Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Ekologie faerštiny

Jazyk ostrovanů, jichž je méně než 40 000
 |  1. 3. 2002
 |  Vesmír 81, 169, 2002/3

Asi 300 mil na sever od skotských Shetlandských ostrovů (uprostřed mezi Islandem a západním pobřežím Norska) se nachází jedna z nejmenších jazykových komunit světa. Pod údery zimních bouří zde na osmnácti ostrovech žijí Faeřané již více než tisíc let, od dob, kdy jejich předkové vypluli z Norska a usadili se zde. Chovají ovce, podle nichž jsou nejspíš ostrovy pojmenovány, a na neuvěřitelně rozeklaných útesech chytají ptáky. Dnes ale většina jejich obživy pochází z moře, lovu ryb a velryb. Faeřané žijí v malých pobřežních vesnicích, z nichž mnohé jsou po většinu roku izolovány od okolí. Podle sčítání lidu v roce 1969 činil počet zdejších obyvatel 38 000, přičemž 10 000 jich žilo v hlavním městě Torshavnu.

Faerské ostrovy jsou zbytkem norského severoatlantického impéria, do nějž patřily Island, Grónsko, část Irska a část Skotska včetně ostrovů u jeho pobřeží. Od konce 14. století, kdy se Dánsko a Norsko spojily, jsou Faerské ostrovy pod vládou Dánska. V roce 1948 získaly autonomii v rámci dánského království. Dánové jsou většinou přesvědčeni, že Faeřané hovoří podivnou dánštinou, ale v některých příručkách se uvádí, že jde o islandský dialekt. Oba názory jsou chybné, o čemž by vás každý Faeřan rád informoval. Osobně jsem byl nakloněn mínění, že je faerština jakýmsi druhem norštiny – i tento názor je však chybný.

Jakým jazykem Faeřané hovoří a píší a s jakými problémy se potýkají ve společenském životě? Co nám jejich komunikační problémy vypovídají o životě faerštiny a jak popisují některé obecné principy toho, co jsem se rozhodl nazvat jazyková ekologie?

Podle Websterova slovníku se ekologie „zabývá vzájemnými vztahy organizmů a jejich prostředí“. Jestliže do této definice místo „prostředí“ dosadíme „jazyky“, získáme docela přijatelnou definici jazykové ekologie. Jazyky mají s organizmy společné jak trvání v čase, tak více či méně probíhající proměnu, nejsou však geneticky dědičné. Zatímco znaky organizmů se předávají prostřednictvím genů, jazyky se předávají prostřednictvím mozku. Jazyk žije tak dlouho, jak dlouho se mu někdo učí, používá ho a učí jím mluvit někoho dalšího – není součástí biologického dědictví člověka, i když schopnost používat jej tam určitě patří. Jednotlivé jazyky jsou součástí společenského dědictví. Jazyková ekologie je proto společenská věda a měla by tvořit důležitou část sociologie v jejím nejširším vědeckém pojetí.

Homogenní, diglosní a bilingvní společnost

  • Jestliže uvažujeme o jazyce a společnosti, většinou si přestavujeme společnost jazykově homogenní. V takové společnosti všichni hovoří tímtéž jazykem, byť s obměnami, které však mluvčího necharakterizují jako člena nějaké další skupiny. Nejvíc se to blíží Chomského definici „naprosto homogenní jazykové komunity“. V čisté formě ovšem žádná taková komunita neexistuje a definice je vhodná leda tak pro teorii jazyka v matematické logice.
  • Většinu reálných společností tvoří lidé, kteří alespoň pasivně znají některý dialekt nebo varietu společného jazyka. Existuje určitý „bidialektizmus“, který sociolingvisté nazývají diglosie. Diglosii definoval Ch. A. Ferguson a později jeho myšlenky rozvinul J. Fishman. Ferguson diglosii popsal na situaci v Řecku – tedy na rozdílu mezi oficiální kathareusou, kterou používala církev, a lidovou formou dimotiky – používanou i v literatuře. První formu nazval „vysoká“, druhou „nízká“. Podobný kontrast našel mezi arabštinou klasickou a lidovou, švýcarskou Hochdeutsch a Schwyzertütsch, standardní francouzštinou na Haiti a haitským kreolem. Zatímco Ferguson omezil své příklady na blízce příbuzné formy jazyka, Fishman rozšířil diglosii na případy, kde dva rozdílné jazyky plní odlišné funkce v jedné společnosti, např. hebrejština a jidiš v Izraeli (nebo lépe v předválečném Rusku).
  • Třetí ekologická situace nastává v opravdové bilingvní společnosti. Ve své čisté formě by to byla taková situace, v níž si dvě odlišné, byť národnostně jednotné skupiny udržely své jazyky, ale komunikovaly prostřednictvím bilingvních tlumočníků. Jako příklady nás napadnou Belgie, Kanada a Švýcarsko. Počet bilingvních tlumočníků záleží na stupni vzájemných vztahů mezi skupinami. Prodavači v Montrealu bedlivě pozorují vzhled zákazníků a často mohou zvolit vhodný jazyk, dříve než zákazník otevře ústa. Jazyky nemají rozdílnou funkci, spíš se projevují rozdíly mezi mluvčími.

