Mikroevoluce ptačí migrace

Snad každý má vžitou představu rozdělovat ptáky na stěhovavé a nestěhovavé, tj. na ty, kteří se v pozdním létě a počátkem podzimu vytratí, a ty, kteří si zvyknou přečkat zimu v zahradách. Ovšem situace je (jako vždy a všude) trochu složitější. Všeobecně lze ptáky rozdělit na netáhnoucí, tj. ty, kteří se po celý rok zdržují v blízkosti svého hnízdiště (příkladem jsou každému známé sýkory), a táhnoucí (příkladem budiž ťuhýci). Ti druzí jsou k přežívání v místě svého hnízdění mimo vegetační období mnohem hůře uzpůsobeni. Všimněme si podrobněji stěhovavých ptáků. Obecně je lze rozlišit na ty, kteří hnízdí u nás, ale zimují  na jih od Sahary (tropičtí migranti), ty, kteří se ze svých hnízdišť stěhují do mediteránní oblasti (migranti mírného pásma), a ty, kteří se přemísťují v rámci regionů (migranti krátkých vzdáleností).

Jak už to ve věcech přírodních bývá, nelze vše rozškatulkovat přesně – a nejinak je tomu s ptačími pohnutkami k stěhování. Jeden a tentýž druh může být v jednom roce stěhovavý a v druhém ne, anebo dokonce může být tentýž druh jakýmsi všeptákem stěhovákem, jak je tomu u pěnice černohlavé (Sylvia atricapilla). Ta vám často zpívá ráno cestou do práce v nejbližším parku, aniž byste si toho vůbec všimli. Jedinci tohoto druhu, kteří patří do populací hnízdících v severní Evropě a Asii, migrují až do jihovýchodní Afriky, zato středoevropská populace se stěhuje zčásti do západní Afriky, zčásti do mediteránní oblasti (zbytek dokonce v posledních desetiletích zimuje na Britském souostroví). Jihoevropské populace jsou částečnými migranty (pouze část populace je stěhovavá, kdežto zbytek je něco jako naše sýkory). Abychom nic nevynechali, jedinci populací z Madeiry, Azorských a Kapverdských ostrovů jsou věrni svým hnízdištím po celý rok. Z uvedeného lze vyčíst severojižní migrační gradient. Tomu odpovídají i morfologická přizpůsobení jedinců podle toho, do jaké migrační kategorie patří. Ti ze severovýchodu Evropy mají delší a špičatější křídla, na jihu Evropy spíš kratší a kulatější.

Řada důmyslných experimentů ukázala, že ptáci mají geneticky daný migrační program závisející na tom, do které populace příslušný jedinec náleží. Tento migrační program je specifický pro každou populaci. Podle něj daný člen populace pozná, kterým směrem se má vydat na cestu k svému zimovišti, kdy má odletět, aby u nás neumrzl, a že už dorazil na správné zimoviště (nedej bože to propást a ocitnout se někde v Kalahari). Průběh migrace je řízen geneticky kódovanými endogenními rytmy. Asi nejdůležitější je zjištění, že jednotlivé populace pěnice černohlavé mají své vlastní endogenní rytmy. Například v experimentech s křížením ostrovních jedinců z Kapverdských ostrovů, kteří jsou stálí, se středoevropskými jedinci, kteří migrují, mělo v dceřiné generaci schopnost migrace 40 % jedinců. Jestliže se selektivně křížili jedinci z částečně táhnoucí mediteránní populace (tj. část jedinců z této populace každoročně byla stěhovavá a zbylá část stálá), pak v následujících dceřiných generacích vznikly dvě čisté linie jedinců (stěhovavé pěnice a stálé pěnice), jejichž potomci dědili pouze migrační program svých rodičů.

Jak známo, přes Evropu vedou dvě hlavní migrační trasy – jihozápadní a jihovýchodní. A právě když se zkřížili jedinci ze dvou různých tras, orientace potomků dceřiné generace byla přesně uprostřed původních rodičovských tras (směrem na Itálii). K tomu, aby se jedinec dostal na své zimoviště, pochopitelně nestačí znát pouze směr. Experimenty v aviariích ukázaly, že migranti jsou vybaveni vrozenými časoprostorovými migračními programy. Konkrétně bylo prokázáno, že vzdálenost, kterou má pták urazit na své zimoviště, je tím větší, čím delší je „nespokojenost“ jedinců držených po dobu podzimního a jarního času migrace v laboratořích.

Vznikem nového zimoviště, a tím i nové migrační trasy pěnice černohlavé na Britském souostroví, se zabýval Petr Bethold. Přibližně před 30–40 lety začala malá část středoevropských pěnic zimovat v Británii. Toto nové zimoviště přineslo pěnicím řadu výhod. Ptáci, kteří tam zimovali, trpěli méně vnitrodruhovou konkurencí, potravní nabídka byla bohatá, na jaře se dřív dostali zpět do svých hnízdišť, čímž si mohli lépe vybrat místo k zahnízdění. Výhod, které vedly k rozmachu této populace (dnes má již několik tisíc jedinců), bylo více. Překvapující je ale především to, že tato nová migrační trasa, stará něco přes třicet let, je již geneticky fixována, jak se potvrdilo řadou křížení jedinců z různých populací.

Podíváme-li se na celou čeleď pěnicovitích (Sylvidae), zjistíme, že je v rámci Evropy jednou z druhově nejbohatších čeledí ptáků vůbec, a právě příklad geografické rozrůzněnosti pěnice černohlavé může leccos napovědět o vzniku druhů v celé této čeledi.