Tradiční hospodaření na Sokotře

Celá staletí se obyvatelé Sokotry učili předcházet neúměrnému využívání vegetace, která je pro ně nesmírně důležitá, bez ní by nepřežili oni sami ani jejich dobytek. Snad proto je dnes Sokotra jedním z mála suchých tropických ostrovů, jehož příroda je poměrně málo dotčena moderním vývojem.

Souostroví Sokotra leží v Indickém oceánu při ústí Adenského zálivu. Patří Jemenu, přestože africké břehy jsou blíže než Arabský poloostrov. K archipelu patří ostrovy: Sokotra (největší, 3550 km²), Abd al­-Kuri (162 km²), dva menší zvané „bratři“ – Samha (45 km²), Darsa (10 km²) a pár bezejmenných skalnatých útesů. Tyto ostrovy spočívají na šelfové lavici, v niž přechází pásmo severosomálských hor. Maximální hloubka moře tu většinou nepřesahuje 200 m, ale příkop v Adenském zálivu (mezi Sokotrou a Arabským poloostrovem) je velmi hluboký – běžně přes 5000 m.

Ostrovy izolované již od druhohor

Geologická stavba Sokotry se podobá spíše Somálsku než Arábii. Tvoří ji vyvřeliny a přeměněné prekambrické horniny překryté mladšími sedimenty (především vápencem a pískovcem). Až do počátku křídy (před 130 miliony let) byla Sokotra součástí jižního prakontinentu Gondwany, který se později rozdělil na Afriku, Austrálii, Indii, Madagaskar a Jižní Ameriku. Před 70 miliony let se spojení mezi Sokotrou a africkou pevninou přerušilo, a tehdy se také od Afriky oddělil Arabský poloostrov. V souvislosti s kolísáním mořské hladiny měnila Sokotra svou velikost, ale nejvyšší centrální horstvo Haghier pod vodou nikdy nebylo. V době nejsilnějšího pleistocenního zalednění byla hladina moře oproti současnosti o 120 m níže a plocha celého souostroví se podstatně zvětšila, nebyla však nikdy propojena s africkou pevninou.

Zdrojem vysokého stupně endemizmu místní fauny a flóry byla zprvu dlouhodobá izolace, při níž zde přežily formy, které na pevnině už vymřely. Izolační fáze probíhala od druhohor a po ní následovala fáze radiační, kdy se zachované typy dále vyvíjely a rozlišovaly do nových druhů. Adaptivní radiace ¹⁾ místních forem se odehrála bez jakékoli závislosti na Arabském poloostrově či africkém kontinentu.

Pastevci a rybáři

Etnický původ sokoterského obyvatelstva není dosud zcela objasněn. Někteří badatelé tvrdí, že první lidé sem pronikli z Arabského poloostrova 500 až 1000 let před Kristem. Svými geny však přispěli i námořníci, kteří tu přistávali při plavbách do Indie – např. Řekové, Indové, Portugalci, Britové. Někteří lidé z nejvýchodnějších partií ostrova mají modré oči a věří, že jsou potomky Evropanů. Ve větších sídlech při severním pobřeží žije mnoho novodobých přistěhovalců z Arabského poloostrova, kteří tam proudí již po několik generací.

Obyvatelstvo dosud dodržuje původní promyšlené hospodaření v krajině. Vychází z letitých zkušeností a drží se tradic, z nichž mnohé dnes dokážeme odůvodnit jako racionální počínání. Vlastníci stád přehánějí dobytek mezi horskými oblastmi, náhorní plošinou a příbřežními planinami. Sledují nejen zdroje potravy, ale také dobře vědí, že pokud je dobytek dlouho na jednom místě, mohl by onemocnět. Poživatelných rostlin ubývá. Některé stromy, zvláště motýlokvěté, obsahují steroidy, glykosidy i jiné látky, které mohou působit jako jedy. Přesuny zvířat mezi nížinami a horami jsou důležité i kvůli nedostatku některých stopových prvků. Například na vápencové plošině je nedostatek mědi v použitelné formě. Ovce pak mají provazovitou vlnu, chlupy (hlavně černé) bez pigmentu, potrácejí mláďata, mají degenerované míšní a mozkové nervy, trpí nekrózami a poruchami pohybové koordinace. Nedostatek kobaltu zas spouští v bachoru dobytka neodpovídající produkci vitaminu B₁₂. Zvířatům zhrubne srst a mají nezdravý vzhled. Tyto příznaky místní lidé znají.

Další počínání pastevců chrání zvířata před parazity. Na horách zavírají ovce přes noc do ohrad a nevypouštějí je hned zrána. V noci se totiž vlhkost na rostlinách sráží a invazní larvy cizopasných helmintů vylézají na špičky stébel, které ovce s oblibou spásají, protože jsou nejvýživnější (viz též Vesmír 78, 667, 1999/12). Aby tomu pastevci zabránili, vypouštějí stáda až okolo desáté hodiny, kdy už je tráva oschlá, larvy před hrozícím suchem slézají dolů a riziko nákazy je menší. Kozy není třeba zavírat – ty se chrání samy, raději okusují listy dřevin, na které se larvy parazitů nedostanou.

V příbřežních vesnicích se mnoho lidí živí rybářstvím. Jednoduchou tradiční technikou loví tuňáky, žraloky, langusty aj. Úlovky prodávají jak ostrovanům, tak obyvatelům pevninského Jemenu či cizím překupníkům. Mnozí rybáři vlastní také dobytek a tradičním způsobem pasou svá stáda. Během silných monzunových větrů, které trvají 4–5 měsíců v roce, rybařit nelze. Mezi pastevci a rybáři se proto vytvořila úzká vazba: rybáři zajišťují potravu pastevcům v době sucha a pastevci jim poskytují maso a mléčné výrobky během vysoké produkce dobytka.

Dříve se v údolích na malých plochách pěstovalo proso, které patřilo mezi základní zdroje obživy. S dovozem rýže a pšeničné mouky se však rozloha prosných políček podstatně zmenšila. Pěstování prosa není snadné, ani nabízené subvence nepomáhají. Je to škoda, protože nynější závislost na dovážené rýži a mouce prohlubuje podvýživu mnoha Sokotřanů.

V dlouhých obdobích bez srážek se sice na Sokotru dováží sušené mléko, mouka, rýže a olej, ale přesto se podvýživu nedaří zcela potlačit. Malárie i tuberkulóza jsou tu běžné a kojenecká úmrtnost je zde jedna z nejvyšších na světě. Mnoho ostrovanů vidí, že jejich příbuzní na druhé straně Adenského zálivu mají lepší životní podmínky, a chtěli by žít podobně jako oni. Rádi by zlepšili komunikaci s pevninou, přejí si účinnější zdravotní péči, spolehlivou vodovodní síť, dovoz dotovaného stavebního materiálu. Mají v úmyslu vybudovat celoročně využitelný přístav s mrazírnami, aby mohli lépe vydělávat na rybaření.

Jeskyně a ohňová dřívka

Vnitrozemští horalé mají způsobem života blízko k původním obyvatelům. Zpravidla žijí ve velkorodinách a někteří bydlí i po několik měsíců v roce v upravených jeskyních. Vchod do nich chrání zeď z plochých kamenů. Obývaný prostor má obvykle více ložnic oddělených kamennými přepážkami, předsíň, spižírnu a místnost pro domácí a řemeslné práce. Vybavení je velmi jednoduché, sedí se i leží na zemi pokryté dekami nebo rohožemi. Kuchyně s ohništěm bývá venku, vchod do ní zakrývá rohož z řapíků datlových palem. V blízkém okolí jeskynního příbytku stávají domy, které jsou vystavěny z plochých kamenů a mají kruhový nebo obdélníkový půdorys a plochou střechu. Tu drží silnější kmen podepřený středovým sloupem z velkých upravených kamenů nakladených na sebe. Veškeré dřevo je zbaveno kůry – pak ho totiž nenapadají termiti. Střecha je vyrobena z poskládaných větví a zasypána hlínou.

Horalé, kteří si říkají „Bedu“, tvoří asi třetinu ostrovanů. Dodnes dokážou rozdělat oheň pomocí suchých dřívek. V dlaních prudce třou klacík z tvrdšího dřeva (obvykle ze zimostrázu ²⁾ či dřeviny rodu Trichocalyx ³⁾ ) spočívající v jamce vyhloubené v druhém, silnějším klacku z dřeva měkčího (nejvhodnější je kadidlovník ⁴⁾ ). Když začne jamka po chvíli doutnat, přisypou dokonale suchý troud nebo rozdrcený kozí bobek. Jakmile se střed rozžhaví, intenzivně na něj foukají, přisypou další drť a přikládají malé větévky. Založení ohně trvá jen několik minut. Některé dřevo, např. cicimku ⁵⁾ nebo zimostrázu, se využívá k výrobě dřevěného uhlí pro výhně místních kovářů.

Kozy, ovce, krávy a dromedáři

V polovině osmdesátých let 20. století na Sokotře žilo asi 71 000 koz, 17 500 ovcí, 1900 krav a 500 velbloudů; v letech 1998–1999 to již bylo 150 000 koz, 80 000 ovcí, 15 000 krav, 7000 velbloudů a 3000 oslů (přinejmenším odhady počtu velbloudů a oslů jsou však asi nadhodnocené). Následující sucho, vystřídané v roce 1999 záplavami, údajně způsobilo 60% ztráty. Na jednu ostrovní domácnost dnes připadá zhruba 15–20 koz, 15–20 ovcí a 5–10 kusů skotu (ale jsou tu i domácnosti s početnými stády).

• Kozy chované na Sokotře jsou malého vzrůstu, o hmotnosti mezi 18–29 kg. Mají charakteristické kroucené rohy, které směřují většinou obloukovitě dozadu a jsou dlouhé až 40–50 cm. Lze rozlišit dva hlavní podtypy koz. Na příbřežních planinách a severní i jižní straně ostrova mají dlouhou jemnou srst na zadku. Většinou jsou hnědavé až hnědé s bílými skvrnami. Ve vyšších polohách jsou o něco menší a mají i kratší rohy. Jejich zbarvení je obvykle bílé, bíločerné nebo zcela černé. Plně vzrostlí kozli se k reprodukci využívají již od stáří půl roku, kozy jsou připouštěny v roce. Kozlíci se zabíjejí ve dvou týdnech a jejich matky jsou pak dojeny.