Naše tři typy společností můžeme pojmenovat: homogenní, diglosníbilingvní. Rozdíly mezi nimi jsou příčinou odlišných procesů získávání, rozvíjení a udržování jazyka. V homogenní společnosti se ve skutečnosti všichni učí stejnému jazyku a předávají jej svým potomkům. V diglosní společnosti se všichni učí nízkou formu jazyka a někteří se učí i jazyk vysoký, každá forma pak má ve skupině jiný status. V bilingvní společnosti se děti buď učí oba jazyky a mohou tak komunikovat s oběma skupinami, nebo se učí pouze jeden z nich a v rámci daného celku vytvářejí svou monolingvní skupinu.

V homogenní společnosti probíhají změny podle potřeby. V diglosní společnosti se nízká a vysoká forma jazyka postupně prolínají, což se projevuje jako „interference“; často se mluví o výpůjčkách, které se mohou, avšak nemusí stát trvalou součástí obou jazyků. V bilingvní společnosti je míra vzájemného vlivu dána relativním statusem a množstvím interakcí mezi jazyky.

Uchovat jazyk v homogenní společnosti není problém – dokud společnost existuje, jazyk přetrvává. Dostatečná stabilita existuje i v diglosní společnosti, ale také jsou v ní přítomny prvky změn. Jestliže jsou role elit otevřeny všem, což předpokládá existenci jednotného systému školství, vysoká forma jazyka vyhraje nad nízkou. Bilingvní společnost je výsledkem snah různých skupin o právo na vlastní jazyk. Často to bývá nestabilní společnost, která vznikla migrací, přemístěním, válkami či revolucemi. Lze předpokládat, že diglosní společnost se buď stane bilingvní, nebo se bude chtít vrátit k homogennosti.

Přechodem od homogennosti přes diglosii k bilingvnosti vznikají četné problémy, z nichž některé (obzvláště vyostřené) se nyní objevují u bývalých kolonizovaných národů Asie a Afriky. V určitém stadiu může pomoci, jestliže takové národy přistoupí na jazykové plánování. To obnáší záměrné vměšování do jazykové ekologie ve prospěch zúčastněné skupiny. Cílem je vytvořit standardizovanou formu jazyka, kterou se budou učit dospívající členové skupiny.

Faerština ve vztahu k dánštině

V minulých staletích byla faerština typickým jazykem homogenní společnosti, v níž se domorodé dialekty vyvíjely odlišně od staré norštiny a postupně se úplně oddělily. Chyběla však písemná tradice, a proto se mluvčí nevědomky odchýlili od původní formy jazyka.

S nástupem luteránské církve a obchodního monopolu Dánska zde byla zavedena psaná dánština a dánsky mluvící menšina vytvořila ekonomickou i společenskou elitu. V tomto ohledu se s Faeřany zacházelo stejně jako s Nory, Islanďany, ale i s dánskými venkovany. V diglosním vztahu s dánštinou, která měla vysokou prestiž, měl jazyk všech lidových vrstev prestiž nízkou. Faerština mezi obyvatelstvem přetrvávala ve své mluvené formě, avšak kreolizovaná dánština (známá pod názvem gotu-dönsk, „dánština ulice“) se používala ve styku s dánskými úředníky, kteří se s učením místní řeči moc neobtěžovali. Časem některé prvky kreolizované dánštiny ovlivnily domorodou faerštinu a promísily ji s dánskými slovy i konstrukcemi. Podobně jako zanikla irština, hrozilo nebezpečí úplného zániku faerštiny. Mohlo se to klidně stát, kdyby byl přístup Faeřanů do Dánska tak snadný jako přístup Irů do Anglie. Pouze geografická vzdálenost poskytla Faeřanům dostatek času k záchraně jejich jazyka.

