snižuje kvalitu lidského života, a proto stojí za to přírodu obětovat. Pak by ovšem ti radikálnější, kteří dávají přírodě větší přednost, měli být k jaderným elektrárnám méně odmítaví (vyjma poustevníky, kteří podlehli iluzi, že elektřinu nepotřebují). Nic takového však v environmentálním hnutí nepozoruji, spíše naopak. Ať to převracím tak či onak, stále mi vychází, že odpor zelených k jaderným elektrárnám není výsledkem racionální úvahy, ale že jde o fundamentální dogma.

Oba články, které jsem ve svém příspěvku zmínil – Noste dříví do lesa! (Vesmír 81, 568, 2002/10) a Čistší plýtvání (Vesmír 81, 634, 2002/11) – byly pro mne jen motivací k napsání obecnějšího textu, který si všímá současné pozice jaderných elektráren. Proto jsem použil i příklady z nečeského prostředí. Vybral jsem ty nejkřiklavější a také mediálně nejznámější, aby si na ně čtenář sám vzpomněl. Nicméně musím V. Koteckému přiznat oprávněnost výtky, že necituji Hnutí DUHA, a nezbývá mi tedy než být v argumentaci adresnější. Text tím ale nutně bude více konfrontační (a toho jsem se chtěl v původním článku vyvarovat).

Otevřeme propagační brožuru Hnutí DUHA „Aby se nám rozsvítilo… šetrná energie pro každého“, což je poměrně rozsáhlá a reprezentativní publikace tohoto hnutí z r. 2000 (na mnoha místech pěkně a věcně správně napsaná). Pokusme se v ní najít důvody, proč ochránci přírody proti jaderným elektrárnám vystupují tak jednolitě. Začněme s kapitolou „JE Temelín“, kde nás ovšem pouhé přečtení nadpisů odstavců „Spuštěním elektrárny výdaje nekončí“, „Temelín není potřebný“, „Temelín není bezpečný“, „Kam se poděla demokracie?“ přesvědčí, že se zde nemluví o přírodě. Hlavním tématem je lidský strach a peníze. Jistou naději skýtá snad jen další odstavec této kapitoly „Temelín nepomůže severním Čechám“: Odstavení výkonu odpovídajícího Temelínu by snížilo znečištění ovzduší v severočeském regionu jen o několik procent, protože tamní elektrárny byly již nákladně odsířeny. Je diskutabilní, jestli několik procent je, nebo není málo. Temelín je s to uspokojit také jen několik procent celkové energetické potřeby ČR a srovnatelné zlepšení kvality ovzduší, byť jen v části státu, nemusí být špatný výsledek, zvláště když si uvědomíme, že energetika zdaleka není jediným zdrojem znečištění ovzduší. V této kapitole se tedy nedovíme, jak Temelín škodí přírodě. Naopak se dovíme, že může pomoci, ale málo. Pokud by nám prostá logika radila, že v každém případě jde o krůček správným směrem, a když tedy jeden Temelín pomůže málo, dva by pomohly více, vězme, že se mýlíme. Podle Hnutí DUHA to musíme chápat tak, že je nejen nepřijatelné uvažovat o stavbě další jaderné elektrárny, ale dokonce je nutné pozastavit i elektrárnu již stojící.

Jestliže budeme listovat dále, najdeme již jen jediné místo, kde se v souvislosti s jadernými elektrárnami zmiňuje příroda, a to odstavec „Jaderné elektrárny vytvářejí velké množství radioaktivních odpadů“ z kapitoly „Jaderné elektrárny“. Popisuje se v něm zejména poškození naší přírody v důsledku bývalé těžby uranu. Nechci to zlehčovat, pozůstatky těžby skutečně představují problém. Je však třeba si uvědomit, že Česká republika (resp. Československo) byla přes svou malou rozlohu v těžbě uranu velmocí (5. místo na světě), a jde tedy o problém specificky český, který většina zemí provozujících jaderné elektrárny nemá. Tak to bohužel ve světě chodí, nerostné suroviny se těží tam, kde jsou jejich ložiska. Přes poškození přírody, které každou rozsáhlejší těžbu provází, si většinou země svých nerostných surovin a možností je těžit váží. Stále ještě říkáme „nerostné bohatství“ a ne „nerostná bída“. Jaderné elektrárny nemohou za to, že vývoz uranu zřejmě nebyl kompenzován přílivem bohatství, které by mohlo být použito i na zmírnění následků těžby. Navíc si myslím, že pokud příroda ČR jako celek skutečně strádá, mají na tom pozůstatky těžby uranu jen mizivý podíl.

V tomtéž odstavci čteme: Například koncentrace tritia v řece Jihlavě se pod výpustí z Dukovan zvyšuje stonásobně. Pokud vím, je tento údaj správný. Přirozená měrná aktivita tritia v dešťové vodě je asi 0,5 Bq/l a při roční emisi 1,5 × 10¹³ Bq aktivity tritia z dukovanské elektrárny a poměrně malém průtoku Jihlavy na ústí z přehrady Mohelno vychází měrná aktivita ³H v řece skutečně stonásobná – přibližně 50Bq/l. Jenže přirozené tritium ve vodě není významným zdrojem radiační zátěže. Tím je například přirozený radionuklid ⁴⁰K, jehož měrná aktivita dosahuje hodnoty 50 Bq/l i v obyčejném mléce, a v mořských rybách, mase či zelenině ji dokonce může vysoce překročit. Přitom jsem nikdy neslyšel, že by nějaký dietolog bral tento fakt při tvorbě výživného programu v úvahu. Vidíme tedy, že zvýšení koncentrace ³H v říční vodě přináší zcela bezvýznamné riziko pro volnou přírodu i pro člověka samotného – i kdyby byl přinucen vodu přímo pít. Navíc jde o efekt závislý na místě i čase. Dále po proudu řeky se tritium ředí, a protože je chemicky identické s vodíkem, nehromadí se v živé tkáni. Má poměrně krátký poločas rozpadu (12 let), jeho dodatečný umělý zdroj tedy není žádnou dlouhodobou hrozbou.

Představme si ale, co vypuštění informace o stonásobném zvýšení udělá s laickou veřejností, která se už beztak bojí všeho radioaktivního. Jestliže se údaje o měrné aktivitě tritia zveřejní a další souvislosti se neuvedou, nelze to považovat za poctivé upozornění na možná rizika, ale pouze za nástroj pro pěstování strachu. Je to jen slabší a mediálně nepovšimnutá verze „doporučení nosit jodové tabletky“. Je to pokus manipulovat veřejné mínění tím nejhorším (a nejúčinnějším) představitelným způsobem – nepodloženým vyvoláním obav o lidské zdraví a život.

Ve výše uvedené brožuře, ke které se Hnutí DUHA ústy V. Koteckého nehlásí, je také vyjádřena nespokojenost s plánovaným pouze 8% podílem alternativních zdrojů v ČR, a vzápětí po ní následuje odhad jejich 5% reálného potenciálu. Prosím, aby mi čtenář věřil, že jsem tuto „malou past“ nenalíčil. Poctivě uvedená citace brožury z mého článku vypadla při redakční úpravě.