Motolice proti cukrovce?

Základním dogmatem dnešní imunologie je, že o výsledku imunitní reakce proti určitému patogenu rozhoduje poměr mezi uplatněním dvou antagonistických mechanizmů. Při prvním z nich hrají podstatnou roli T_H1-lymfocyty, jejich produkt interferon γ, aktivované makrofágy a zčásti i cytotoxické T-lymfocyty. Druhý mechanizmus je založen na T_H2­-lymfocytech, B-lymfocytech a jejich produktech (protilátkách), někdy i na buňkách zvaných eozinofily a mastocyty. První typ (tzv. zánětlivý) obvykle dobře funguje proti intracelulárním parazitům (jde o některé bakterie a viry), druhý (protilátkový) působí proti mikroorganizmům a mnohobuněčným parazitům kolonizujícím povrchy sliznic a mezibuněčné prostory. Cytokinové produkty T_H1-buněk brzdí vývoj T_H2-buněk a naopak – rozběhne-li se reakce jedním směrem, má tendenci stabilizovat a potlačit alternativní způsob odpovědi. To dává smysl (je třeba se držet správné cesty a nesejít z ní, pokud k tomu není opravdu silný důvod) a většinou to funguje.

Každá mince má však líc i rub a také obranné imunitní mechanizmy někdy nadělají víc škody než užitku. Známe řadu autoimunitních chorob, při nichž se zbraně imunitního systému obracejí proti vlastním tkáním a poškozují je. Mnohé z nich jsou způsobeny chronickými zánětlivými procesy, které pravděpodobně začaly v souvislosti s likvidací skutečných patogenů, ale pak se obrátily nesprávným směrem. Takovou vážnou autoimunitní chorobou je např. jeden druh „cukrovky“ – juvenilní diabetes I. typu. Postihuje hlavně děti a adolescenty s určitými genetickými predispozicemi. Chronický zánětlivý proces způsobený autoreaktivními T_H1-lymfocyty při něm ničí β-buňky v Langerhansových ostrůvcích slinivky břišní, tj. jediné buňky v těle, které jsou schopny produkovat inzulin. Zajímavé je, že juvenilní diabetes I. typu se vyskytuje poměrně často v ekonomicky vyspělých zemích, zatímco v rozvojových zemích je velkou vzácností. Laboratorní model této choroby představuje myší kmen NOD (non-obese diabetic), u nějž spontánně vzniká velmi podobné autoimunitní onemocnění. Nedávno bylo zjištěno, že k vzniku choroby u těchto myší nedojde, pokud jsou infikovány motolicí Schistosoma mansoni. Tímto parazitem je infikováno v tropických zemích více než 200 milionů lidí, z nichž zhruba 20 tisíc ročně na tuto infekci umírá a podstatně víc jich trpí vážnými poruchami funkce jater a močových cest.

Pozoruhodné je, že ochranný efekt u NOD-myší má nejen infekce živými parazity, ale i vakcinace extrakty z dospělých motolic nebo vajíček. Tento efekt velmi dobře souhlasí s oním základním imunologickým dogmatem – imunitní reakce proti mnohobuněčným parazitům má totiž charakter odpovědi druhého, „protilátkového“ typu (T_H2-lymfocyty, produkce IgE­protilátek, eozinofily a žírné buňky). Taková silná odpověď potlačuje zánětlivé reakce – proto zřejmě nedojde ani k spontánní autoimunitní zánětlivé reakci zaměřené proti pankreatickým buňkám sekretujícím inzulin. Je tedy naděje, že imunizace antigeny z motolic by mohla u dětí s genetickým rizikem zabránit vzniku onemocnění. Problém ovšem je, že takový postup nepomůže pacientům, u nichž už onemocnění propuklo. Ti totiž mají v okamžiku diagnózy již téměř všechny β-buňky nevratně zničené. Naděje by spočívala v kombinaci vakcinace potlačující zánětlivou reakci s použitím kmenových buněk, které by byly schopny dát vzniknout novým β-buňkám.