O irelevanci sociobiologie

V populárně-vědeckém diskurzu (k jehož kultivaci časopis Vesmír významně přispívá) začíná pozvolna vznikat dojem, že se pozice Jana Zrzavého (a styl uvažování, jenž může být nazván sociobiologie) stává alternativou, nebo dokonce substitucí sociálních věd. Vypadá to, že sociální vědy jsou v jakémsi závěsu a právě sociobiologie může být Ariadninou nití, jež je vyvede z bludiště, do nějž zabředly vinou vlastní strnulosti. K tomuto dojmu nesporně přispívají autorův talent, píle i styl. Při čtení jeho statí vzniká bezděčný dojem, že sociobiologie je již dávno akceptována a jenom kuriózní zatvrzelost několika beznadějně zpátečnických sociálních vědců brání jejímu plnému rozvoji, a tím i rozvoji sociálních věd samotných.

Pokusím se ukázat, že sociobiologie, kdysi do určité míry inspirativní provokativním nastolením některých problémů, je mrtvou disciplínou a vyvolávat ji z hrobu je neplodné a zbytečné.

Lidské konání, psychologie a proximativní mechanizmy

Základním omylem sociobiologie je postulát o přímém působení genů na lidské konání. Podívejme se namátkou na toto tvrzení (Vesmír 80, 625, 2001/11): „Jsme naprogramováni k tomu, abychom se v opakujících se a očekávaných situacích zachovali bez zbytečného spekulování tak, jak to obvykle bývá výhodné. I vášnivé chování je tedy ,rozumné‘ v jakémsi vyšším smyslu: ten chytrý v takovém případě nejsem já, nýbrž předchozí selekce fosilizovaná v mých genech (či memech).“

Kdyby toto tvrzení skutečně platilo, mohli bychom veškeré lidské jednání považovat za reflex. Reflexivní jednání tyto podmínky skutečně splňuje – když svou ruku prudce přiblížím k vašemu obličeji, ucuknete „bez zbytečného spekulování“, což je jistě fosilizováno v genech.

Bylo by velice výhodné, kdybychom mohli lidské jednání jako celek chápat dle tohoto modelu. Bohužel jsem nucen říci, že tomu tak není. S výjimkou reflexů geny neprogramují lidské činnosti, což samozřejmě neznamená (jak někteří sociální vědci unáhleně dovozují), že jejich kauzální role je nicotná a evoluční modely zbytečné. Situace je (jako obvykle) o něco složitější. To, co geny programují, je výhradně syntéza proteinů. Cesta od genů k behaviorálním reakcím je nesmírně dlouhá, a i když chceme situaci zjednodušit, jsme nuceni se zastavit v lidském případě podstatně dřív než u behaviorálních reakcí. Také se dá říci, že geneticky naprogramovány jsou kognitivní dispozice. Tyto mechanizmy lidské mysli se musí nastartovat a zorganizovat příslušnými vstupy z prostředí, čímž vzniknou kognitivní funkce a schopnosti. Lidská mysl je nesmírně složitý mechanizmus, který vznikl interakcí geneticky naprogramovaných kognitivních dispozic a sociálních a kulturních vstupů. Právě tato kognitivní mysl, nikoli geny, je bezprostřední příčinou lidské činnosti. A tuto bezprostřední příčinu nelze redukovat na genetický program, a to ani metaforicky. Lidská činnost není soubor reflexů – kognitivní mechanizmy vyhodnocují a interpretují podněty z prostředí.

Omyl sociobiologie spočívá zejména v tom, že pro evoluční vysvětlení zdaleka nestačí postulovat jen genetickou podmíněnost a „výhodnost“ nějakého chování, ale především je nutno postulovat bezprostřední, proximativní mechanizmy, které tohle chování řídí. Součástí evolučního vysvětlení musí být ucelená představa, jak geny podmiňují lidské jednání. Tuhle připomínku formuloval již r. 1984 Jerome H. Barkow, když polemizoval se sociobiologickým vysvětlením avunkulátu, které předložil Richard Alexander r. 1979. Analogické kritiky jsou prezentovány ve sborníku The Adapted Mind (pozn. red.: viz Vesmír 79, 524, 2000/10). J. Zrzavý se však tváří, jako by mu nic takového nebylo známo.

