GMO – rizikové téma

Vesmír se příspěvkem Ivana Hrdého vydal na ošidnou cestu genetických modifikací, lépe transgenoze. ¹⁾ Stačí udělat neopatrný krok mimo spolehlivá fakta nebo podlehnout bludičce „senzačních“ hesel, „která se uvádějí“, a propadáme se do bažin populizmu. Obvykle je užitečné se na takové zrádné stezky podívat z nadhledu.

Proč tolik rozruchu?

Přenos genů je obecnou metodou šlechtění. Šlechtitelé již dávno překročili hranici přirozeně se křížících druhů. Přenesli třeba gen mnohoštětu (Aegilops) nebo pýru (Agropyrum) do pšenice, aby nebyla náchylná ke rzi Puccinia persistens var. triticana, a nikdo neprotestoval. Dokonce smíchání desetitisíců genů pšenice a žita proběhlo bez zájmu veřejnosti, aniž se dostala ke slovu předběžná opatrnost nebo odhad ekologických dopadů. Náš šlechtitel doc. Josef Bouma v roce 1965 ozářil obilky ječmene odrůdy Valtický zubařským rentgenem a z potomstva vyšlechtil slavnou sladovnickou odrůdu Diamant. Za její výborné agrotechnické a sladovnické vlastnosti děkoval radiačním mutacím, ale nikoho nezajímal zdravotní dopad mutovaných bílkovin, o možnosti, že by mohly vyvolávat alergie, ani nemluvě.

Proč je tedy kolem přenesení byť jen jednoho genu, jehož produkt známe a můžeme si ho otestovat na cokoliv, tolik rozruchu, pokud to provedeme metodou transgenoze? Tato šlechtitelská metoda má smůlu v tom, že na rozdíl od ostatních zasahuje hluboko do ekonomiky. Ozářit semena může každý, stejně jako křížit pšenici s pýrem. Ovšem izolovat, upravit a přenést jediný gen metodou genového inženýrství je složité a uvést získané odrůdy na trh stojí řádově sto milionů amerických dolarů. Navíc se teprve po pěti či více letech ukáže, zda námaha a investice byly k něčemu dobré. Je přirozené, že kdo takové riziko podstoupí, chce mít výsledek autorsky chráněný. Jen vzácně – jako u „zlaté rýže“ – se vše může financovat z veřejných prostředků, a tak je transgenoze propojena patenty jen s několika velkými firmami a ostatní se k ní dostávají obtížně. Jde přitom o velké peníze a tomu odpovídá tvrdost konkurenčního boje. Jeho součástí je i propaganda nejrůznějšího druhu, která právě tvoří ony zrádné bažiny na stezce diskusí o genetických modifikacích.

Ekonomické zájmy a politika

Trh zemědělských produktů je v podstatě státní záležitostí – na obou březích Atlantiku je státem štědře dotován. Jelikož transgenní plodiny do něj významně zasahují (svou ekonomičností tlačí ceny dolů), dostávají se do mlýna státních ekonomických zájmů a politiky vůbec. Ohrožena se cítí zejména Evropa, neboť zemědělství nepovažuje jen za továrnu na potravu, ale chce, aby kultivovalo krajinu, upevňovalo sociální strukturu venkova a mnohdy i posilovalo národní identitu. S takovým pojetím nemůže evropský rolník dosáhnout efektivnosti čistě produkčně pojatého zemědělství, a proto Evropa nejen nebojovala proti iracionální fobii svých občanů proti GMO, ale tiše ji podporovala jako účinnou a právně nenapadnutelnou bariéru proti levnému dovozu ze zámoří, zejména z Ameriky. Tam totiž nevidí důvod oddělovat transgenní produkty od tradičních, takže zaoceánské dodávky plodin vždy obsahují kolísající podíl transgenních produktů.

Vinou této situace se případ GMO stal v Evropě kauzou především ekonomickou, pak politickou, a teprve daleko za tím přijde ke slovu biologie. Malý příklad: Odrůdy s tolerancí salinity ohrožují přirozená společenstva slanisek. Když takovou odrůdu získáme mutagenezí, nic se neděje a po odrůdových zkouškách, které kontrolují její agrotechnické parametry, se může zařadit do komerčního pěstování. Jestliže téže vlastnosti dosáhneme transgenozí, nastane martyrium testů, hodnocení rizik, předběžné opatrnosti, konzultace s veřejností, stanovení podstatné shody, zdravotních testů, vlivu na necílové organizmy, na půdu, mikroflóru, mineralizaci živin atd. za několik milionů. Je nutno během několika let popsat kila papíru, než může dojít k oněm odrůdovým zkouškám. Jen beznadějný snílek by si dovolil nabídnout výkonnou transgenní odrůdu evropským zemědělcům. Věcní politici si v Evropě tuto chybnou strategii uvědomují a snaží se ji napravit.

