Jak chránit ohrožené jazyky

Zájem o mezikulturní komunikaci patří podle teoretiků postmoderny k typickým rysům postmoderní doby. Poznání, že neexistuje jedna univerzální pravda, ale množství alternativních způsobů pojímání světa, přivodilo podle teoretiků postmoderny v euroamerické kultuře vzpouru proti všemu centralizovanému a univerzalizovanému a podnítilo dialog s odlišnými tradicemi a kulturami. Dítětem postmoderního věku je také myšlenka kulturního pluralizmu, kterou je prodchnuta tato knížka.

Svůj výklad zahajuje etnolog L. Šatava pojednáním o různých názorech na povahu etnického vědomí. Tyto názory se podle něj pohybují na škále mezi dvěma krajními polohami. Na jednom pólu škály stojí tradiční, původně romantická koncepce, podle níž je vědomí národní (etnické) příslušnosti jevem, který existuje nezávisle na vůli osob a je trvalou, nezpochybnitelnou hodnotou, něčím posvátným, čemu můžeme podřídit ostatní hodnoty. ¹⁾ Na opačném pólu pomyslné škály stojí názor, který etnické vědomí pokládá za umělý konstrukt, jehož bychom se měli vyvarovat, protože může být politicky zneužit. S názory na povahu etnického vědomí pak v praxi souvisejí různé přístupy k etnické identitě. L. Šatava rozlišuje opět dva protikladné přístupy.

Koncepce buď-anebo a nejen-ale i

• Koncepce buď-anebo vychází ze zmíněného romantického pojetí etnického vědomí: člověk je buď příslušníkem jedné etnické skupiny, anebo jiné etnické skupiny, nikdy ale nemůže být příslušníkem několika etnických skupin. Na politické rovině odpovídá této koncepci z hlediska většinové populace úsilí o kulturně a etnicky homogenní stát, z hlediska menšiny pak úsilí o etnické sebevymezení.
• V koncepci nejen-ale i je etnicita definována prostřednictvím kulturních a jazykových aspektů a připouští se v ní možnost vícenásobné etnické identity. Příslušník menšiny se může cítit součástí jak menšinové, tak většinové kulturní formace. Na politické rovině odpovídá této koncepci úsilí o stát s více kulturami, v němž bude zajištěno dobré soužití menšin s většinovou společností. Tento koncept vícenásobné etnické identity mě upomenul na svědectví klasika americké sociolingvistiky Joshuy A. Fishmana, které myslím pěkně dokládá, že vícenásobná etnická identita je nejen myslitelná, ale že ji příslušník menšiny také běžně zažívá. Zároveň Fishmanova slova ukazují, že uvědomování si různých rovin vlastní etnické identity je situačně podmíněné: Když jsem na Univerzitě Ješiva, obvykle si příliš neuvědomuji, že jsem ortodoxní Žid; zato když jsem na Stanfordově univerzitě, uvědomuji si tuto svou identitu zřetelněji, možná proto, že jsem jako Žid v tomto kontextu lépe rozpoznatelný, nosím totiž vždy jarmulku (ortodoxní mužskou pokrývku hlavy). Na žádné z těchto univerzit si ale tolik neuvědomuji, že jsem také Američan, jako když se účastním konference v Uppsale nebo v Santiagu de Compostela. Na Univerzitě Ješiva je mnoho lidí, s kterými mohu hovořit jidiš, takže je nemusím zvlášť vyhledávat. Na Stanfordu mě potěší, když natrefím na někoho z té hrstky lidí, kteří hovoří jidiš stejně rádi jako já. V Santiagu de Compostela se nicméně snažím sednout si při jídle vedle anglicky hovořících, protože neumím ani slovo galicijsky a neovládám španělštinu tak dobře jako Galicijci. ²⁾

Ač se zdá, že dnes jednoznačně převládá multikulturní pojetí etnické identity a že pojetí buď-anebo je již dávno zastaralé a nevyhovující, upozorňuje nás L. Šatava na to, že koncepce buď-anebo je stále živá. Politicky se uplatnila např. v souvislosti s rozpadem Jugoslávie či Sovětského svazu.

Jazyková otázka

Těžiště knížky však nespočívá v teoretických úvahách nad podobnými fenomény, na to je teoretická část knihy až příliš stručná. Autor zdůrazňuje, že jeho úmyslem ani nebylo přispět k beztak již bohaté teoretické literatuře o fenoménu etnicity, nýbrž pojednat v obecné rovině o praktických aspektech této problematiky, především v souvislosti s jazykovou otázkou.

Situace v dnešním světě je taková, že zhruba devadesát procent všech jazyků pravděpodobně v tomto století zanikne. Tento osud se týká odhadem několika tisíc malých jazyků, jimiž se dosud hovoří, avšak s postupující asimilací jejich mluvčích do většinových společností ustává nebo se omezuje proces předávání jazyka mladším generacím. Tyto jazyky buď zcela zaniknou, jakmile se jejich nositelé plně asimilují a přijmou jazyk politicky silnější populace, anebo budou zatlačeny do okrajových funkčních oblastí a v prestižnějších funkcích nahrazeny většinovým jazykem. V lepším případě dojde následkem mohutného přejímání ke změnám v jazykové struktuře a malé jazyky pouze ztratí něco ze své kulturní jedinečnosti. Tak alespoň znějí prognózy odborníků, které L. Šatava v knize cituje. Jaký postoj zaujmout vůči této skutečnosti?

Lze zániku jazyka zabránit?

Je zřejmé, že jazyky stejně jako společnosti jsou systémy dynamické a že neustále podléhají změnám. Zánik je jistě krajním případem změny. Otázka, kterou si položíme, tedy může znít: Lze vůbec zániku jazyka zabránit? Stojí za to se o to snažit? A pokud odpovíme kladně, jak máme postupovat? Na tyto otázky podává L. Šatava bohaté odpovědi. V prvé řadě na dostatečném množství příkladů ukazuje, že zastavit kulturní asimilaci a oživit skomírající jazyk je možné. Oživit se podařilo v posledních desetiletích např. gaelštinu ve Skotsku, laponštinu v Norsku, katalánštinu ve Španělsku, maorštinu na Novém Zélandu aj. Argumenty, které se ve prospěch oživovacích jazykových programů používají, rozdělil L. Šatava na idealistické a praktické.

• Idealistická argumentace zdůrazňuje, že se lidská existence neomezuje na pragmatický aspekt, ale že má také své emocionální, estetické a kulturní rozměry. Jazyk je v této argumentaci úzce spjat se všemi dimenzemi lidské existence, je chápán jako společná paměť etnika, jako jeho kulturní dědictví. Jeho případný zánik je pokládán za nenahraditelnou ztrátu pro kulturu lidstva.
• Praktická argumentace zdůrazňuje výhody znalosti menšinového jazyka pro praktický život, ať už se tyto výhody týkají intelektuálního rozvoje bilingvního dítěte nebo větších šancí dvojjazyčného mluvčího při hledání zaměstnání apod.

Postupně L. Šatava prochází všemi oblastmi, které jsou pro zachování jazyka nějak významné. Jsou to legislativní záruky práv menšin, míra etnické uvědomělosti, pozitivní postoje k vlastnímu jazyku (především u mladé generace), jazyková situace ve školství, na úřadech, v médiích, v ekonomické sféře apod. Výklad mohou použít jako návod i pracovníci v oživovacích programech. Jelikož je však celá kniha nesena ideou aktivizmu, zdá se mi, že se někdy ztrácí rozdíl mezi vědeckým poznatkem a aktivistickou argumentací. Příklady posilování etnického vědomí a argumentování ve prospěch kulturní diverzity jsou vlastně jen opakováním aktivistického způsobu vyjadřování, jehož cílem je prosadit skupinový zájem. ³⁾

Hlubší socioekonomický problém

V důsledku toho, že je středem autorovy pozornosti jazyková otázka, může čtenář ztratit ze zřetele, že skutečné problémy menšiny leží třeba jinde a že postupné ztrácení jazyka je jen průvodní okolností hlubších socioekonomických problémů. Faktory, které spolurozhodují o zachování nebo zániku jazyka, jsou nejazykového charakteru. Jsou to skutečnosti sociální, ekonomické, demografické, politické, kulturní. Často se tvrdí, že před zánikem jsou uchráněny jen jazyky s dostatečným množstvím mluvčích a jazyky, které se těší oficiální státní podpoře. Tato podpora jazyka je pro menšinovou komunitu jistě významná, může však buď zůstat pouze na papíře, nebo být jen jakýmsi náhražkovým řešením, které bude státní správa prosazovat jenom proto, aby se vyhnula řešení hlavních existenčních problémů komunity.

I přes poměrně aktivní promenšinovou politiku může být postavení menšiny neuspokojivé. Jako příklad lze jmenovat situaci Romů u nás. Jazykovědec Jiří V. Neustupný věnoval problematice romštiny studii, v níž pohlíží na otázku menšinového jazyka z odlišné perspektivy než L. Šatava, a proto jeho názor uvádím pro srovnání: Jestliže se chceme zabývat problémem romského jazyka, musíme nejprve uznat primárnost socioekonomických a sociolingvistických (komunikačních) problémů této menšiny, tvrdí J. V. Neustupný. ⁴⁾ Omezené socioekonomické podmínky života Romů mají totiž za následek, že se Romové účastní jen omezeného počtu komunikačních situací, a proto je jazyk, kterým mluví (ať už je to romština nebo většinový jazyk), chudý na konverzační témata a lexikálně i stylisticky málo rozvinutý. Slabá jazyková způsobilost pak omezuje možnosti utváření širokých komunikačních sítí (a to jak s členy dalších romských komunit, tak s členy většinové společnosti), které by vedly k zvýšení komunikačních potřeb, a tím i ke zlepšení komunikační způsobilosti. Budeme-li tedy chtít, aby se romština rozvíjela, musíme nejprve zlepšit socioekonomické podmínky života této menšiny.

Příspěvek k ekologickému pohledu na svět

Šatavova kniha je dobrým úvodem do problematiky jazykové revitalizace. Toto nesporně zajímavé téma u nás dosud nebylo knižně představeno. Ocenění navíc zaslouží bohatý materiálový doprovod, množství příloh a také slovníček pojmů. Text je veden jasným cílem: podat věcnou informaci o možnostech a způsobech ochrany a podpory ohrožených jazyků. Knihu můžeme chápat jako příspěvek k ekologickému pohledu na svět, který v rozmanitosti světa vidí hodnotu, již stojí za to zachovat.