První dochovaný pokus o zapsání moderní faerštiny pochází z roku 1773. Jeho autorem je sedmadvacetiletý student Kodaňské univerzity, rodilý Faeřan Jens Christian Svabo. Jeho životní příběh je dojemným příkladem toho, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Přesto vykonal skvělou práci, která byla uznána až dlouho po jeho smrti. Pro příští generace zachránil početné texty středověkých tanečních balad, které jsou chloubou tradiční faerské literatury. Napsal o ostrovech pozoruhodnou etnografickou studii a sebral tisíce faerských slov, která tvoří základ faerského moderního slovníku. Je těžké pochopit, že by se někdo pokusil vytvořit standardní faerský jazyk bez písemných památek, ale Svabo po tom ani netoužil. Rozpoznal možnosti a naznačil směr, jímž by se při vzkříšení faerštiny dalo postupovat. Zároveň si uvědomil, že vrátit faerštinu k nedotčené čistotě by znamenalo obnovit ztracená slova staré norštiny, zbavit se nových dánských slov a dát jazyku „když ne novou výslovnost, tak v každém případě novou transkripci“. Lze říci, že šlo o jazykové plánování, odpovídající možnostem doby.

I přes svou lásku k faerskému jazyku byl ale J. Ch. Svabo příliš typickým racionalistou 18. století, než aby navrhl něco tak namáhavého a špatně využitelného. Považoval za rozumné zavést na Faerské ostrovy dánštinu a naučit každého, aby ji správně používal.

To bylo v souladu s politikou dánské vlády. Slibná faerská mládež byla vzdělávána v dánštině stejně jako Svabo. Doma se nadále mluvilo faersky, balady ostrované zpívali ve svém jazyce. Na počátku 19. století, jak víme, proběhla Evropou nová nacionalistická vlna a několik faerských a dánských studentů se začalo věnovat psané faerštině. Známý dánský lingvista Rasmus Rask napsal v roce 1811 první gramatiku faerštiny. V roce 1823 jistý faerský pastor přeložil do faerštiny evangelium podle sv. Matouše a v roce 1832 starou islandskou ságu Faerských ostrovů.

Zásadní zlom nastal v roce 1845, kdy Svabův synovec reverend V. U. Hammershaimb navrhl nový etymologický pravopis, přesně takový, o němž Svabo řekl, že by byl potřeba, kdyby se faerština měla vrátit k své „nedotčené čistotě“. Tento pravopis se stal pro faerské děti stejným problémem, jaký mají s psaním školáci v Anglii a v Americe. Pravopis Svabovy koncepce nevychází z výslovnosti, ale z historie jazyka a z gramatických souvislostí.

Výsledkem je udržování neměnné podoby slov a morfémů i tam, kde se výslovnost změnila. V angličtině v plurálu píšeme příponu -s, ačkoli vyslovujeme buďto [s], nebo [z]. Staré norské ð, které se vyslovovalo jako [th] v anglickém this, se nyní buď vyslovuje jako [j] či [v], nebo se nevyslovuje vůbec, ale píše se pořád stejně. Proto psaný jazyk vypadá jako „dialekt“ islandštiny, ačkoli jsou si ve skutečnosti velice vzdálené a v mluvené formě stěží srozumitelné. Psaná forma faerštiny se proto snadno čte, ale obtížně píše. Zastřešuje však všechny rozpory svých dialektů a těší se vážnosti, tak jak to má u písemné formy být.

Po staletí snahy vytvořit z faerštiny standardní jazyk byla r. 1948 ostrovům dána autonomní správa a řeč ostrovanů se stala hlavním vyučovaným jazykem na zdejších státních školách. Pomalu prošla čtyřmi etapami, o kterých jsem psal dříve a které jsou součástí procesu plánování: výběr, kodifikace (vytvořil V. U. Hammershaimb), implementace a podrobné zpracování.

Stálo to za to?

