Šťavnatá ontologie dřeva

Sochaře Vladimíra Preclíka nepochybně není třeba čtenářům Vesmíru představovat; je dávno trvalou a neodmyslitelnou součástí české kultury, a nejen výtvarné. Jeho dílo je také dobře známo v cizině, chystá se už třetí monografie o jeho díle a v r. 1998 bylo v Bechyni otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka.

To je vlastně hrozný úvod, uznejte – „není třeba představovat“, „má už muzeum“. Jenže ono záleží na tom, co si představujeme pod představováním a muzeum není mauzoleum. Jsem velmi vděčný Vladimíru Preclíkovi, že nám dovolil reprodukovat kromě jednoho opravdu známého objektu něco zcela nového – jeden z jeho obrazů z posledních let.

Vladimír Preclík je však především „básník dřeva“, a tak se následující úvaha bude týkat ontologie této materie.

V úvodu ke katalogu bechyňského muzea napsal Milan Kundera: Být básníkem dřeva, to neznamená jen rozumět jeho plastickým vlastnostem, ale též jeho lidským významům. Dřevo je člověkův pramateriál. Patriarchální svět byl dřevěný: dřevěný byl dům, stůl, židle, postel, náčiní. Dřevo je nejlidštější ze všech hmot. Všechny Preclíkovy sochy se nějak vztahují k lidským dějinám dřeva. Jsou variacemi na dřevěný svět, na dřevěné věci, na dřevěné nástroje. Jenomže svět, v němž Preclík žije, už dávno není dřevěný. Dřevo je z něj vypovězeno stejně jako příroda anebo jako přátelství. Náš svět je svět kovu a umělých hmot. V Preclíkově lásce ke dřevu je nepochybně kus nostalgie, ale přece jen to není unikání do minulého světa. Spíš mám chuť říci, že v Preclíkově umění oko dřeva pozoruje náš svět kovu. Že tu dřevo sní svůj podivný sen o moderním světě, který není jeho.

Jenže dřevo není jen materiálem; vzpomeňme na jednu z našich nejstarších milostných básní Dřěvo sě listem odieva – v češtině „dřevo“ znamenalo nejen dřevo (jako materiál), ale i strom – podobně jako dodnes „wood“ a „bois“ znamenají dřevo i les. Ale s tím „materiálem“ to také není tak jednoduché. V řečtině hylé znamenalo les, později pak stavební dříví (tedy dřevo, z nějž se stavějí domy, stoly, židle, postele, náčiní), a pak látku vůbec (z níž je vystavěn náš svět, který je „hylé-morfní“). No a do latiny to přeložili hezkým slovem „materia“ – dříví, les, a pak látka vůbec („matka“ všeho). Kolika (dialektických a historických) kotrmelců bylo zapotřebí, aby se z toho stal materializmus! Takže znovu přesněji: dřevo není jen materiálem materialistickým.

Zdeněk Neubauer a Stanislav Komárek přišli kdysi na hezký a inspirativní nápad odlišit od sebe dvě kultury (biotopy, ekologie): kulturu eremiální („pouštní“) a hyletickou („lesní“), poušť a les – dvojí pramen metafyziky (Z. Neubauer, Kritický sborník, 1999). Eremiální, mající původ v národech pouštních, židovském a arabských, je kultura sluchová (a textová, abychom se nepřeslechli) a její ontologie je ontologií kamení, kalkulů (calculus je oblázek). Hyletická kultura, řecká a původně evropská, je kultura vizuální, morfologická. (Když píši tyto řádky, Taliban – kultura eremiální – likviduje panzerfausty památky kultury hyletické, sochy.) Rozdíl mezi oběma ontologiemi je propastný: pro eremiální kulturu je svět hromadou kamení a život je „vysoce organizovaná“ hromada kamení; pro kulturu hyletickou je celý svět živý. Od Galileiho, který dal ze všech pohybů přednost padajícím kamenům, se pozvolna přikláníme k ontologii eremiální. Nelze se pak divit, že se náš svět pozvolna mění v poušť a přebývání v něm se mění na prosté přežívání.

Zkrátka: radujme se, že nám Vladimír Preclík připomíná svým dílem krásnou původní šťavnatou („humornou“) kulturu hyletickou.