  I když jsou kozy nenáročné, potřebují během déle trvajícího sucha přikrmovat. Důležité jsou proto některé druhy dřevin, hlavně kola ⁶⁾ a myrhovník. ⁷⁾ Několikrát denně se z údolí ozývá křik pastevců a bouchání holí o kmeny stromů, jímž pastevci lákají kozy k otlučeným haluzím. Zvířata se k nim s hlasitým mečením sbíhají. Zprvu jsou z těchto stromů a keřů osekávány jen listy, následují tenčí větévky a při pokračující nouzi dojde i na silnější větve, či dokonce samotný kmen – ze dřeva se osekávají tenké plátky, které je dobytek schopen rozžvýkat. Ceněny jsou též plody dračince, ⁸⁾ nesmí jich však být přemíra, jinak se dobytek přiotráví a začne se potácet. Při dlouhotrvajícím suchu se též olamují dračincové větve, popřípadě se kácejí celé stromy. Pro kozy jsou poživatelné jak ostré listy, tak vláknitá hmota větví. Svoji nezastupitelnou roli hraje též stromovitý pryšec Euphorbia arbuscula. Pastevci šplhají do jeho deštníkovitých korun a osekávají mladé dužnaté výhonky. Mají velice nepříjemnou chuť, a pokud vytékající mléko stříkne pastevci do oka, způsobí mu prudkou bolest. Tvrdí se, že maso a mléko koz, které pryšce žerou, má specifickou příchuť. Ovcím se dávají také pecky z datlí nebo celé vadné datle, přesto jich však při déletrvajícím suchu hodně pomře, protože jsou mnohem citlivější než kozy. Nejodolnější jsou samozřejmě velbloudi. Řada rostlin je pro dobytek nepoživatelná a jedovatá. Domorodci dobře vědí, které to jsou, a také znají jejich účinky na chovaná zvířata. Živé stromy a keře se kácejí jen výjimečně a dodržování všech těchto přísných pravidel hlídá síť kmenových rad.

• Ovce chované na Sokotře jsou – podobně jako kozy – malé, v dospělosti váží okolo 20–25 kg. Mají tenký ocas a jsou různobarevné, od celkově bílé po bílou s černou hlavou nebo celým předkem těla. Beranů se chová asi stokrát méně než ovcí a reprodukce je řízena. V nežádoucí době se beranům přivazuje malá zástěrka, aby říjné ovce nemohli krýt. Reprodukční doba začíná v květnu, kladení jehňat vrcholí o pět měsíců později – v říjnu. Podobně jako kozlíci jsou i beránci vesměs zabíjeni a pojídáni již ve stáří dvou týdnů a jejich matky dojeny.
• Hovězí dobytek na Sokotře patří mezi trpasličí hamitské typy. Obvykle má poměrně krátké rohy a jeho reprodukční cyklus se reguluje stejným způsobem jako u ovcí – v období, kdy zabřeznutí krav není žádoucí, se býkům přivazují zástěrky. Většina chovatelů uplatňuje systém jednoho telete za dva roky. Před každodenním ranním dojením rozdělávají ženy oheň a přihazují na něj hnůj nebo větve některých dřevin, např. zimostrázu, pryšce Euphorbia arbuscula nebo dávivce, ⁹⁾ aby z něj vycházelo hodně kouře. Krávy se k němu pomalým krokem stahují – láká je teplo a hustý kouř, který alespoň na chvíli odpudí nespočetný obtížný hmyz.
• Velbloudi (Camelus dromedarius) jsou chováni hlavně na příbřežních písčitých planinách, nejvíce na jihu ostrova. Zboží se na Sokotře až do r. 1967 dopravovalo především na velbloudech a oslech, jejichž význam však začal upadat po dovozu terénních automobilů.

Organický odpad zatím uklízejí supi…

Podmínky sokoterského životního prostředí jsou dobré díky nízkému stavu populace a nenáročnému způsobu života. To vše se zásadně mění s populačním růstem a s počínajícím chaotickým a nekontrolovaným využíváním místních zdrojů. Současný odhad počtu obyvatel souostroví mluví o 44 000 lidí, většina jich žije na hlavním ostrově. Do roku 2030 se podle různých scénářů očekává nárůst na 87 000–113 000 obyvatel.

Venkovské zdroje vody jsou v kopaných studnách, pramenech a nečetných vodních tocích. Pouze pro omezenou část obyvatelstva, hlavně v Hadibu a okolí, je voda přiváděna trubkami vedenými po povrchu země. Není však nijak hygienicky kontrolována ani filtrována. Neustále hrozí choroby přenášené vodou. Lidé zpravidla vykonávají potřebu venku. Většinu organického odpadu spotřebují supi a kozy. Tento systém však asi stačit nebude…