Názory na to mohou být odlišné, stejně jako se lidé mohou lišit v pohledu na ekologii přírody. Existence faerského jazyka s jeho rašící literaturou je faktem. Jazyk ostrovanů, jichž je méně než 40 000, však nemůže přežít bez kontaktu s ostatními jazyky. Dánština přetrvává ve vyučování jako hlavní cizí jazyk a pro mnohé Faeřany je to nejpřirozenější jazyk, kterým píšou. Mluvená faerština používá dánská slova, jichž by se v písemném projevu Faeřané měli vyvarovat. Zdejší obyvatelé se záměrně přesunuli do bilingvní společnosti ve snaze stát se společností homogenní. Často jsou nejistí, který jazyk použít v oficiálním textu a jak přesně s ním zacházet. Dříve, tak jako v kterékoli společnosti s jazykovou diglosií, byla prestiž vždy na straně jazyka s vyšším statutem, tedy dánštiny, ale málokdo dánsky hovořil. Nyní faerština s dánštinou soutěží a vinou nepřiměřených prostředků z toho často vyjde špatně. Dánština je odmítána jako symbol dominance, ale její znalost se v důsledku rychlé urbanizace a moderních způsobů komunikace zvyšuje. Je typické, že ve faerštině bylo napsáno málo významné literatury – nejlepší (a nejznámější) faerský spisovatel William Heinesen píše dánsky.

Jestliže zavedeme statusintimitu jako dvě dimenze rolí, které mají dva konkurenční jazyky v jedné společnosti, potom jazyk s nižším statutem v diglosní společnosti je obvykle jazykem vyšší intimity. Ve středověké Francii měla latina vysoký status, ale malou intimitu, zatímco u francouzštiny tomu bylo naopak; v normanské Anglii měla angličtina nízký status, ale vysokou intimitu. Jestliže tradiční společnost ustoupí té sociálně mobilnější, jak to moderní život přináší, role se obrátí. Ve faerštině se dánské klima téměř vytratilo, ale role dánštiny jako prostředníka kontaktu s okolní kulturou se nezmenšila. Jak mi jednou napsal můj student, který pracoval na Faerských ostrovech: „Mladí lidé si již dávno nemyslí, že je dánština elegantní, je pouze zajímavější. V ekologickém pojetí je zde role dánštiny spíše na základní úrovni.“ Objevuje se mnoho protestů proti tomu, že se v psané faerštině užívají výrazy „uměle vytvořené“ a „nepřirozené“, obvykle napodobeniny islandských slov.

Většina lidí si o faerštině myslí, že je to něco, čím hovoříte, a nelíbí se jim, když si musí hledat slovo ve slovníku. Přechod k očištění jazyka pomohl lidem uvědomit si ve své řeči danicizmy, ale neměli důvod k tomu, aby je eliminovali, pokud je cítí jako přirozené. To je samozřejmě problém při vytváření literárního stylu. Nejúspěšnější psaná faerština je ta, která se přímo týká specificky faerských podmínek nebo jim podobných. Obecná znalost dánštiny oslabuje motivaci k vytváření literárního jazyka nad rámec tradičního základu.

K bilanci jazykové ekologie

Není možné s jistotou odpovědět na otázku, zda to všechno stojí za to. Američané jsou netrpěliví vůči skupinám, které se dožadují práv na vlastní jazyk. Nicméně přístup „parního válce“ k malým jazykům má mnoho společného s velkou dálnicí, která ničí naši krajinu. Za co stojí soudržnost skupiny a etnická hrdost? Je možné převést na peníze hodnoty, které jsou ztraceny v momentě, kdy se skupina svého jazyka vzdá ve prospěch jiného?

Faeřané před svými návštěvníky rádi poukazují na to, že od roku 1900 se jejich počet zdvojnásobil a jejich životní standard zněkolikanásobil. Jejich anglicky hovořící sousedé na Shetlandských ostrovech polovinu obyvatel ztratili a jsou i ekonomicky vytlačováni. Snaží se vás přesvědčit, že to souvisí s tím, jak vehementně trvají na svébytnosti. Možná mají pravdu. Při studiu jazykové ekologie je třeba to zvážit.

/Přeložily Stanislava Boušková a Kateřina Klosová./

EINAR HAUGEN


*1906 poblíž Sioux City (Iowa) – †1994 Cambridge (Massachusetts)

Jeho rodiče, emigranti z Norska, přišli do USA r. 1899, ale jazykem rodiny byla vždy norština. Dokonale ovládat angličtinu se Haugen naučil až ve škole. V ovládání jazyka rodičů se zdokonalil během pobytu jeho rodiny v Norsku (1914–1916) a při bakalářském studium na norsko-americké koleji Sv. Olafa v minnesotském Northfieldu. Později jeho znalost norštiny posílil sňatek (1932) a dlouholeté šťastné manželství s dcerou norských emigrantů, kteří přišli do USA r. 1918.

