Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Křesťanství a Evropa

Hospodářská ani vědecká spolupráce nestačí
 |  4. 4. 2002
 |  Vesmír 81, 227, 2002/4

Evropa je ve světovém měřítku velice zvláštní a jedinečný útvar. Není to a nikdy nebyla ani jednotná říše (jak si to představoval třeba Hitler), ale ani pouhé zájmové a smluvní seskupení států. Má něco společného, co nezávisí jen na okamžité politické a mocenské situaci - a co ostatně všechny proměny a katastrofy této situace přežilo. Všichni tuší, že to nějak souvisí s křesťanskými kořeny. Ale jak?

Začněme s Evropou v tom nejužším, spíše politickém a administrativním slova smyslu, totiž s Evropskou unií. Tu dnes tvoří 15 demokratických a národních států, které mají společné (některé) zákony, společný paralament a jakousi vládu (Evropskou komisi), společné hospodářství (a většina už i měnu), Evropský soud a spoustu dalších institucí. Přesto si každý z nich zachovává své vlastní zákonodárství, parlament a vládu, svůj jazyk a svou kulturu. Na rozdíl od starověkých i novověkých říší nehledá tedy Evropa svoji "jednotu" v tom, aby bylo všude všechno stejné, ale hledá ji jako spojení různých, svébytných a autonomních celků, jimiž jsou dnes právě národní státy.

Španělský filozof José Ortega y Gasset (Evropa a idea národa, MF, Praha 1993) už před lety pěkně ukázal, že také národní stát a národ jsou vynálezy čistě evropské, které se nikde jinde nevyskytují. Národ totiž není - jak se i dnes někteří, zejména v anglosaské tradici domnívají - něco jako civilizovaný kmen. Evropský národ je sice také svébytné kulturní společenství, od kmenů se však zásadně liší tím, že ví, že není na světě samo. Že svět se pro ně nedělí na "my" a "oni", ale na mnoho různých "my", která se navzájem potřebují.

Stopy kmenového chápání světa se dodnes zachovaly v jazyce. Tak se mnohé kmeny samy označují stejným slovem, které znamená prostě lidé. Německé "deutsch", eskymácké "inuit" i romské "roma" znamená původně lid nebo lidé. Řecké "barbaros" označuje všechny ty, kterým není rozumět, protože místo řeči jen jaksi brblají, podobně jako naše "Němec" - na rozdíl od nás "Slovanů", kteří máme slovo, řeč. Národ v evropském chápání se zásadně liší tím, že z povahy věci žije v sousedství jiných, podobných, s nimiž se různě "stýká a potýká", s nimiž soutěží a od nichž stále přebírá všechno možné, co se mu hodí.

Současná Evropa se skládá z národních států. Ty vznikaly postupně od pozdního středověku, počínaje Anglií a Francií přes Španělsko, Dánsko, Švédsko až po Itálii, Německo, Norsko a další "mladší" státy dvacátého století, na základě stejné železné logiky. Na rozdíl od dynastických říší středověku, založených na posvátné moci panovnického rodu, kde komunikace mezi lidmi nehrála velkou roli a panovníkem mohl být docela dobře "cizinec", opírá se výkon moci v novověku nejprve o jednání ve šlechtickém (stavovském) sněmu, a nakonec o "veřejné mínění", výsledek politické diskuse všech občanů. Zatímco anglický i francouzský sněm jednal od začátku v národním jazyce, rozhovor v uherském sněmu se vedl až do 19. století latinsky. Když se však absolutističtí panovníci snažili vyřadit zprostředkování a moc šlechty a chtěli vládnout přímo, nutně potřebovali, aby jejich patentům a výnosům rozuměl úplně každý. V Rakousku to ovšem znamenalo, že se musely vydávat a tisknout paralelně ve čtyřech či pěti jazycích. Marie Terezie usoudila, že bude jednodušší, když se všichni poddaní naučí německy - a zavedla povinnou školu a němčinu.

Na úplné jazykové sjednocení, jaké se ve středověku ještě podařilo anglickým a francouzským panovníkům, bylo však už pozdě: následovala romantická reakce, hnutí na obranu národních jazyků -"národní obrození"- jež ve východní Evropě dodnes pokračují (Ukrajina, Bělorusko atd.). Význam jazyka pro politické uspořádání se pak dále ještě posílil příchodem demokracie a všeobecných voleb, a zejména vznikem masové komunikace, hlavně rozhlasu a televize. V moderní společnosti samozřejmě očekáváme, že s námi (přesněji k nám) političtí představitelé denně přímo hovoří, samozřejmě v našem jazyce. Moderní komunikační společnost tak jazykovou homogenitu státu nutně potřebuje, ale zázoveň ji tvrdě prosazuje. Díky tomu se mnohonárodní státy v Evropě vesměs rozpadly, ale zázoveň zanikla také nářečí. Mezi legitimní důvody pro rozdělení Československa jistě patřila obava Slováků, že se jejich jazyk vlivem televize až příliš přiblíží češtině, popřípadě se úplně vytratí.

