MARTIN MYKISKA: Rok v Antarktidě

Od května 1991 do května 1992 pobýval Martin Mykiska na české polární základně, ležící na shetlandském ostrově Nelsonu, odkud je Antarktida na dohled. Kniha vznikla z deníkových zápisů, které jsou proloženy obecnými kapitolami např. o podnebí a počasí či o zamrzání a cirkulaci vod Jižního oceánu. Samostatně jsou připojeny mapy, antarktická „miniencyklopedie“ (popisuje především ptactvo a savce) a shrnutí autorovy odborné činnosti během pobytu.

Československá – později česká – polární stanice na Nelsonu vznikla především z iniciativy Jaroslava Pavlíčka r. 1989. Do určitého povědomí veřejnosti se dostala jednak články v novinách a časopisech, jednak knížkou kytaristy Lubomíra Brabce, jenž v polovině 90. let strávil na stanici několik měsíců. Odborné články, které čeští výzkumníci publikovali ve specializovaných časopisech (např. Marine Ornitology), jsou pochopitelně známé jen úzkému okruhu zasvěcených.

V deníkovém rytmu se prolínají různé typy informací: materiální a organizační zajištění, počasí, výzkumná činnost, neustálý zápas s omezeností zdrojů, mezilidské vztahy (v době pobytu autora zde pracovali další dva čeští výzkumníci), kontakty s obyvateli dalších polárních stanic, pozorování živočichů. Mykiska připlul na stanici v období antarktického podzimu a v prvních měsících svého pobytu se ve svých zápiscích nejvíce zabýval líčením podnebí a počasí (teploty často kolem bodu mrazu, ale vítr až 30 m/s) a snahou o vybudování funkčního výzkumného zázemí (cílem výzkumu bylo měření přirozeného rádiového šumu a zemského magnetizmu). V zimě, kdy moře zamrzlo, a tím byly o něco snazší návštěvy zahraničních stanic na přilehlé Zemi krále Jiřího, přibylo poznámek o vzájemném soužití a porozumění (někdy spíš neporozumění) mezi týmy. Zaznívá z nich „společenská únava“ z příliš častých kontaktů, kterou by člověk v antarktické zimě neočekával.

Druhá polovina knihy, v níž je popsáno blížící se a vrcholící antarktické léto, je nejbohatší na popisy chování živočichů, přírodních a krajinných hodnot a vesměs dobrodružných výprav mimo stanici. Zakladatel stanice Jaroslav Pavlíček je znám mimo jiné knihou „Člověk v drsné přírodě“, v níž vytyčuje velmi přísné etické zásady z hlediska nepoškozování navštěvovaných krajin. Na stejném principu založil i fungování stanice, která poskytuje minimální možné zázemí pro přežití a profesionální činnost. S tím kontrastuje například popis ruské (tehdy ještě „sovětské“) stanice Bellingshausen, na niž lidé jezdí pracovat kvůli vysokým platům a dobrému ubytování i jídlu. Malý tým ale není úplně soběstačný. Chybí mu hlavně funkční, trvanlivé plavidlo: ze tří lodí vydržela do konce pobytu pouze kánoe, jejíž použití bylo vázáno na krátká bezvětří.

Vzhledem k tomu, že od pobytu k vydání knihy uplynulo deset let, je knížka místy už dokumentem své doby (např. úvahy o rozpadu SSSR či používané technické vybavení, např. benzinové vařiče, které bylo třeba neustále rozebírat a čistit). Cenné jsou i postřehy o autorově motivaci: touha „vypadnout“ na nějakou dobu za zážitky do světa byla koncem 80. let mezi mladými lidmi rozšířená, a zdá se, že je tomu tak i nyní. Autor mimoděk čestně přiznává, že výzkum je pro něj spíše vedlejší, i když nepostradatelnou motivací akce.

To, že se život v Antarktidě řídí nejen přáním výzkumníků, ale stejně často i počasím, čtenář přijme po několika stránkách textu jako samozřejmost (podobně jako doma za samozřejmost pokládá pokojovou teplotu interiérů, fungující sítě, sjízdné komunikace atd.). Přirozeně ne všechny úvahy pronášené ad hoc budí souhlas: např. autorův dojem, že život v Antarktidě je zdravější a bezpečnější než v „civilizaci“ (psáno pod vlivem informace o autonehodě rodičů). Osazenstvo Nelsonu není reprezentativním vzorkem populace, a navíc smrt dvou Mykiskových pokračovatelů na stanici v r. 1994 (zmíněná v závěru knížky) usvědčuje autora z omylu. Takové momenty však musí obsahovat každý (byť editovaný) deníkový záznam, mimo jiné i v tom je jeho hodnota. Předpokládám, že si knížku se zájmem přečtou také ti, kteří cestovali či hodlají cestovat do nehostinných území i s cíli ryze sportovními nebo osobními.

Kniha je ovšem – jak jinak – postavena na dokonalé znalosti prostředí, jehož hlavní rysy jsou shrnuty ve stručné, ale důkladné „miniencyklopedii“. Kvůli ní mohou knihu vyhledat i ti, kteří v cestování samotném motivaci neshledávají.