Různé přístupy v jednotlivých zemích

V dalších zemích jsou přístupy ku geneticky modifikovaný organizmům různé. V USA je hlavním nástrojem ekonomizace zemědělství stejně jako v Argentině. Brazílie chtěla vytlačit Argentinu z evropského trhu, zejména sóji, a proto vydala zákon, že se transgenní osivo nesmí používat. Marně. Vzhledem k ekonomické výhodnosti je rolníci pašují, a tak okolo 15 % brazilské sóji je transgenní. Podobná situace nastala v Indii s Bt-bavlníkem, jehož pašování tam dosáhlo takových rozměrů, že ho vláda raději legalizovala, aby ho měla pod kontrolou. Nejnověji propukla aféra s nelegálním pěstováním transgenní kukuřice v Mexiku. Tyto příklady jasně ukazují, že není možné z ideologických důvodů (jako jsou ochrana biodiverzity, boj proti nadnárodním společnostem apod.) přikazovat rolníkům, aby pěstovali tradiční odrůdy, když jsou k dispozici odrůdy ekonomicky výhodnější.

Největší tempo ve vývoji a používání transgenních plodin a ryb nasadila Čína. Tam se – stejně jako v Indii – projevuje obecná tendence zemí Asie a rovníkového pásma. Tyto země nejsou ochotny přijímat transgenní odrůdy vyvinuté pro velkoplošné, vysoce mechanizované a chemizované zemědělství mírného pásma a vyvíjejí své odrůdy plodin (významné pro ně) a technologii vhodnou pro malorolníky. Tento postoj je často účelově podáván jako odpor ku GMO vůbec.

Evropě nyní nezbývá než zvládnout uměle vytvořenou psychózu proti GMO a přizpůsobit tuto technologii evropským podmínkám. Cílem ovšem není zvýšit výrobu potravin (těch má Evropa spíš nadbytek), ale snížit ekologické zátěže a zavést genetické modifikace o vyšší užitné hodnotě pro spotřebitele a pro farmaceutický průmysl i jako obnovitelné zdroje materiálů.

K tomu slouží mimo jiné polní zkoušky, vhodné zejména pro posouzení ekologických dopadů a k modifikaci agrotechniky. Zde je namístě zamyslet se nad problémem kontrol, který není tak triviální, jak ho chápe Ivan Hrdý. Neexistuje absolutní kontrola, ta musí být navržena v souvislosti s cílem studie. Ukazuje to práce A. Hilbecka a jeho kolegů, ²⁾ kteří sledovali, jaký vliv na přirozeného nepřítele zavíječe kukuřičného bude mít okolnost, že se larvy zavíječe, jimiž je v laboratoři krmen, živily Bt-kukuřicí. Jako kontrolu použili larvy Ostrinia nubilalis a Spodoptera litoralis živené netransgenní kukuřici. V závěru uvádějí: „Z našich laboratorních pokusů nelze dělat závěry na polní podmínky… ekologická analýza zátěž/přínos pro nové způsoby musí být srovnána s konvenčními strategiemi omezování škůdců, které často silně postihují jejich přirozené nepřátele. Např. cukrová kukuřice se ošetřuje insekticidem 2–4krát týdně, a to od objevení se pestíků až po sklizeň. Bavlníkové pole je za sezonu ošetřeno insekticidem 5–12krát, kdežto Bt-bavlník méně než 3krát.“

Co přírodu narušuje víc?

Kontroly, jež se týkají ekologických dopadů, musí vycházet ze skutečnosti, kterou formuloval Phil Gale: „Každé zemědělství je narušením přírody, každá plodina je cizorodým elementem ve společenstvu. Musíme si proto klást otázku: Co ji narušuje víc – konvenční agrotechnika, nebo agrotechnika založená na GMO? A to se všemi vstupy chemie, energie, pohonných hmot, orby, pojíždění po poli atd. při zachování srovnatelných výstupů, např. výnosu.“ Jestliže tedy máme rozhodovat, co je z ekologického hlediska šetrnější, pak nemůžeme jako kontrolu použít nulový zásah, protože ten v praxi neexistuje, ale musíme použít zásah, který je v praxi běžný.

V tom je politický faktor přístupu ku GMO. Jejich rizika se ze zákona zkoumají pod lupou, zatímco konvenční zemědělské postupy se z hlediska rizik hodnotí jen vzácně. Uvedu příklad: ochrana před škůdcem zavedením Bt-plodin vyžaduje složité správní řízení podložené podrobnými a nákladnými studiemi o dopadu na necílové organizmy, kdežto použití např. vosičky Trichogramma je zcela libovolné, žádný úřad nevyžaduje analýzu dopadu na necílové organizmy, ačkoli lze těžko předpokládat, že tento parazitoid bude zcela spolehlivě napadat výlučně vajíčka škůdce. Takový nevyvážený pohled bohužel vinou propagandy převzali i někteří vědci.

Válku „propagátorů“ a „odpůrců“ GMO ponechme politikům a spolkům, kteří si tímto způsobem zajišťují popularitu a obživu. Odborníci by měli nezaujatě a podle zcela shodných kritérií vážit poměr rizika a přínosu jak pro konvenční, tak pro novou agrotechniku založenou na GMO a vycházet při tom výhradně z ověřených vědeckých skutečností. Jen tak je možné se vyhnout bažinám emocí a bludičkám různých agitací.