mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Vyvarujme se emotivních výrazů!

(Ad O. Vinař: Eutanazie duše, Vesmír 81, 427, 2002/8)
 |  5. 11. 2002
 |  Vesmír 81, 607, 2002/11

Oldřich Vinař se ve svém pěkném článku zabývá mimořádně obtížnou problematikou léčby Alzheimerovy choroby. Při pečlivém přečtení je možné odvodit, že se soustřeďuje především na otázku rozdělení finančních zdrojů a na problém, kdy ukončit léčbu, která je marná.

Není pochyb o tom, že rozdělování zdrojů je ekonomickou i etickou otázkou číslo jedna, a to nejen v uvedeném konkretizovaném případě. Je třeba vysoce ocenit, že autor tento problém věcně a u konkrétní choroby otevřel, a bylo by žádoucí, kdyby se k němu kvalifikovaně vyjádřila odborná veřejnost tak, aby bylo dosaženo praktického a funkčního konsenzu. Je jistě nemravné ponechat postižené občany bez léčby, je-li známa, a stejně nemravné je přenášet rozhodování o konkrétním rozdělení zdrojů jen na lékaře.

Rovněž není pochyb o tom, že demence, pro závažnost nazývané tichá epidemie třetího tisíciletí, představují jak celospolečenskou zátěž, tak lidské tragédie postiženého i jeho rodiny. V této souvislosti je třeba vážně diskutovat o ukončení léčby, která je marná, ovšem vždy ve vztahu k fenoménu kvality života i s vědomím, že je to velmi individuální hodnota. Názory na ni se mohou lišit podle okolností i podle role posuzovatele (pacient, jeho rodina, lékař, společnost). I tyto nastolené problémy je třeba systematicky řešit, jak mj. ukázal příspěvek Oldřicha Vinaře. Z hlediska své profese však důrazně odmítám, aby byl neuváženě (nebo nedomyšleně) v naznačených kontextech používán emotivní a kontroverzní výraz eutanazie. V textu jej ostatně autor použil jen jedenkrát a nelze se ubránit dojmu, že jinak velmi věcný a závažný text nese v titulku slovo eutanazie z důvodů atraktivnosti.

S pojmem eutanazie je třeba zacházet velmi opatrně. Jednak je obsah tohoto pojmu proměnlivý a je vždy třeba upřesnit, v jakém významu je právě používán. Pojem pasivní (negativní) eutanazie, abych reagovala na zpřesnění autora článku, je některými autory odmítán, a to z důvodů značné obsahové plasticity. Zaměňovat často žádoucí a odborně i lidsky ospravedlnitelné ukončení léčby, která je marná, s eutanazií je nevhodné, a to jak z věcných, tak především z emotivních důvodů. Laická společnost, zvláště v kombinaci s chorobami vyššího věku, na jedné straně vítá „radikální“ (tedy eutanatická) řešení (souvislost s negativním image stáří), na druhé straně je důrazně odmítá, nejčastěji s poukazem na možnost zneužití nebo náboženské důvody. V každém případě už jen prosté použití slova eutanazie vyvolává silné emotivní reakce, které brání střízlivé a věcné rozpravě. Zbývá dodat, že eutanazie duše je hezký literární obrat, ale odborně bezobsažný (duše možná trpí, možná že to může doložit ještě jeden nezávislý lékař, těžko však oba odhadnou délku zlé prognózy tak, aby se vešla do pověstných šesti měsíců předpokládané délky života, a rozhodně nás sama nemůže poprosit o milosrdnou smrt). Zbývá dodat, že náš právní řád zatím žádnou formu eutanazie nepřipouští. Možná že by měl v budoucnu umožnit ukončení léčby, která je marná. Stane-li se tak, pak jedině za předpokladu, že se dohodneme také na tom, jak má vypadat péče po ukončení marné léčby. Ukončit léčbu i péči najednou by se opravdu rovnalo nějaké formě eutanazie. Dosud jsem přesvědčena o tom, že opodstatněně může skončit léčba, ale nikdy nesmí skončit péče, a z tohoto důvodu pokládám za žádoucí otevřít také diskusi o konkrétních formách laskavého doprovodu (ke kterému ovšem může patřit tzv. usnadnění vstupu smrti). Jakkoliv je to náročné pro lékaře, zdravotní sestry i rodinu (abstrahuji od ekonomické náročnosti), je třeba každému umírajícímu zajistit, aby „došel ve svých dnech“. Jen tak má každý z nás reálnou naději, že i on na tom bude v závěru života stejně. (O eutanazii podrobně Haškovcová H.: Thanatologie, nauka o umírání a smrti, Praha, Galén 2000)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie

O autorovi

Helena Haškovcová

Prof. RNDr. PhDr. Helena Haškovcová, CSc., (*1945) vystudovala Přírodovědeckou fakultu a Filozofickou fakultu UK v Praze. Roku 1992 se stala první profesorkou lékařské etiky u nás. Na Husitské teologické fakultě v Praze vedla v letech 1996–2002 katedru psychosociálních věd a speciální etiky. Od r. 2002 působí na Fakultě humanitních studií UK. Věnuje se zejména problematice pravdy na nemocničním lůžku, právům pacienta a thanatologii. Kromě jiných publikací je autorkou knih „Thanatologie“ (Galén 2000), Lékařská etika (3. vydání, Galén 2002).

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...