Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Tělesa těl a těla těles

 |  5. 11. 2001
 |  Vesmír 80, 658, 2001/11

Čeština si – patrně někdy začátkem 19. století – pořídila šikovný novotvar těleso, aby tak od těl živých, která se o sebe sama starají a zdroj pohybu mají v sobě, odlišila pouhé rozprostraněnosti, které především chátrají, a jestliže se mají pohnout, musí se jimi smýkat. Tento novotvar (vytvořil jej, či spíš k novému životu povolal asi Presl) byl nasnadě, ba dokonce byl ústrojný, neboť stačilo přidat ke kmeni -es, které kdysi dávno už bylo uplatněno v deklinaci tohoto slova a zachovalo se nám v adjektivu tělesný (u něj ale nepoznáme, zda náleží tělu, nebo tělesu). Tak třeba tělesná výchova: je to výchova těles (jak tomu bylo, přiznávám, v mém případě), nebo výchova těl (což zase odporuje tomu, že výsledkem je obrovské množství těl zcela nevychovaných)? Jungmann říká, že se toto slovo utvořilo podobně jako ve dvojici kolo – koleso, nicméně ještě významy slov tělo a těleso ztotožňuje (dokonce rovnítkem).

Jiné jazyky jsou méně dualistické (ne však proto monistické) a na nás je, abychom u slov soma, corpus, Körper, body, corps atd. uhádli, pokud není nic dodáno, zda je to tělo, nebo těleso, nebo obojí (což pak občas nepříjemně prodlužuje překlad).

Pozoruhodné jsou etymologické domněnky o původu slova tělo. Každá z nich jako by reprezentovala jeden filozofický aspekt. Tak třeba hned první, kterou uvádí Jungmann a připisuje ji Philonomovi, jenž toto slovo „odwodí od slowa celo, proto že gest z mnohých audůw gedna celá wěc“, připomíná celostní pohled na tělo, které analyzováno – rozřezáno – přestane být tělem a redukuje se na „množinu“ těles. Tento aspekt celostnosti si ale občas vypůjčuje i slovo těleso, např. když mluvíme o hudebním nebo vojenském „tělese“, anebo (v matematice) o „tělese reálných čísel“. (To zase je pozůstatek rozpaků matematiků 19. století nad tím jak nazývat rozmanité množiny-celky, a tak máme nejen tělesa, ale i okruhy, obory, grupy atd.)

U Dobrovského, který toto slovo odvozuje „od slowa tjti, těti, praet. ťal, jakoby řekl, co uťato jest, quod amputum est, truncus, rowně jako čelo, gjdlo, mýdlo, peklo, prádlo, swětlo od čjti, gjsti, mýti, péci, práti, swjtiti“, se nám vrací tělesový aspekt těla; zbyl nám z něj trup. (Jungmann si tuto etymologii pochvaluje.) A konečně třetí etymologie, kterou Jungmann uvádí, nám připomíná, že se živá těla na rozdíl od těles o sebe sama starají; je to etymologie Rosova „od tygi, gakoby tygelo, an prý wšeliké žiwé tělo tytjm, t. zažjwáním stogj“.

Jungmann sám pak „definuje“ slovo tělo materialisticky tělesovitě: „cokoli hmotného jest, widěti a makati se může, co pod smysly padá, w šjř, dél a hlaub roztaženo jest, ein Körper, jede Substanz, die nich geistig ist.“

Největší překvapení mi však přinesl výklad nejvědečtější, totiž Machkův v jeho Etymologickém slovníku jazyka českého. Uvádí se tam, že ve staroslověnštině znamenalo tělo podobu, sochu, stélu, oltář, ale i stan (místo, kde něco stojí).

A Machek tvrdí, že „tělo má protějšek v řeckém telos, jež znamená cíl, splnění tužby, činnosti, snahy, a to realizací také hmotnou, konkrétní (tedy nejen obecný „cíl“, dosažený úspěch), např. dohotovený výrobek apod., tedy „ztělesnění práce“.

Nyní by snad už mohlo být jasné, co jsem tímto výkladem chtěl ztělesnit. To, co jinak říci nedovedu, dívám-li se na Plieštikovy sochy a stély: jsou to ztělesněná těla, která ale zachovávají svou tělovou tělesnost. Máme v nich obojí: jak těla těles, tak tělesa těl.

Dvojí stín v Rozsochách


Nad rybníkem

Slunce se blíží k horizontu,

z hladiny v odrazu jeho dvojník svítí.

Sochař divák

poprvé v životě spatřil dva své stíny.

Jeden je pevný v obrysech

hustý v tonu,

druhý pak, nesmírný v dálce,

vznáší se nad prvním

jak anděl Antipod.

Průhledný.

Zázračný.


Sochař

ačkoliv již dumá léta

o stínech světa

na stěnách síní jeskynních

překvapen byl

jevem tím,

poltíc se ve dvoustín

Jiří Plieštik, Jímání a ozřejmění, 1993

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné