MARTIN GOJDA: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny

M. Gojda sice není první, kdo se v úvodu pokusil nastínit vývoj archeologie, jeho text je však originální tím, že srovnává střední Evropu s Anglií a Dánskem. Ukazuje, jak se v důsledku odlišného společenského, kulturního a ekonomického vývoje v různých zemích lišil i vývoj archeologie. Je rozdíl v mentalitě lidí žijících s pravěkými megalitickými monumenty před očima a těch, kteří jsou odkázáni na náhodné nálezy památek ukrytých pod zemí.

Archeologie krajiny je poměrně mladý obor, a proto se autor v přehledu neomezuje na líčení vývoje, jehož aktéry a pamětníky již spolehlivě umlčela smrt, ale hodnotí i poválečný vývoj. Nevyhýbá se kritice tradiční typologické artefaktuální archeologie a seznamuje čtenáře i s novějšími přístupy (s analytickou archeologií D. L. Clarka, procesuální archeologií L. Binforda či postprocesuální archeologií I. Hoddera). Stručný, věcný, přehledný, a hlavně srozumitelný text ocení nejen profesionální badatelé a studenti archeologie, na něž se autor v úvodu výslovně odvolává. Milovníkům tabulek a grafů doporučuji obr. 7, který shrnuje vývoj archeologie od počátku po dnešek. Cenný je rovněž nástin současné struktury našich i mezinárodních archeologických institucí.

• Archeologie a krajina předků. Od antické bukolické krajiny vede autorova cesta přes krajinu středověkou a racionální i romantickou krajinu novověkou až k postmoderním tezím typu „krajina jako tekutá mozaika“ (viz Jiří Sádlo, Vesmír 77, 96, 1998/2). Ústředním pojmem je „paměť krajiny“ (viz též Jan Klápště, Vesmír 76, 343, 1997/6). M. Gojda se opět vrací k Anglii a vysvětluje, proč se v zemích s megalitickými památkami archeologové zajímali o vývoj krajiny již od 16. století. Zvláštní kapitola je věnována britskému badateli O. G. S. Crawfordovi (1886–1957). Kromě Velké Británie řadí M. Gojda k velmocím krajinné a environmentální archeologie skandinávské země, Německo a Španělsko.

  Tento oddíl je poněkud nahuštěn informacemi. Po seznámení s významovými nuancemi mezi archeologií environmentální, krajinnou, terénní, prostorovou, mimosídlištní aj. následuje přehled přírodních a společenských oborů, s nimiž archeolog studující krajinu spolupracuje: ekologie, botanika, geologie, geomorfogie, klimatologie, sociální, historická a sídelní geografie, kartografie, toponomastika a GIS (geografické informační systémy, využívající moderní výpočetní techniku). Z metod archeologické prospekce M. Gojda věnuje nejvíce místa „své“ letecké archeologii, resp. dálkovému průzkumu země (viz Vesmír 79, 337, 2000/6), zmiňuje se však i o dalších (fyzikálních a chemických) metodách studia podpovrchových jevů. Zabývá se také nejstaršími a technicky nejméně náročnými metodami archeologické prospekce: sběrem artefaktů na zoraných polích a dokumetací zaniklých plužin i dalších antropogenních reliktů viditelných na povrchu (valů, příkopů ad.). Tuto méně snadnou část knihy by měl čtenář prostudovat, chce-li správně pochopit závěrečné partie.

• Archetypy evropské kulturní krajiny. Po seznámení s termíny (výšiny – nížiny, mořské pobřeží, zapojený les, sídelní zóny) následují základní typy lidských areálů v krajině: zemědělské zóny, města, fortifikace, kultovní areály, exploatační – výrobní areály. Necelé dvě desítky stran věnoval M. Gojda shrnutí výsledků archeologického studia krajiny: schéma čtyř vrstev (archetypů) viditelných v současné evropské krajině. Rozlišení pravěké, římské, středověké a novověké krajiny se jistě v budoucnu dočká dalšího chronologického a regionálního upřesňování. Jsem přesvědčen, že např. mezi krajinou neolitickou a krajinou doby bronzové bude časem možné shledat kvalitativní rozdíly odpovídající rozdílům např. mezi krajinou středověkou a současnou; důležité bude studium regionálního vývoje krajiny – např. archetyp římské krajiny nemá rozhodně celoevropský význam apod. Diskusi ovšem nepochybně vyvolá i chronologické vymezení předmětu Gojdovy knihy: neolit – současnost. Krajinu jako „lidský fenomén“, jako „určité vidění domova, vizualizaci nás samých v horizontu místa, které je vykrojeno, ve vztahu, k němuž rozumíme svému zde a nyní“ zcela určitě znali i lidé v paleolitu a mezolitu. V Čechách proto s pojmem krajiny musíme počítat téměř dva miliony let. Čtenáři doporučuji, aby si po přečtení posledního oddílu knihy osvěžil prostřední metodickou část. To, že nám posledních osm tisíc let zemědělské a průmyslové krajiny připadá zjevnější než stovky tisíc let předchozí krajiny lovecké a sběračské, je dáno nejen odlišným charakterem zemědělské a lovecké krajiny a rozdílným časovým odstupem, který nás dnes od těchto krajin dělí, ale také výběrem metod studia, které nám „nasvětlují“ odlišné složky a vrstvy (archetypy) krajiny. Toho si je však autor vědom a svou knihu koncipuje jako úvod do problematiky. Záměr „předložit knihu poučnou a zároveň atraktivní“ se mu vskutku podařil. ¹⁾