Ekolingvistika

Seriózní a umírněný ekologický pohled ve smyslu, který mu dal do vínku před skoro 140 lety E. Häckel, ovlivnil názory naší generace na vývoj přírody i rozsáhlých oblastí lidské společnosti. Lidé nakonec musí být považováni za součást přírody, chtějí-li v ní žít. V analýze jazyka a komunikace tomu tak dnes ještě zdaleka není. Chápeme-li však ekologii bez jakýchkoli vášní jako disciplínu zabývající se ovlivňováním mezi organizmy navzájem a mezi organizmy a prostředím, není pochyby, že pokusy uvažovat o ekologickém pohledu na jazyk a komunikaci lidských jedinců i jejich komunit jsou zcela oprávněné.

Rozdíl mezi zaniklým jazykem a trilobitem

Na věci nic nemění ani fakt, že pojetí jazyka jako živého organizmu, jak s ním do jisté míry pod vlivem botaniky Linnéova typu a zoologie Darwinova pohledu přišla klasická srovnávací filologie devatenáctého a počátku dvacátého století, lze přijímat jen jako metodologickou metaforu. Představy o „zrození“ a „smrti“ jazyků i celých jazykových skupin ani mechanické pokusy klasifikovat jazyky v jejich genetickém vývoji jako stromky a větve či větve větví bez přihlédnutí k dalším okolnostem jejich vývoje samozřejmě nikdy nebyly v seriózním lingvistickém pojetí chápány doslovně. Jazyk žije a vyvíjí se jen spolu se svými uživateli – mluvčími a posluchači, popřípadě písaři či tiskaři a čtenáři. Bez svých uživatelů je mrtev stejně jako kámen nebo hlína vypálené tabulky, na nichž je jazykový text v podobě vytesaného či vytlačeného nápisu zakonzervován po staletí, ba i tisíciletí. Vše se ovšem mění v okamžiku, kdy se objeví někdo, kdo je ochoten text dešifrovat a má v úmyslu mu znovu vdechnout život – byť třeba v omezené míře – v podobě jisté komunikační hodnoty. Osudy jazykových zkamenělin se tedy podobají osudům zkamenělin dávných rostlin či živočichů, ovšem s jednou odlišností: Protože jazyk sám v pravém smyslu nebyl a není přírodním živým organizmem, lze jej (resp. text v něm nějak zakonzervovaný) „oživit“ v jeho základní komunikační funkci. Trilobita zatím oživit neumíme.

Jazyk tedy není přírodním živým organizmem v klasickém slova smyslu, ale je abstraktním systémem, který je vázán na komunikaci lidí, a ti jediní mu mohou i po jeho „smrti“ základní „živé funkce“ znovu vdechnout, skoro jako ten zlatník, který vdechl řeč němé princezně v známé pohádce zachycené B. Němcovou. S lidmi pak jazyk samozřejmě vstupuje do živé přírody. V tomto smyslu jsou pokusy o ekologické zamyšlení nad přirozenými lidskými jazyky a jejich vývojem zcela oprávněné.

Dva ekolingvistické proudy

Na počátku jedenadvacátého století se dá říci, že ekologicky zaměřené úvahy v rámci lingvistickém – tak jako v ostatních přírodních vědách a vědách o lidské společnosti – mají jak rozumné, objektivní a moudré zastánce, tak „fundamentalistické“ extremisty. Ti první se pokoušejí na přirozené lidské jazyky, jazykové komunity a komunikační užívání jazyka aplikovat vhodná kritéria klasické ekologie jako součást rozumného zamyšlení, jež respektuje přirozený řád a jeho rovnováhu. Ti druzí si libují v extremistické terminologii holdující „zcela“ novému učení o jazyce, jež by ekologické nahlížení na jazyk uměle oddělilo od všeho, čeho zdravý rozum v analýze jazyka a dorozumívání dosud docílil. Ve své nejextrémnější podobě chtějí dokonce dělit jazykovědu na „morfologickou“ a „ekologickou“. Není nezajímavé, že takové extrémní proudy chtějí někdy jazyku i voluntaristicky diktovat, co jeho uživatelé smějí či nesmějí, co je či není pro jazyk a jeho uživatele dobré. Jak víme, lidé si takové oktrojované „dobro“ někdy vnutit dají, ale jazyky ne.

Není náhodou, že v popředí těch moudrých ekologicky laděných proudů stojí dvě jména předních představitelů moderní jazykovědy: Einar Haugen a Dwight Bolinger.

Haugen přišel v moderní racionální jazykovědě dvacátého století s pokusem o ekologický pohled na jazyky již na počátku sedmdesátých let. Jeho stati jsou tvůrčím pokusem vyzrálého lingvisty o uplatnění ekologických metod. Vychází z nesporného podobenství: Tak jako živé organizmy v přírodě navzdory konkurenčnímu boji neustále usilují o rovnováhu, probíhá něco podobného ve světě přirozených lidských jazyků. Koexistence jazyků i neustálý zápas mezi nimi, věčně usilující o rovnováhu, probíhají podle Haugenova pojetí ve dvou objektivně analyzovatelných rovinách.

