Homicida a genocida: pokus o vysvětlení 1.

Oba články jsem psal puzen potřebou nabourat mýty, že zvířátka jsou hodná, Indiáni jsou hodní, jenom civilizovaní lidé jsou zlí; že budeme-li na sebe co nejhodnější, bude na světě dobře; a že kdo není hodný, je nemocný člověk. Záměrem obou článků bylo i rozběsnit určitý druh čtenářů – tento cíl byl splněn měrou vrchovatou. Nedokládá to jen text M. Kanovského, ale především rozsáhlá, zčásti i anonymní korespondence, které se mně i redakci Vesmíru dostalo; až člověka překvapí, kdo všechno vlastně Vesmír čte. Co naopak mé texty nebyly, je věda (ovšem Markem Špinkou žádaná „tvrdá data“ opravdu existují a nic v Homicidě nebylo „vycucáno z darwinistického palce“, i když jsem neuváděl tabulky a statistiky, ¹⁾ což mi snad čtenáři ani tolik nezazlívají). Vyčítá-li mi Kanovský užití nevědeckých termínů jako „rodičovská psychika“ či „vkus“, rád bych zdůraznil, že vědecký článek by měl každý snadno poznat na první pohled podle toho, že není česky. Tolik k zásadnímu hermeneutickému nedorozumění – až se člověk diví, jak humanitní učenci, kteří se živí především porozuměním a výkladem textů, selhávají v tak prostých úkolech, jako je poznat, co bylo míněno jako fór. (Pokud jde o porozumění tomu, co jsem napsal, dosud užívaná zkouška studentkou zjevně nepostačuje a budu ji muset doplnit o zkoušku antropologem. Tak např. dlouhý Kanovského odstavec na s. 205 vychází z nepochopení textu, o němž jsem se domníval, že je jasný: „frustrace z porážky...“ není „receptorem v našich duších“, nýbrž tím, co tento „receptor“ aktivizuje – a celá filipika pak nemá vůbec smysl.)

Protože mě M. Špinka i M. Kanovský podezírají ze snahy nějak potlačit společenské vědy nebo jim aspoň napravit hlavu sociobiologií, musím zdůraznit, že tomu tak není, ať si každý bádá, jak mu libo – představa polepšených freudistů mě opravdu nevábí, už proto, že by pak mohli začít usilovat o moje křeslo.

Slibuji, že se nebudu hádat o memy ani o metafyzické výzkumné programy (Vesmír 78, 575, 1999/10). Jen dvě poznámky: 1. S krajanem, i když je to pouhý natěrač (s. 206), sdílím nesrovnatelně víc memů než se zahraničním kolegou – oba známe Járu Cimrmana, Václava Havla a Přemka Podlahu, víme, že k řízku se knedlíky nejedí, a především umíme česky, kdežto s kolegou si můžu povídat leda lámanou vědecko-angličtinou o „stěžejní monografii W. H. Durhama“. 2. Vyvrácení Darwinova názoru na mechanizmy dědičnosti (s. 205) nemá s vyvrácením darwinizmu nic společného; darwinizmus je „metafyzický výzkumný program“ (ať si to zájemci přečtou v Popperovi), protože všechno, co pozorujeme, mohlo vzniknout přírodním výběrem a je věcí našeho... inu, vkusu, zda takové vysvětlení akceptujeme či nikoliv.

Etika a zobák. – „Tak jako slepice zkoumají všecko zajímavé zobákem, my se pokaždé ptáme, [...] jestli je to tak dobře,“ praví Špinka na druhé staně článku (Vesmír 81, 71, 2002/2). Zde došlo zřejmě k omylu: já nepopírám existenci etického či právního přístupu k věci (bylo by to absurdní ve světě, kde se lidé nezabývají ničím jiným než pomlouváním a pronásledováním bližních), nýbrž jeho epistemologickou užitečnost. Zajímá-li nás, jak se slepice vztahuje k světu, musíme zkoumat její zobák, a zajímá­li nás, jak svět vidí člověk, musíme zkoumat právní, etické, estetické nástroje, které k tomu používá. Nicméně si proto od slepic zobáky nepůjčujeme; etika, zobák a právo jsou zajímavé objekty studia, ale zavádějící metody. Kdo se štítí hadů, nemá být herpetologem, neboť objev „had jest slizký a zákeřný“, který lze od takového badatele oprávněně očekávat, neříká nic o hadech. Samozřejmě uznávám, že i vědec je jenom člověk a etických a právních předsudků se nedokáže zbavit tak snadno, jako se dokáže zbavit zvyku zkoumat věci zobákem, když jej nemá. Zkoumat lidskou etiku tak, jako bychom sami nebyli lidmi, nelze – nicméně když už se něčím takovým zabýváme, nepěstujme si své předsudky, buďme si jich vědomi, hledejme metody, které na nich budou co nejmíň závislé, a když nám to nejde, zkoumejme něco jiného. Kdosi přirovnal zločinnost k rakovině – sice si nemyslím, že zločinnost je patologická, ale budiž: představme si, že by kromě onko(bio)logie existovala ještě onkoetika, která by učila, že rakovina je špatná, a onkoprávo, které by rakovinu zakazovalo. Užitečnost těchto oborů pro pochopení příčin rakoviny je snad zřejmá. Osobně mám pocit, že medicína dosahuje úspěchů právě v okamžiku, kdy si uvědomí, že nemoc není zlo či nepřístojnost, nýbrž projev zájmů někoho jiného, třeba parazita, zlého ducha nebo mutované buňky.

Dokončení ve Vesmíru 81, 268, 2002