Nechci však být nespravedlivý – jsou místa, kde Zrzavý alespoň implicitně připouští, že bezprostředním kauzálním faktorem při vysvětlení lidského chováni je přece jenom lidská mysl: „...rodičovská psychika, která se dá snadno zmást pohledem na bezbranné mládě a chová se k němu bez ohledu na to, kdo to mládě je, nemůže být selekčně výhodná...“ (s. 627), nebo na jiném místě: „...rodičovská láska, psychologická adaptace...“ (s. 628). Když pomineme vágnost termínů jako „rodičovská psychika“, nebo dokonce „rodičovská láska“, je jistě chvályhodné, že Zrzavý připomíná lidskou psychiku, připomíná ji ale způsobem, jako by šlo o tu nejjednodušší věc pod sluncem, o které stačí prohlásit, že její produkty jsou „psychologickou adaptací“ a že je „selekčně výhodná“. Tento chudý postřeh je ovšem poněkud málo na konstruování přijatelných vysvětlení kulturních jevů. Bez deskripce příslušných psychologických mechanizmů zůstává sociobiologické „vysvětlení“ jenom triviálním a tautologickým postřehem. Sociobiolog se může ohradit, že psychologické mechanizmy jsou nakonec věcí psychologů a on není povinen dělat jejich práci. Pak ale bude na něm, aby obhájil, nač je v takovém případě sociobiologie dobrá: vědecké disciplíny se totiž mohou vzájemně obohacovat jenom tehdy, když si mohou poskytovat netriviální inspirace.

Darwinizmus a epistemologie

V rámečku prvního z článků dává Zrzavý k lepšímu také své názory na epistemologii vědeckého zkoumání. Někteří čtenáři prý „vědí“ (uvozovky použil Zrzavý), že „sociobiologie je systém, který prostě nemůže být vyvrácen... Všechny teoretické spory se vždy točí kolem mylného chápání darwinizmu, evoluční biologie či evoluční psychologie – že hypotéza jako taková by měla být vyvratitelná, a protože zjevně vyvratitelná není, je to hypotéza špatná. Jenže darwinizmus není hypotéza, nýbrž ,metafyzický výzkumný program‘, ,paradigma‘ či ,background knowledge‘, způsob vnímání světa, který jsme si zvolili proto, že se náš vkus alternativním systémům vzpírá...“ (s. 627).

Inspirace je zjevná: špatně a povrchně čtené, ale spíš někde v kuloárních diskusích (nebo ve Vesmíru?) pochycené ideje K. Poppera, T. S. Kuhna a P. K. Feyerabenda. Pokusme se tenhle bizarní spletenec rozplést. Vezměme to popořádku:

• Překáží mi vágní, a tudíž absolutně nepřijatelné ztotožňování darwinizmu, sociobiologie, evoluční biologie a evoluční psychologie. Darwinizmus a evoluční biologie jsou zjevně epistemologicky na jiné rovině než sociobiologie a evoluční psychologie. Navíc nevím, kdo kdy tvrdil, že tyto poslední dvě doktríny jsou „hypotézou“. Můžeme však navzdory Zrzavému bez větších škod tvrdit, že jde o soubory všeobecných hypotéz, přičemž sociobiologie a evoluční psychologie jsou soubory speciálnějších hypotéz.
• Nevím, proč by všechny tyto disciplíny měly být „metafyzickými výzkumnými programy“. Mnohé zásadní prvky klasického darwinizmu byly vyvráceny, ačkoli to Zrzavý bůhvíproč popírá, příkladem budiž Darwinova představa dědičnosti, která byla revidována neodarwinistickou syntézou.
• Představa, že například darwinizmus stojí jenom na estetickém soudu, by pro mě byla zatraceně nepříjemná, kdyby ovšem nebyla směšná. Pokud je darwinizmus jen otázkou vkusu, co se dá namítnout kreacionistovi, jehož vkus se přirozeně vzpírá uznat darwinistická vysvětlení? Rozejdeme se smířlivě s odůvodněním, že máme rozdílná estetická kritéria?
• Sociobiologie a evoluční psychologie jsou soubory krajně speciálních hypotéz (a navíc jako by si Zrzavý neuvědomil, že se evoluční psychologie konstituovala jako radikální kritika a alternativa sociobiologie). Například sociobiologická představa, že geny přímo působí na lidské chování, rozhodně není metafyzickou nebo estetickou záležitostí. Stejně tak se dá argumentovat proti tomu, že mnohé vlastnosti lidské mysli jsou adaptacemi, jak postuluje evoluční psychologie (proti tomu argumentují například N. Chomsky nebo J. A. Fodor).

  Genocida a sociální klasifikace

  Podívejme se, jak Zrzavý analyzuje kulturní jevy. Jako předmět analýzy si zvolil témata vpravdě ožehavá: homicidu a genocidu. Jelikož právě genocida bývá považována za kulturní jev par excellence, zůstanu u ní.

  V článku o genocidě jsou shromážděny mnohé údaje a nelze než obdivovat brilantnost, se kterou je sestaven. V čem spočívá (nebo spíš nespočívá) Zrzavého vysvětlení?

  Zrzavý (chvályhodně) připomíná důležitost psychologických mechanizmů při vysvětlování genocidy. Bohužel jeho představy o těchto mechanizmech jsou krajně zmatené. Kupříkladu genocidní vrahové prý mají zcela obyčejnou mentalitu a „záleží jen na tom, podaří-li se někomu zapůsobit na ten pravý receptor v jejich duších“ (s. 32). Osobně jsem se nemohl dočkat popisu příslušného psychologického mechanizmu (i když bych ho nenazval „receptorem“), který tu náchylnost ke genocidě způsobuje. Jenomže, div se světe, co jím je podle Zrzavého: „V Německu 30. let to byla samozřejmě frustrace z porážky roku 1918, z politického zhroucení demokracie a z hospodářské krize...“ Ani ten nejradikálnější sociobiolog by jistě netvrdil, že tyhle faktory mohou být nějak geneticky podmíněné: naopak, jde o velice specifické kulturní a historické informace, získané během individuálního života. Zrzavý to nepopírá, a pak je pro mě naprostou záhadou, proč se tváří, jako by tímhle svůj problém s genocidou vyřešil a ne jen odsunul. Jestliže jsou tím receptorem tyto informace, jak to, že se tak snadno aktivují právě ony a nač potřebujeme sociobiologii, když to chceme řešit?

  Později uvádí Zrzavý několik skvělých a nesporně inspirativních postřehů ohledně genocidy. Zásadní problém ale spočívá v tom, že ho jeho epistemologické předpoklady nutí, aby při pokusu o vysvětlení buď sahal po absurdních řešeních, nebo otázky prostě obcházel. Zajímavý postřeh: „Genocida je umožněna rozlišením lidí na naše a cizí, jakkoli definované... Genocida je něco jiného než vražda, je napájena z jiných psychologických či sociobiologických zdrojů...“. To zní přímo skvěle, a proto jsem s netrpělivostí čekal, jak budou „psychologické či sociobiologické zdroje“ popsány, ale marně. Nadhodit problém a místo pokusu o pracné řešení evokovat mysteriózní „zdroje“, to není nejlepší taktika vědeckého bádání. Přitom je jasné, že právě ty „zdroje“ jsou klíčem k řešení. Když budeme znát mechanizmus působení psychologických procesů, které se podílejí na demarkaci lidských skupin, a když osvětlíme i evoluční pozadí těchto procesů, máme napůl vyhráno. Nestačí jenom na ně poukázat, je třeba přijít s nějakou, pokud možno souvislou teorií, jak jsou takové věci možné a jak mohou fungovat. Jinak řečeno, vysvětlení musí transformovat mystérium na sérii problémů. O to se ovšem Zrzavý ani nepokousil. V jeho stati nenajdeme, jakou má představu o fungování těch psychologických procesů a jestli vůbec nějakou má.

  Místo příslušných mechanizmů zahltí Zrzavý pozornost čtenáře nesporně zajímavými, ale poněkud irelevantními analogiemi z říše sociálních zvířat, především šimpanzů. Jenomže fakt, že genocidní akty existují i u jiných zvířat, nedokazuje nic jiného než to, že (pravděpodobně) i ony budou mít ty samé, ovšem nepopsané „psychologické a sociobiologické“ zdroje, které máme my. A dokonce ani tenhle chudý závěr nemusí být jistý. Genocidní akty zvířat (to by byla má hypotéza) mohou být řízeny jinými psychologickými procesy, tudíž by podobné jevy (genocidní akty) měly jiné příčiny. Paralely a analogie mezi lidskými kulturními jevy a podobnými jevy ze živočišné říše samy o sobě neimplikují, že máme hledat jednotné vysvětlení. Možná máme – to však teprve musí být argumentačně i empiricky prokázáno, nikoli považováno za jisté.

  Kulturní evoluce

  J. Zrzavý používá i mírně odlišnou taktiku, která je však neméně podezřelá: evokování koevolučních teorií. Jeho představy o koevolučních teoriích jsou však bohužel opět značně zmatené a neúplné.

  Koevoluční teorie postulují (na rozdíl od sociobiologie), že biologická a kulturní evoluce jsou nezávislé procesy, které sice mohou souviset, ale nemusí se vzájemně determinovat. Za koevoluční teorii můžeme považovat již Dawkinsovu krajně zjednodušenou a mnohokrát kritizovanou koncepci „memů“. Je zřejmé, že Zrzavému je známa jenom tato koncepce, neměl příležitost obeznámit se s poněkud složitějšími a mnohem plauzibilnějšími modely I. Cavalliho-Sforzy a M. W. Feldmana (1979), R. Boyda a P. Richersona (1985), a zejména se stěžejní monografií W. H. Durhama (1991). Mohl bych diskusi ukončit s odůvodněním, že bez znalosti alespoň těchto prací nemůže být Zrzavého mínění bráno vážně a můžeme ho naprosto ignorovat, ale tímhle příkrým odsouzením ji uzavřít nechci. Nepochybuji však, že kdybych já jakožto sociální vědec diskutoval o některé biologické otázce a vykázal bych stejnou (ne)znalost, výsměch by mě neminul.

  Vraťme se k Zrzavého argumentaci: „Konkurence o zdroje, jejichž využití umožňuje spolupráce jedinců (teritorium, sex), nutně vede k rozlišování těch druhých...“ (s. 34). Zrzavý má zřejmě na mysli rozlišování těch druhých skupin, ne těch druhých jednotlivců. Problém však (opět) nespočívá v tom, že nastává rozlišování, ale ve způsobu, jímž se to děje. Podívejme se, co nabízí Zrzavý: „Pokud jsou tlupy víceméně izolované, probíhá kulturní evoluce v každé z nich víceméně nezávisle. Čím je tlupa menší a izolovanější, tím rychleji náhodný memetický drift (,posun‘) probíhá, a kulturní divergenci se tedy nelze vyhnout o nic míň než diferenciaci genetické.“ Nechápu sice, co tímhle argumentem Zrzavý sleduje. (Chce poukázat na fakt kulturní divergence? Ten triviálně vyplývá z izolace. Chce poukázat na fakt kulturní evoluce? Možná – ale v tom případě by měl osvětlit některé její procesy blíže.) Chci však upozornit na jeho argumentační taktiku: termíny jako „kulturní evoluce“ nebo „memetický drift“ nejsou ani zdaleka tak samozřejmé, jak se Zrzavý domnívá. Dawkinsova koncepce memů, i kdyby byla správná (což není), musí být rozvedena, když má být aplikována. Toto rozvedení však zjevně míří přímo opačným směrem než Zrzavého (implicitně) postulované přesvědčení o nezbytnosti psychologických mechanizmů. Dawkinsova koncepce totiž postuluje jenom jeden, krajně jednoduchý psychologický mechanizmus: schopnost imitace. Jestliže je však naše schopnost rozlišovat cizí sociální skupiny založena jenom na imitování postoje vlastních členů skupiny, netvrdí Zrzavý vlastně nic jiného než standardní sociální vědy: ty taky postulují, že kořeny genocidy spočívají v kulturně podmíněném osvojování předsudků.