Dilema mezi jazykovou rozmanitostí a potřebou státního jazyka pro výkon demokratické moci tak Evropa vyřešila vznikem menších národních států, které dnes ovšem vesměs cítí, že nemohou obstát samy. Politicky, hospodářsky, kulturně, o rostoucí naléhavosti celoevropských a světových problémů ani nemluvě. V této situaci přišlo Evropě nesmírně vhod, že mohla navázat na starou tradici evropského společenství náboženského, kulturního a civilizačního. Ve chvíli obecného zděšení a špatného svědomí po katastrofě druhé světové války, nacizmu a vyvraždění Židů výslovně navázala na to, co tu kdysi připravilo křesťanství. Přirozeně nemohla a ani nechtěla obnovovat dynastické vlády, nýbrž to zvláštní společenství různého, jak je zde kdysi založila středověká církev, než je oslabila náboženská roztržka 16. století a rozbily egoizmy "národních" absolutistických států.

Ve všech středověkých sporech o překlady Písma a užití národních jazyků v liturgii se jejich zastánci dovolávají slavné pasáže Skutků apoštolských (Sk 2,4-13), kde poutníci z celého světa slyší zvěstování Evangelia ve svých vlastních jazycích. Váhu tohoto argumentu dále zvyšovalo, že se tato pasáž vždy chápala jako zpráva o samém založení církve. Přes houževnatý tlak římské kurie, která se snažila udržet jednotu kulturně vyspělé latiny, si potřeba evangelizace zejména městského obyvatelstva ve vrcholném středověku vynucovala další a další ústupky - až po úplné prosazení národních jazyků v reformaci.

Duchovní a kulturní jednotu křesťanské Evropy však neudržovala pouze latina. Z tisíců nenápadných vláken a souvislostí uvedeme jako příklad jen několik nejvýznamnějších. Historicky patrně nejstarší jsou pozoruhodné sítě klášterů jako jedna z prvních institucí evropské integrace vyňatých dokonce z pravomoci místních biskupů. Na ni pak naváže jednak síť univerzit (dominikáni, později jezuité), jednak síť mezinárodních peněžních ústavů (templáři, maltézští rytíři aj.), zejména v souvislosti s křížovými výpravami.

Ještě daleko významnější však byly sítě vztahů, které nezahrnovaly jen vyšší vrstvy a vzdělance, ale úplně každého člověka. Byla to zejména úcta k světcům. V oblastech bývalé římské říše se kostely zasvěcovaly vedle apoštolů a biblických postav - často místním světcům, zejména pokud zde byli pohřbeni. Dále na sever a na východ přinášelo s sebou křesťanství stále víc i úctu k světcům "cizím": nejen k samým židovským zakladatelům, velkým postavám byzantským a římským, ale i k světcům francouzským, německým, italským, irským a britským. V legendách a později též zasvěceních se tak od 11. století šířila nakonec i známost a úcta k světcům českým - patrně první zprávy o "novém" národě, které přesáhly zájem kronikářů.

Rozhodnutí papežské kurie o jednotné proceduře vyhlašování světců a o jednotném kalendáři bylo jistě projevem běžného centralizmu, stalo se však také důležitým nosičem známosti a úcty dalších světců po celém "orbis terrarum". V dokonalé podobě zachycuje vrcholně středověkou představu křesťanského společenství Theodorichova galerie světců na Karlštejně se zástupci všech stavů, dob a plemen - nebeský "parlament" před trůnem Beránkovým podle Apokalypsy. Konečně zavádění křestních jmen vedlo k tomu, že každý jednotlivý křesťan svázal svůj život a svoji vlastní osobu s nějakým !patronem", moderně řečeno zpravidla "zahraničním". Obliba životopisů svatých jako lidové četby až dlouho do 19. století svědčí o tom, že křestní jména nebyla pouhou formalitou. Podobný význam pro široké vrstvy měly i sítě poutních míst, ve středověku skutečně "evropských", v barokní obnově už jen regionálních, nicméně stále "mezinárodních".

Sítě intelektuálních vztahů, výměny a spolupráce se dnes obnovují i pro nás a v evropském měřítku se silně podporují: dohoda evropských ministrů školství stanoví jako cíl, aby každý vysokoškolský student strávil aspoň semestr studia v nějaké jiné zemi. Ještě širší vrstvy může zachytit obecná potřeba a podpora cizích jazyků, a konečně masová turistika, bohužel spíše rekreační. Tradiční instituce křesťanské evropské vzájemnosti, o nichž jsme se zmínili, nelze patrně obnovit v původním rozsahu a významu. Úkol hledat a pěstovat prostředky k udržení evropské sounáležitosti různého však zůstává nezbytnou součástí, možná i podmínkou evropské integrace v plném slova smyslu. Hospodářská, ale ani vědecká či technická spolupráce nestačí.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Jan Sokol

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc., (*1936) studoval matematiku a obecnou antropologii na UK, na FHS UK se zabývá hlavně filosofií a antropologií institucí. Autor knih Čas a rytmus (Oikoymenh 1996), Malá filosofie člověka a Slovník filosofických pojmů (Vyšehrad 1998), Filosofická antropologie – člověk jako osoba (Portál 2002), Antropologie a etika (spolu se Z. Pincem, Triton 2003), Nebát se a nekrást (Portál 2003), Moc, peníze a právo (Aleš Čeněk 2007), Etika a život (Vyšehrad 2010).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné