Mezní situace

>Původ filozofie, zvláště pak té, z níž vznikla naše věda, se spatřuje v údivu – údivu nad nesamozřejmostí samozřejmého, údivu, že něco je, místo toho, aby nebylo nic. A druhý zdroj s tímto údivem souvisí: jsou to pochybnosti – zda to opravdu je tak, jak si myslíme, zda nejsme nějak oklamáni (někým jiným, přírodou, sami sebou). Z toho se pak vyvinulo pochybování metodické, které dalo vzniknout kritickému myšlení, naší ctnosti i zpupné pýše. Filozof lidské existence, lidského údělu, conditio humana, Karl Jaspers přidává zdroj třetí, jímž je Erschütterung des Menschen, to, co člověkem otřese a zatřese tak, že si uvědomí svou bezmocnost, slabost, ztracenost, hříšnost. V druhé přednášce svého Úvodu do filozofie Jaspers píše: Existují však situace, které svou podstatou přetrvávají, i když se na první pohled mění a skrývají svou všemocnost pod rouškou: musím zemřít, musím trpět, musím bojovat, jsem vydán náhodě, zaplétám se nevyhnutelně do hříchu a viny. Tyto základní situace našeho bytí nazýváme situacemi mezními. To znamená, že je nemůžeme překročit, nemůžeme je změnit. Uvědomit si je znamená dosáhnout po údivu a pochybnosti hlubšího původu filozofie. V běžném životě se jim snažíme uniknout. Zavíráme před nimi oči a žijeme, jako by neexistovaly. Zapomínáme, že musíme umřít, zapomínáme, že jsme obtíženi vinou, že jsme vydáni na milost i nemilost náhodě. Pak máme ale jen konkrétní situace, které si přizpůsobujeme v náš prospěch a na něž reagujeme plánováním a jednáním ve světě v náš vlastní prospěch. Na mezní situace ale reagujeme buďto tak, že si je zatajujeme, nebo – když si je uvědomujeme – zoufalstvím, ale i obnovou: proměnou našeho vědomí bytí se stáváme sami sebou.

První dva zdroje filozofie, údiv a pochybování, lze – při vší úctě a obdivu – přece jen pokládat za jistá intelektuální cvičení, která v tom rozhodujícím k lidské situaci mnoho neřeknou. Představa, že tváří v tvář mezním situacím bychom mohli úlevně reagovat údivem a pochybováním, je nepochybně absurdní. Navíc ale bez tělesné lidské situace nejsou zodpověditelné ani ty otázky, které vyvolává údiv a pochybnost. Stačí připomenout, že v současné analytické filozofii orientované na jazyk jsou trvalou můrou tři krátká slova: já, zde a nyní. A že kognitivní vědy stěží (od)vysvětlí vědomí, jestliže si nedokáží poradit s bolestí (třeba s obyčejnou bolestí zubů).

Mezní situace jsou ústředním tématem díla Jiřího Sozanského. Tak jako pro předcházející generace umělců byly mezními situacemi obě světové války, pro generaci, která nastupovala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, byl mezní situací otřes způsobený "bratrskou pomocí" a tím, co po ní následovalo. Sozanský je umělec zaujatý (rád bych řekl angažovaný, ale toto slovo bylo tak znečištěno, že bude dlouho trvat, než se bude moci vrátit do oběhu) – zaujatý až tělesně. A to nejen tak, že se osobně tělesně podílí na svých výtvarných akcích – environmentech a performancích, ale i vlastním nasazením a přímou pomocí, např. v Sarajevu.

Akce, instalace, performance, environmenty Jiřího Sozanského od instalací a akcí v Malé pevnosti Terezín (od r. 1976), přes bouraný Most (1981–1982), opuštěný Dům č. 50 ve Vysočanech (s performancí francouzského herce D. C. Maurina, 1987), apokalyptickou Bosnu až k práci s tělem v "box-artu", dokumentované na loňské výstavě v Mánesu, jsou zachyceny na filmu a lze je dokonce občas vidět i v televizi. Všechny spojuje velké Sozanského téma Člověk – Job). Jsou výtvarně-filozofickou odpovědí na otřesy vyvolané mezními situacemi. Jsou obnovou, o níž mluví Jaspers: jsou tou proměnou našeho vědomí, jíž se stáváme sami sebou.