Život s epidemií

První silnice do vnitrozemí Nové Guineje byla dokončena před padesáti lety a otevřela drobným pěstitelům netušené obchodní možnosti, zejména vývoz pobřežního betelu, kokosových ořechů a jamů do horských oblastí ve vnitrozemí, a naopak vývoz brambor, batátů, paprik, cibule, kapusty a dalších horských zelenin z Vysočiny do nížin (viz též Vesmír 78, 314, 1999/6). Od té doby obchodní výměna jenom kvete, nicméně zatímco horalové podnikají dlouhé obchodní výpravy do cizokrajných nížin, kde prodávají své výpěstky a nakupují místní produkci k prodeji doma, obyvatelé nížin se omezují na obchodní transakce na tržišti, které je nejblíže jejich domovu.

Horské populace se nadšeně vrhly do víru komerce a dalších kapitalistických aktivit vzápětí po prvním kontaktu s okolním, již převážně kapitalistickým světem ve 30. letech 20. století, kdežto pobřežní populace, vystavené jeho vlivům o celé století déle, tak dodnes činí jenom váhavě a vlažně. Prapříčinou tohoto do očí bijícího rozdílu, jenž má zásadní důsledky pro ekonomický a sociální vývoj jak horských, tak pobřežních společností, je mikroskopický krevní parazit Plasmodium.

Tento parazit je původcem malárie, choroby přenášené komáry, jež je v novoguinejských nížinách všeobecně rozšířená a dodnes často smrtelná. Lidské druhy malárie jsou nepřenosné na jiné hostitele, a tak je jejich epidemiologie závislá na hustotě lidského osídlení. S růstem populace se přenos malárie velmi usnadňuje, nemoc se tak šíří, lidé umírají a hustota osídlení opět klesá. Malárie byla po generace klíčovým faktorem udržujícím nížiny velmi řídce zalidněné. Rozptýlené populace neměly příliš důvodů ani možností k vzájemné konkurenci, neboť prostoru byl nadbytek a v těžce prostupném terénu byl vůbec problém se s někým potkat. Nížinné národy Nové Guineje jsou tedy dodnes mírumilovné a také jejich tendence k neozbrojené konkurenci je malá. Nápadnou výjimkou jsou agresivní poříční kmeny, žijící v obřím bludišti slepých ramen a jezer v nivě řeky Sepik. Jejich domovina je stejně malarická jako jiné nížiny a hustota osídlení je rovněž velmi nízká, nicméně jednotlivé kmeny se dostávaly do častého kontaktu, a tedy i konfliktu, protože mohly snadno cestovat na kanoích po husté síti říčních ramen.

Vysočina je všeobecně zdravějším prostředím než okolní tropické nížiny, a zejména je zcela prostá malárie. Horské populace tak mohly dosáhnout hustot v nížině nevídaných a následná konkurence mezi nimi vzrostla natolik, až se stala hlavním omezujícím faktorem dalšího populačního růstu. Kmenové války, jejichž intenzita kolísala v určité, i když často volné závislosti na populační hustotě, se tak staly hlavním zdrojem úmrtnosti.

Útoky nepřátelských kmenů formují společnost poněkud jinak než útoky malarických komárů. Horské kmeny Vysočiny jsou tak ve srovnání s kolegy z nížin zvyklé na agresivní konkurenci, což je – jak se ukázalo – skvělá preadaptace pro dnešní systém globální kapitalistické ekonomie.

V našich krajích byla malárie hlášena z jižní Moravy ještě v první polovině dvacátého století. Bylo by zajímavé zjistit, kudy přesně historická hranice mezi malarickými a nemalarickými oblastmi vedla. Odhadoval bych, že někde mezi Olomoucí a Zlínem.