Na jedné straně vedle sebe existují a spolu soupeří jazyky v lidském myšlení jednotlivých uživatelů, v jejich individuálních jazycích jako souboru komunikačních schopností i kompetencí. Zde je takový stav analyzovatelný v podobě monolingvizmu, bilingvizmu, popřípadě multilingvizmu uživatelů, který nemusí být omezen jen na jazykové systémy, ale může zasahovat jak jejich variety (u nás třeba varietu spisovné a obecné češtiny), tak i mimojazykové či parajazykové komunikační prostředky s přirozenými lidskými jazyky spjaté (gesta, mimiku ap.).

Na druhé straně jsou tato koexistence a zápas usilující o rovnováhu mezi jazyky analyzovatelné v rovině komunit uživatelů toho nebo onoho jazyka, tedy sociálně. V tomto smyslu jsme už po staletí svědky nejen zániku, ale i vzniku jazyků a komunit, které je užívají. Tato dynamika nabývá v době intenzivního rozvoje komunikační techniky stále většího spádu. Haugen a řada jeho následovatelů jdou dále než klasická filologie devatenáctého století, ale bijí i na poplach ve prospěch „ohrožených jazyků“ (tak jako klasická přírodní ekologie bije na poplach pro záchranu „ohrožených“ druhů živočichů a rostlin). Britský lingvista Norman Denison ve svých úvahách o ekologické situaci evropských jazyků dochází v osmdesátých letech dvacátého století dokonce k návrhům položit paralelu mezi známé ekologické iniciativy v oblasti životního prostředí, jako je hnutí „Greenpeace“, a jím navrhovaným jazykově-ekologickým hnutím „Greenspeech“.

Znečištěné komunikační kanály

Poněkud odchylně přistupuje k otázkám možnosti aplikovat ekologické principy a metody v jazykovědě Haugenův kolega a přítel Dwight Bolinger. Tak jako znečistěný vzduch nám znemožňuje správně pozorovat vesmír (a musíme proto pozorování hvězd v extrémních situacích přesunovat mimo naši atmosféru), tak jako se nám v znečistěné atmosféře těžko dýchá, tak jako ve špinavé vodě potoků a řek hynou ryby a raci a my lidé se již můžeme koupat pouze v chlorovaných a uměle čištěných bazénech, stejně tak se podle Bolingera moderní společnost v době rozmachu technických prostředků komunikace stále obtížněji potýká se špínou, kterou do komunikačních kanálů zanášejí lidé prostřednictvím svých jazyků. Lež, podvod a polopravda podle Bolingera mohou prostřednictvím uživatelů jazyka či jazyků tak zašpinit komunikační kanály, že místo komunikace nastane mlžení a k dorozumění nedojde. Není asi náhodou, že Bolingerova kniha Jazyk, nabitá zbraň vyšla – s obálkou ve zcela westernovém stylu zobrazující nabitý bubínkový revolver – v době, kdy Spojené státy procházely traumatem aféry Watergate, jejíž komunikační špína dokázala vyhnat dokonce i tehdejšího prezidenta Richarda Nixona z Bílého domu.

Toto moderní oživení starého filozoficko-lingvistického sporu o pravdu, polopravdu (před jejímž nebezpečím varoval v časech Goebbelsových náš Karel Čapek) a lež se rychle přesunulo i do evropského kontextu. Zde ostatně otázka jazykové komunikace nabyla na důležitosti v rámci Evropské unie, která se s různým stupněm úspěšnosti pokusila řešit i v jazykové rovině odvěké spory, které v minulosti ne zcela dávné stály mnoho životů i materiálních hodnot. Zatímco v takových regionech, jako jsou Alsasko-Lotrinsko nebo Horní Adiže, se to zatím daří s nepochybným úspěchem, jinde není úspěch tak zřetelný (Belgie, výběr oficiálních jazyků jednání EU ap.). Není proto nezajímavé, že hlavní představitelé mladších generací ekologicky orientované lingvistiky, např. v pojetí H. Haarmanna, spojují základní proměnné jazykové ekologie s mluvčími daného jazyka a za základní v rámci jimi chápaného ekologického systému považují opozice jedinec – komunita (skupina) – společnost – stát.

A Haarmann ve svém spise z r. 1986 Jazyk v etnicitě: Pohled na základní ekologické vztahy dodává: Jazyk se nezmiňuje v řetězci základních ekologických vztahů. Je tomu tak vzhledem k specifické interpretaci vztahů mezi jazykem a jeho prostředím. Tak jako žádný přirozený jazyk nemá svou abstraktní existenci, ale je vždy vázán na jednotlivé mluvčí nebo skupiny mluvčích, tak také neexistují žádné přímé vztahy mezi jazykem a jeho prostředím. Místo toho je jazyk ovlivněn ekologickými faktory jenom v tom smyslu, že faktory prostředí jsou ovlivněni pouze mluvčí jazyka. Jazyková ekologie se primárně zabývá jazykem v jeho základních formách existence tak, jak odpovídají řetězci pojmů jedinec-mluvčí, role jazyka ve skupinových vztazích, funkční využití jazyka či jazyků v dané společnosti, jazyková politika daného státu...

Evropská identita a jazyková různost

Problematikou jazykových funkcí a vztahů v evropském rámci se tentýž Haarmann zabývá ve sborníku vydaném zhruba o deset let později na sumární téma Evropská identita a jazyková různost a předkládá úvahu na téma Evropanství, evropská identita a role jazyka (jak dát profil antropologické infrastruktuře).

Podobnými problémy v širším měřítku vztahů mezi různými jazyky, kontinenty a kulturami se např. ve francouzském kontextu zabývá z pozic antropologické lingvistiky Claude Hage`ge a řada mladších autorů, často z velmi ekologicky radikálního hlediska. Tak je tomu např. v pojetí Alwina Fylla (anglisty, který se r. 1977 habilitoval v Innsbrucku), podle něhož má ekolingvistika vysloveně morální, až prorocky náboženskou vizi. Jeho metodologické krédo z r. 1987 zní: Jazykověda se již dlouho zabývala větami, lexémy, morfémy a fonémy. Tyto jednotky jazyka definovala, analyzovala, katalogizovala a jednotlivé jazyky srovnávala v tomto ohledu. Byla to velká a důležitá práce, ale ta už je v zásadě hotova ¹⁾ a nyní se jazykovědci mohou věnovat dalším oblastem, totiž vztahům mezi „jazykem“ a „světem“. Je třeba zkoumat vztah mezi „jazykem“ a „lidským soužitím“, zabývat se rolí jazyka ve vztazích mezi jednotlivými lidmi, ale i mezi různými lidskými seskupeními, mezi muži a ženami, starými a mladými, státy a náboženstvími. Je ale možno jít i nad tento rámec, vznikne-li nauka o komunikaci, která bude zkoumat roli jazyka pro společnou existenci člověka, zvířat, rostlin a hmoty, tedy pro živé i neživé tohoto světa. O šest let později stanoví tento autor ve svém Úvodu do ekolingvistiky hlavní pole svého bádání: ekologie jazyků (v podstatě v haugenovském pojetí jazykových kontaktů a osudů jazyků), etolingvistika (ta se má zabývat obecnými otázkami role jazyka v lidském chování), jazyk a konflikt, jazyk mezi skupinami lidí (chceme-li, tedy komunikace a interakce), a posléze okruh, který se nazývá Jazyk, člověk, zvíře a rostlina. Zatímco Fyll ještě stále do jisté míry považuje ekolingvistiku za jakýsi „vyšší stupeň vývoje jazykovědy“, jiní, radikálnější autoři (např. W. Trampe) se již blíží pojetí, které dosavadní deskriptivní lingvistiku bere málem jako překonanou veteš a budoucnost vidí jen v eko- pojetí jazyka. Takové módně „jakobyradikální“ pojetí, které lze krásně charakterizovat tradičním přirovnáním o vylévání vaničky i s dítětem, se ovšem objevuje čas od času v každé disciplíně, a v interdisciplinárních polích možná ještě častěji.

Věda a aktuální podmínky lidského života

Vraťme se k pozitivním základům pokusů uplatnit některé ekologické zásady na jazyk a jeho vývoj, jeho užívání i zneužívání, tak jak je představují některé práce Einara Haugena a Dwighta Bollingera aj. ²⁾ Připomeňme, že E. Haugen vedle lingvistické práce rád a hodně překládal. Kromě řady uměleckých děl přeložil také z norštiny do angličtiny knihu esejů historika a politika Halvdana Kohta, s nímž se sblížil, když spolu působili na Harvardu. Moudrá kniha tohoto historika (a do r. 1941 norského ministra zahraničních věcí) se jmenuje Hnací síly historie. Autor v ní píše: Krok za krokem jsme se naučili, že všechny humanitní vědy jsou nakonec propojeny s vědami přírodními. Dokonce i věda tak abstraktní, jako je matematika, vede přímo k přírodním vědám... Ve svých konečných analýzách je totiž každá věda intelektuálním úsilím. Z tohoto důvodu je lidský intelekt sám o sobě největší silou historického pokroku. Ty vědy, které považujeme za zvláště humanitní, musí také pracovat s aktuálními podmínkami lidského života, pokud chtějí učinit nějaký pokrok. To platí o ekonomice, lingvistice, psychologii, historii, teologii, a dokonce i o filozofii. Každá z těchto věd je tak po svém součástí společenského života a silou budující společnost.