Životní prostředí v České republice

Při vyjednávání o vstupu České republiky do Evropské unie patřily otázky životního prostředí k jedněm z nejobtížnějších. Přesto byla jednání 1. 6. 2001 předběžně uzavřena. Evropská unie uznala, že nic nebrání tomu, aby životní prostředí v ČR dosáhlo běžného evropského standardu. Obě strany se shodly na společném dokumentu, který předkládá jasný časový harmonogram kroků, jež budou učiněny do konce r. 2002. Jedno přechodné období (do r. 2010) bylo povoleno pro výstavbu čistíren odpadních vod, které chybějí zejména v sídlech s 2000–10 000 obyvatel (k znečištění vod viz též obrázek a druhý obrázek). Druhé (do r. 2005) se týká snížení podílu recyklovaných obalových odpadů. Až na výjimky již byly evropské směrnice zavedeny do naší legislativy. Všechny naše zákony by měly být plně slučitelné s evropskými předpisy, plně účinné a uplatněné v běžné praxi.

Na jednu stranu obrovský pokrok

Přesto nemůžeme předpokládat, že v dokonalém pořádku bude naprosto všechno. Stěží lze najít členský stát Evropské unie, který by měl legislativu ve všech detailech sladěnou se směrnicemi i dalšími normami EU, a navíc uplatněnou bezezbytku. K tomu, abychom do konce r. 2002 požadované úrovně dosáhli, máme – po praktické i teoretické stránce – dobré předpoklady. Pokud se někde přece jen najde nesoulad, nebude patrně obtížné jej korigovat.

Ve vztahu k životnímu prostředí zaznamenala naše země od listopadu 1989 obrovský pokrok. Po stránce fungování systému ochrany prostředí včetně příslušných zákonů a dalších předpisů a institucí i po stránce fyzického stavu prostředí jsme se z jednoho z nejhorších míst v Evropě dostali na úroveň ne příliš vzdálenou průměru Evropské unie. Tento velký úspěch byl umožněn několika faktory. Především jsme se v prvních letech po listopadu opírali o širokou, téměř nadšenou podporu veřejnosti. Klíčové zákony byly přijaty velmi rychle. Instituce začaly okamžitě fungovat a společnost byla ochotna vynaložit na zlepšení prostředí mimořádně vysoké prostředky (v letech 1993–1997 dosahovaly tyto investiční výdaje téměř 2,5 % HDP, což je podstatně více než v kterémkoliv jiném evropském státě).

Výsledkem je dnešní v zásadě příznivý stav, který lze charakterizovat zejména podstatně čistším ovzduším a výrazně méně zatíženými vodními toky. Zatímco před listopadem jsme dosahovali smutných rekordů v objemu znečištění (například emise SO₂ na hlavu byly jedny z nejvyšších na světě), v období minulých deseti let jsme naopak všechny ostatní státy v tempu snižování emisí do ovzduší předstihli (viz též Vesmír 78, 272, 1999/5 a Vesmír 79, 94, 2000/2). Náš systém ochrany prostředí dnes neopomíjí žádné složky ani součásti životního prostředí. Máme fungující zákony upravující nakládání s odpady, zacházení s chemikáliemi, pod kontrolou jsou i geneticky modifikované organizmy a mnohé další věci včetně zvládání havárií. Úroveň naší ochrany přírody je v evropském i světovém měřítku špičková. O otázky životního prostředí se zajímá široká veřejnost, velmi aktivní jsou mnohé nevládní organizace. Účast veřejnosti při rozhodování je do velké míry zajištěna formalizovanými postupy. Lze říci, že jsme na vstup do EU dobře připraveni.

Na druhou stranu spousta nedostatků

Zbývá vykonat mnohé jak po stránce fungování systému, tak z hlediska zlepšování fyzického stavu prostředí. Nedostatků bychom našli velmi mnoho, nebudeme je však vyjmenovávat, spíš se pokusíme naznačit to nejdůležitější, kam je třeba zaměřit úsilí.

• Dokončení započatého „úklidu“. Především musíme zlikvidovat přetrvávající nebezpečí, které mnohdy představuje časovanou bombu. Mám na mysli „bomby chemické“ v provozech továren, jako je Spolana v Neratovicích (jak ukázaly nedávné povodně, mohou být staré zátěže velkým problémem), ale i „bomby radioaktivní“, spojené s bývalou těžbou uranu (viz Vesmír 80, 249, 2001/5). Je smutné, že těžba uranu ještě ani nebyla plně ukončena (v oblasti Rožné na Moravě dosud pokračuje).

  Prohlédneme-li si pečlivě křivky snižování emisí a jiné zátěže prostředí (viz tabulka), zjistíme, že v posledních letech se zlepšování většinou zpomalilo. Jednak je to tím, že se snadněji dají snížit velmi vysoké hodnoty znečištění, jednak se účinnost dosavadních nástrojů i technologií vyčerpala a je třeba najít nové přístupy, zejména prevenci.

• Sladění zákonů. V souvislosti s přípravou vstupu do Evropské unie přijal Parlament ČR dlouhou řadu zákonů k ochraně různých aspektů životního prostředí. Zákony ale nejsou navzájem sladěny ani optimalizovány z hlediska administrativních či ekonomických dopadů. Vše je třeba propojit, zjednodušit a sladit například prostřednictvím nového Kodexu životního prostředí.
• Kraje, obce, občané. V České republice se dokončila administrativní reforma spojená se zaváděním krajského zřízení, ale úloha jednotlivých článků veřejné správy při ochraně životního prostředí dosud není zcela jasná (je chyba, že se nestala předmětem širší diskuse). Spornou otázkou je účast veřejnosti na rozhodování. Někteří soudí, že je příliš rozsáhlá, není však vzácný opačný názor, že se v poslední době příliš omezuje.

• Potřeba spolupráce. Neblahé kauzy z posledních let (obchvat okolo Plzně, spory okolo tras dalších dálnic, výstavba a provoz různých sportovně-rekreačních zařízení) jsou představovány jako souboj ekologů bránících pokroku s občany, kteří mají zájem o rozvoj, zaměstnanost a sportovní vyžití. Za veřejně proklamovanými postoji se ale většinou skrývají zájmy různých skupin. Chybí jak vůle po spolupráci a společném hledání kompromisů, tak účinné mechanizmy jak tuto spolupráci uskutečnit.
• Výdaje na ochranu životního prostředí. Graf ukazující křivku investičních výdajů na ochranu životního prostředí z veřejných i soukromých zdrojů (obrázek) vykazuje v posledních letech výrazně klesající trend, z hodnoty okolo 2,5 % HDP v letech 1994–1997 klesly výdaje na necelých 1,1 % v r. 2001. Je to především způsobeno tím, že nejdražší zařízení, zvláště na ochranu čistoty ovzduší, byla vybudována již v minulých letech. To je však jen částečné vysvětlení. V české společnosti zavládlo jisté sebeuspokojení s dosaženými výsledky a s tím je zároveň spojena nechuť vůči vydávání nových prostředků na ochranu prostředí. Klesající trendy výdajů by nás však měly varovat.
• Potřeba nových technologií. Vysoké výdaje na ochranu prostředí vynaložené v minulých letech byly většinou věnovány na koncové technologie. Další cesta však vede jinudy. Je třeba se zaměřit na preventivní opatření, na zavádění nových materiálově a energeticky méně náročných technologií. Zároveň je třeba uplatnit integrovaný přístup, který chápe zdroje znečištění (například průmyslové podniky nebo zemědělské závody, ale i obytné domy) jako definované jednotky, které jako celek ovlivňují prostředí. To je pak pojímáno rovněž jako celek, nikoli jako součet složek chráněných jednotlivě. „Složkový“ přístup může totiž vést k tomu, že se znečištění pouze přesouvá z jedné složky do druhé.
• Ekonomické nástroje. Nové integrované přístupy není možno zavést bez postupné úpravy ekonomických podmínek, jež by měly být daleko příznivější pro uplatnění tzv. „ekoefektivních“ přístupů a technologií. Je třeba dosáhnout toho, aby v co největší míře platilo „co je ekologické, je ekonomické“. Bez ekologicky příznivého systému ekonomických podmínek a nástrojů je tento obrat prázdným sloganem. Je třeba se zamyslet nad regulací cen, nad ekologicky škodlivými dotacemi, ale i nad různými ekologickými poplatky a daněmi, postupně propracovat principy ekologické daňové reformy, a zejména se zaměřit na nástroje tržního charakteru, jako jsou obchodovatelná emisní povolení.
• Začlenění ekologických hledisek do hospodářských politik. Šestý článek Amsterodamské smlouvy o Evropské unii explicitně žádá, aby byly zřetele ochrany životního prostředí zabudovány do politik ve všech hospodářských sektorech. Znamená to, že ekologická kritéria musí být rovnocenná s kritérii ekonomickými a sociálními. Nejde zdaleka jen o přímé a zřetelné vlivy, jako je vypouštění škodlivin, ale zejména o celkovou zátěž prostředí a přírodních zdrojů. Cílem je oddělit křivky zátěže životního prostředí od trajektorie ekonomického výkonu. Evropská unie i OECD považují tento přístup za jeden z velmi důležitých prostředků k dosažení udržitelného rozvoje.
• Věda a informace. Nedá se říci, že by u nás vědecké poznání či informace o životním prostředí neexistovaly, ale náš vědecký výzkum dosud není na slušné evropské či světové úrovni. Chybí (až na výjimky) spojení mezi výsledky výzkumu a praktickou politikou. Potřebujeme zejména práce objasňující vztahy mezi ekonomickými, sociálními a ekologickými otázkami.
• Globální aspekty. Česká republika jako člen světového společenství by se měla více zaměřit na to, aby splnila svůj díl odpovědnosti při řešení globálních problémů, jako jsou změna klimatu, ochrana biodiverzity, změny úrodnosti půdy. Na mezinárodních fórech jsme v těchto otázkách poměrně aktivní, avšak do praktické politiky se promítají minimálně. Přitom např. v emisích skleníkových plynů, které se na změnách klimatu podílejí, jsme bohužel vysoko nad průměrem EU (v mnoha zemích je omezení skleníkových plynů jedním z nejdůležitějších východisek energetické politiky). Rovněž mezinárodní angažovanost České republiky v pomoci rozvojovým zemím je zatím neúnosně nízká.