Četli jsme na téma eutanasie

[…] Nebudu zde argumentovat posvátností a nedotknutelností každého lidského života, argumentem naší kultury a naší civilizace. Zaměřím se však na rozbor tzv. kluzkého svahu, termínu lékařské etiky (slippery slope). Všeobecná zkušenost nás učí, že dovolíme-li sami sobě dělat něco, co bychom dělat nechtěli nebo neměli, ihned se vyskytnou otázky, zda bychom si nemohli dovolit udělat i něco dalšího. Když člověk nebo společnost nastoupí určitou kluzkou cestu, již sama gravitace je stahuje dále a dále. V případě eutanazie to znamená, že pokud dovolíme lékařům ukončovat životy umírajících na jejich vlastní žádost, rozhodně to neskončí. Budeme vtahováni stále dále a postupně bude tato možnost rozšiřována. Dojde k ukončování životů lidí s těžkou chorobou, ale dosud neumírajících, životů lidí s chorobami nevyléčitelnými, kteří by však mohli být ještě dlouho živi, životů těžce postižených novorozenců, lidí senilních nebo lidí s různým mentálním handicapem atd. Velká řada dokumentů z Nizozemí svědčí o tom, že kluzký svah se zde stal skutečností a že mezi chtěnou a nechtěnou eutanazií (nebo dokonce eutanazií proti chtění nemocného) je jen krůček. Jsem radikálním odpůrcem eutanazie. Současně jsem si však velmi dobře vědoma toho, že bolestná a těžká umírání existují. Je však třeba proti nim bojovat úplně jiným způsobem: dobrou paliativní péčí a rozvojem hospicového hnutí.

Doc. Mudr. Marta Munzarová, Csc., vede Oddělení lékařské etiky LF Masarykovy univerzity v Brně

[…] S každou morálkou by jistě bylo v rozporu a nabývalo by přímo kriminální povahy, kdyby se někdo, kdo si chce sáhnout na život z důvodů duševní choroby, osamělosti, zoufalství a případně i kdo si na život sáhne náhodou, ponechal svému osudu. Avšak morálce se musí příčit i snaha zabránit někomu vykonat oběť ve prospěch vznešené myšlenky či druhých osob, jež je přece vrcholem morálního počínání. Tyto alternativy ovšem nelze vztáhnout k žádnému typu chování; chování může být stejné, a přece je třeba hodnotit ho po morální stránce různě. Tím jediným, čím lze oba typy počínání rozlišit, je pouhá pohnutka a potažmo vůle; vůle je ovšem obvykle směsí pohnutek a někdy je obtížné tyto pohnutky roztřídit; budiž v této souvislosti zmíněn Jan Palach. Avšak porozumět pohnutkám druhého vyžaduje jiné vzdělání než to, jež jsme si všichni ve školách osvojili. Troufám si dokonce tvrdit, že naše civilizace je v tomto směru těžce dementní či retardovaná a primitivní i navzdory všem svým technickým úspěchům. Vždyť sotva kdo pořádně zná z hermeneutiky i jen její název, natož aby znal rozmanité zákony tohoto prastarého oboru. Dokud tudíž hermeneutiku v čisté i aplikované podobě nevstřebáme a dále nerozvineme, nebudeme s to otázku eutanazie vůbec řešit. Avšak i naopak, na eutanazii budeme možná jednou vděčně vzpomínat, totiž pokud se díky ní začneme uměním porozumět druhým lidem hlouběji zabývat.

MUDr. PhMgr. Jan Payne je přednostou Ústavu pro humanitní studia v lékařství 1. LF UK

[…]Ona současná diskuse má samozřejmě své dějiny. Pomineme-li hippokratovský příkaz pro lékaře nepodat smrtící lék pacientovi a židovsko-křestanský důraz na posvátnost a nedotknutelnost lidského života, pak moderní diskuse začíná v době vítězícího darwinizmu a klasického liberalizmu. Roku 1870 rozpoutal nelékař S. D. Williams diskusi o užívání éteru a chloroformu k ukončení života nevyléčitelně nemocných. Do diskuse se zapojili právníci a politici. Roku 1906 byl v Ohiu připravován zákon o legalizaci eutanazie, diskuse se vedla na stránkách politického denního tisku. Lékaři tyto snahy odmítali a zákon nebyl nakonec přijat. Veřejná diskuse se uklidnila, ale obnovila se s příchodem ekonomických problémů v Německu. K. Binding a A. Hoche publikovali práci Povolení ukončit život, který nestojí za to žít. Mluví se tu o méněcenném či bezcenném životě nevyléčitelně duševně nemocných a postižených. Smrt pro takové lidi je charakterizována jako milost či léčba. Poprvé se tu objevuje také ekonomické zdůvodnění takového postoje: bezcenné životy prý stojí společnost zbytečné peníze, a navíc se poškozuje genetický potenciál národa. Tyto ideologické důrazy pak vyústily ve zrůdnosti nacionálního socializmu, rasovou hygienu, norimberské zákony a akci eutanazie. Ve třicátých letech se však diskuse o eutanazii neomezovala jen na Německo. Diskusi rozvířil opět popularizační článek v anglickém Daily Mail a další záplava článků. Následně vznikla i odborná Společnost pro uzákonění eutanazie. V parlamentu však návrhy neprošly. Po válce došlo k odhalení hrůz koncentračních táborů a zneužívání medicíny. Veřejná debata o eutanazii víceméně utichá. Je jí vymezeno místo v odborné a věcné diskusi. S novým elánem se však opět stává novinářským hitem koncem 80. a začátkem 90. let. Podobně jako v letech třicátých dochází k ekonomickým světovým problémům. Tato propojenost veřejné diskuse o eutanazii s ekonomickými problémy je jistě důvodem k zamyšlení.

Václav Ventura působí jako odborný asistent na 1. LF UK v Praze a na Teologické fakultě UP Olomouc