  Podívejme se kriticky na tato tvrzení: „Rozlišování našich a cizích přestává být založeno na rodině a začíná být podloženo kulturními rozdíly... Rodinný původ kulturní diferenciace je dosud zřejmý – není např. vůbec žádný genetický důvod, proč rozlišovat Čechy a Nečechy, ale přesto cítíme, třeba při setkání v cizině, vzájemnou hřejivou solidaritu nikoliv nepodobnou setkání se strýcem“ (s. 35). Nevím jak vám, ale mně připadá tato argumentace jako krajně pochybná. Zaprvé z faktu, že rozlišování našich a cizích přestává být založeno na rodině, nijak nevyplývá, že začíná být podloženo kulturními rozdíly: a) mnozí tvrdí, že i rodina je kulturní jednotka, takže kulturní diferenciace nemá proč „začínat“; b) není vůbec jisté, že ono rozlišování je založeno na rodině. Nestačí to tvrdit, je třeba to podložit argumenty a důkazy. Zadruhé neplatí, že rodinný původ kulturní diferenciace je „dosud zřejmý“. Z faktu, že něco nemá genetický důvod, neplyne, že je to založeno na rodině. Zatřetí zůstává nám jenom ona „hřejivá solidarita“ v cizině, evokující „setkání se strýcem“, to je však jako argument zatraceně málo, i kdyby to byla pravda (o čemž se dá úspěšně pochybovat). Začtvrté je tu rozpor s memetickou koncepcí. Když „nepřítel už není ten, s nímž nesdílíme geny, nýbrž ten, s nímž nesdílíme mem“ (s. 35), jak vlastně víme, který mem je důležitý? Jestliže jsem kupříkladu v cizině na stáži na vědecké instituci a setkám se s krajanem pracujícím jako malíř ve firmě, která provádí nový nátěr fasády té instituce, proč je těch několik memů, které sdílíme, důležitějších než mnohé memy, které sdílím se svými zahraničními kolegy? Když máme jako jediný proces osvojování memů imitaci, jaké procesy kromě statistického výskytu nám umožňují ty důležité memy rozlišit? Zrzavého „memetická“ argumentace povoluje na všech stranách: i kdyby byla memetická koncepce správná (což není), jeho aplikace s poukazem na pochybné pociťování je krajně podezřelá a jako vysvětlení sociálních klasifikací směšná.

  Alternativa

  Jestliže kritik vyhlásí, popřípadě doloží, že sociobiologické vysvětlení sociálních klasifikací je špatné, a přitom nemá alternativní vysvětlení, automaticky ho to diskvalifikuje. Jelikož se chci tomuhle osudu vyhnout, nabídnu alespoň zkrácenou verzi své vlastní koncepce.

  Domnívám se, že sociální klasifikace (rasové, etnické, příbuzenské apod.) nejsou podmíněny (socio)biologicky ani čistě kulturně. Moje verze je následující: tvrdím, že existuje evolučně vyvinutá kognitivní dispozice ke klasifikaci sociálních skupin (v kognitivní antropologii nazývaná „naivní sociologie“). Tato evolučně vyvinutá dispozice je doménově specifická, což znamená, že nakládá jenom se specifickými informacemi, podle specifických principů a specifickými způsoby. Tato dispozice musí být aktivována a organizována příslušným kulturním vstupem, a pak se rozvine ve specifickou kognitivní schopnost, která se aplikuje výhradně na sociální skupiny (rasy, etnika, příbuzenské skupiny apod.), ale ne na jiné (např. téhož povolání, určité barvy vlasů, stejné postavy). Jde tedy o složitou interakci evolučně vyvinutých dispozic a příslušných kulturních vstupů. Kognitivní psychologické procesy, které mysl provádí při sociálních klasifikacích, jsou mimořádně složité a diferencované, a navíc musí být vyvinuty na základě krajně mnohoznačných informací. Klíčovou roli zde hrají esencialistické klasifikace: schopnost postulovat skrytou, kauzálně působící esenci sociální skupiny. Psychologické experimenty a antropologické výzkumy (připomeňme alespoň knihu L. A. Hirschfelda) ukazují, jak náročná je cesta k jejich osvojování a uplatnění v konkrétním kulturním prostředí. Ukazují však (třebaže jenom nepřímo) i to, že sociobiologické nebo memetické představy nemohou být nápomocné při konstrukci řešení, a to kvůli svým vnitřním epistemologickým nedostatkům, zejména kvůli bagatelizaci nebo trivializaci složitosti kognitivních procesů mysli. Jinak řečeno, i když některé intuice sociobiologie nebo memetiky můžou být správné, představují tyto koncepce příliš hrubé a zjednodušené modely. Kognitivní a evoluční psychologie a antropologie, třebaže se s nimi byly nuceny kdysi dávno při své konstituci kriticky vyrovnat, je zanechaly za sebou. Jak je vidět ze Zrzavého pokusů o jejich resuscitaci (nejde-li ovšem o čistou nekrofilii), zcela právem. Doporučoval bych, aby Zrzavý svůj nesporný talent věnoval užitečnějším metodologiím, a zejména aby si vyhradil čas k jejich důkladnému prostudování.