Doktorát na základě disertační práce o vzniku nové norštiny získal r. 1931. Jeho vlastní dráhu vysokoškolského učitele, profesora lingvistiky a skandinávských jazyků, lze rozdělit do dvou období:

  • 1931–1962 na Wisconsinské univerzitě v Madisonu. Činnost na univerzitě přerušil v letech 1945–1946, kdy na svou žádost působil jako kulturní atašé amerického velvyslanectví v Norsku; chtěl, aby jeho vlastní děti mohly chodit do norských škol.

  • 1962–1975 na Harvardově univerzitě v Cambridži (odtud r. 1975 odešel do penze).

Jeho názory byly ovlivněny jak lingvistikou evropskou (působil na něj Otto Jespersen, později i pražská škola), tak klasiky deskriptivní lingvistiky americké (silný vliv na něj měla např. spolupráce s wisconsinským kolegou Martinem Joosem). Sociolingvisticky mu byl blízký Dwight Bolinger. Jeho životní dílo je zaměřeno na osudy norštiny v USA. Norština v Americe: studie bilingvního chování vyšla dvakrát (1952, 1969), ale bilingvizmu a různým aspektům společenských funkcí jazyků se věnuje i řada dalších jeho prací (Bilingvizmus v Americe, Jazykový konflikt a jazykové plánování: případ moderní norštiny). Řada jeho prací se od r. 1972 pokouší vykládat sociolingvistické a kontaktové prvky vývoje jazyků ekologicky (Ekologie jazyka, 1972, Požehnání z Bábelu, Bilingvizmus a jazykové plánování: problémy a potěšení, 1987). Z poslední zmíněné publikace je převzata i ukázka.

Petr Zima

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika

O autorovi

Einar Haugen

EINAR HAUGEN [1906 poblíž Sioux City (Iowa) – 1994 Cambridge (Massachusetts)] Jeho rodiče, emigranti z Norska, přišli do USA r. 1899, ale jazykem rodiny byla vždy norština. Dokonale ovládat angličtinu se Haugen naučil až ve škole. V ovládání jazyka rodičů se zdokonalil během pobytu jeho rodiny v Norsku (1914–1916) a při bakalářském studium na norsko-americké koleji Sv. Olafa v minnesotském Northfieldu. Později jeho znalost norštiny posílil sňatek (1932) a dlouholeté šťastné manželství s dcerou norských emigrantů, kteří přišli do USA r. 1918. Doktorát na základě disertační práce o vzniku nové norštiny získal r. 1931. Jeho vlastní dráhu vysokoškolského učitele, profesora lingvistiky a skandinávských jazyků, lze rozdělit do dvou období: 1931–1962 na Wisconsinské univerzitě v Madisonu. Činnost na univerzitě přerušil v letech 1945–1946, kdy na svou žádost působil jako kulturní atašé amerického velvyslanectví v Norsku; chtěl, aby jeho vlastní děti mohly chodit do norských škol. 1962–1975 na Harvardově univerzitě v Cambridži (odtud r. 1975 odešel do penze). Jeho názory byly ovlivněny jak lingvistikou evropskou (působil na něj Otto Jespersen, později i pražská škola), tak klasiky deskriptivní lingvistiky americké (silný vliv na něj měla např. spolupráce s wisconsinským kolegou Martinem Joosem). Sociolingvisticky mu byl blízký Dwight Bolinger. Jeho životní dílo je zaměřeno na osudy norštiny v USA. Norština v Americe: studie bilingvního chování vyšla dvakrát (1952, 1969), ale bilingvizmu a různým aspektům společenských funkcí jazyků se věnuje i řada dalších jeho prací (Bilingvizmus v Americe, Jazykový konflikt a jazykové plánování: případ moderní norštiny). Řada jeho prací se od r. 1972 pokouší vykládat sociolingvistické a kontaktové prvky vývoje jazyků ekologicky (Ekologie jazyka, 1972, Požehnání z Bábelu, Bilingvizmus a jazykové plánování: problémy a potěšení, 1987).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné