Stroj-člověk

Řekneme-li člověk-stroj, je nám bez dalšího rozmýšlení jasné, že se tím říká, že člověk je stroj (že je „funkčně identický“ se strojem či počítačem). Zvláštní ale je, že řekneme-li stroj-člověk, myslíme tím podvědomě totéž. Přiznat strojovitost člověku není totéž jako přiznat člověčenství stroji. Co ale „počítač-člověk“? Na první pohled to vypadá stejně nepatřičně, jenže časy se mění a my s nimi. A mění se také nenápadně jazyk, který si docela rád „zaantropomorfizuje“. Běžně se říká, že si zahrajeme s počítačem šachy, že počítače mohou hrát šachy lépe než i poměrně dobří šachisté. Když namítám, že můj počítač šachy hrát „nechce a nechce“, že řeknu-li mu (napíši) „Chceš si zahrát šachy?“, nepozná ani otázku a odpoví mi zcela nesmyslně „bad command“, namítne se mi na to, že jsem ho hrát šachy „nenaučil“, tj. nekoupil jsem mu příslušný software. Jeden posun za druhým; např. naučit = koupit nebo naprogramovat. Podstatné se při tom zastírá: šachy přece nehraji s počítačem, ale s nějakým anonymním výrobcem šachových programů. Nebo se hovořívá bez jakéhokoli podezření o „dialogu s počítačem“. Věru podivný „dialog“ (bohužel ne tak neběžný v životě), v němž druhá strana odmítne „komunikovat“, pokud neodpovím podle „jejích představ“, ba dokonce (a vlastně především), pokud položím otázku nevhodně – natož pak nevhodnou otázku. O vhodnosti či nevhodnosti rozhoduje druhá strana!

Asi se zde uuvozuvkuji, protože téměř co slovo, to metaforické použití jazyka (přičemž tyto metafory se stávají technickými termíny) a antropomorfizace počítačů, která hraničívá až s animizmem. Potud to může být bráno dejme tomu jako legrace, smrtelně vážné to však začne být v okamžiku, kdy jde např. o tzv. expertní systémy. Přitom posun je nepatrný, téměř neviditelný. Odbude se to tím, že si samozřejmě musíme ponechat kontrolu nad výtvory nějakých (anonymních) expertů, ale z druhé strany – dodává se – musíme zase věřit, že tito experti postupovali podle nejvědečtějších a nejobjektivnějších poznatků, které bychom my laici v dané oblasti vůbec nedokázali zvládnout a pochopit. Je tomu jako u totalitních systémů: nakonec o tom, jaká kontrola se smí provádět, rozhodnou zase experti. Zkrátka je dobré si stále uvědomovat, že počítače rozhodují asi tak, jako hrnečky vaří. A když už se stane, že hrneček začne vařit sám, utopíme se v (informační) kaši.

Pro (beznadějnou) jistotu dodávám: Nepíši proti počítačům, mám je stejně rád jako hrnečky a (skoro stejně) je i potřebuji. Psal jsem proti člověkopočítačům. S tím by v takové podobě asi skoro každý souhlasil. Proč se tedy ale vyučuje jen to, jak „zacházet“ s počítači, a nevyučuje se, jak s nimi zacházet?

Takové či podobné „počítačové“ úvahy rozhodně nebyly u zrodu výtvarného díla Leonida Ochrymčuka. Společné téma ale tady je: stroj-člověk, antropomorfizace (a zoomorfizace) stroje. A zajímavý z toho hlediska je i jeden z počátků Ochrymčukova výtvarného projevu: lenoch. Takový ten lenoch, který býval v sešitech a jehož rastr skrytě předepisoval, jak má být výsledek „strukturován“. Tam někde začal svůj podivný (a u Ochrymčuka naštěstí veselý) život strojočlověka LOBa, jeho cestování podivnými krajinami, včetně pohlednicových krajin cestovních kanceláří. LOB vypadá někdy nebezpečně, zubatě ostře – ale jen do té doby, než zjistíme, že jde o zálepky z papírových vystřihovánek. Myslím si, že se LOBové proti nám nevzbouří (tj. že se nevzbouříme sami proti sobě), jsou totiž pod opravdovou lidskou kontrolou svého stvořitele (vystřihovatele). Ostatně LOB neznamená nic jiného než „Leonid Ochrymčuk, Brno“.