Vyvarujme se emotivních výrazů!

Oldřich Vinař se ve svém pěkném článku zabývá mimořádně obtížnou problematikou léčby Alzheimerovy choroby. Při pečlivém přečtení je možné odvodit, že se soustřeďuje především na otázku rozdělení finančních zdrojů a na problém, kdy ukončit léčbu, která je marná.

Není pochyb o tom, že rozdělování zdrojů je ekonomickou i etickou otázkou číslo jedna, a to nejen v uvedeném konkretizovaném případě. Je třeba vysoce ocenit, že autor tento problém věcně a u konkrétní choroby otevřel, a bylo by žádoucí, kdyby se k němu kvalifikovaně vyjádřila odborná veřejnost tak, aby bylo dosaženo praktického a funkčního konsenzu. Je jistě nemravné ponechat postižené občany bez léčby, je-li známa, a stejně nemravné je přenášet rozhodování o konkrétním rozdělení zdrojů jen na lékaře.

Rovněž není pochyb o tom, že demence, pro závažnost nazývané tichá epidemie třetího tisíciletí, představují jak celospolečenskou zátěž, tak lidské tragédie postiženého i jeho rodiny. V této souvislosti je třeba vážně diskutovat o ukončení léčby, která je marná, ovšem vždy ve vztahu k fenoménu kvality života i s vědomím, že je to velmi individuální hodnota. Názory na ni se mohou lišit podle okolností i podle role posuzovatele (pacient, jeho rodina, lékař, společnost). I tyto nastolené problémy je třeba systematicky řešit, jak mj. ukázal příspěvek Oldřicha Vinaře. Z hlediska své profese však důrazně odmítám, aby byl neuváženě (nebo nedomyšleně) v naznačených kontextech používán emotivní a kontroverzní výraz eutanazie. V textu jej ostatně autor použil jen jedenkrát a nelze se ubránit dojmu, že jinak velmi věcný a závažný text nese v titulku slovo eutanazie z důvodů atraktivnosti.

S pojmem eutanazie je třeba zacházet velmi opatrně. Jednak je obsah tohoto pojmu proměnlivý a je vždy třeba upřesnit, v jakém významu je právě používán. Pojem pasivní (negativní) eutanazie, abych reagovala na zpřesnění autora článku, je některými autory odmítán, a to z důvodů značné obsahové plasticity. Zaměňovat často žádoucí a odborně i lidsky ospravedlnitelné ukončení léčby, která je marná, s eutanazií je nevhodné, a to jak z věcných, tak především z emotivních důvodů. Laická společnost, zvláště v kombinaci s chorobami vyššího věku, na jedné straně vítá „radikální“ (tedy eutanatická) řešení (souvislost s negativním image stáří), na druhé straně je důrazně odmítá, nejčastěji s poukazem na možnost zneužití nebo náboženské důvody. V každém případě už jen prosté použití slova eutanazie vyvolává silné emotivní reakce, které brání střízlivé a věcné rozpravě. Zbývá dodat, že eutanazie duše je hezký literární obrat, ale odborně bezobsažný (duše možná trpí, možná že to může doložit ještě jeden nezávislý lékař, těžko však oba odhadnou délku zlé prognózy tak, aby se vešla do pověstných šesti měsíců předpokládané délky života, a rozhodně nás sama nemůže poprosit o milosrdnou smrt). Zbývá dodat, že náš právní řád zatím žádnou formu eutanazie nepřipouští. Možná že by měl v budoucnu umožnit ukončení léčby, která je marná. Stane-li se tak, pak jedině za předpokladu, že se dohodneme také na tom, jak má vypadat péče po ukončení marné léčby. Ukončit léčbu i péči najednou by se opravdu rovnalo nějaké formě eutanazie. Dosud jsem přesvědčena o tom, že opodstatněně může skončit léčba, ale nikdy nesmí skončit péče, a z tohoto důvodu pokládám za žádoucí otevřít také diskusi o konkrétních formách laskavého doprovodu (ke kterému ovšem může patřit tzv. usnadnění vstupu smrti). Jakkoliv je to náročné pro lékaře, zdravotní sestry i rodinu (abstrahuji od ekonomické náročnosti), je třeba každému umírajícímu zajistit, aby „došel ve svých dnech“. Jen tak má každý z nás reálnou naději, že i on na tom bude v závěru života stejně. (O eutanazii podrobně Haškovcová H.: Thanatologie, nauka o umírání a smrti, Praha, Galén 2000)