Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Nespokojenost ženy po sňatku

Ženské hubování z hlediska evoluční psychologie
 |  5. 8. 2000
 |  Vesmír 79, 464, 2000/8

Příčin potíží v manželských vztazích je řada. V našich rozvodových statistikách je jich zmiňováno 10, 1) jsou to však příčiny jevové, tedy povrchové. Statistickou příčinou rozvodu je například nevěra jednoho z manželů - jenže nevěrník byl předtím dlouhodobě odmítán, ponižován a deptán emočním chladem svého partnera, který tento styl „odkoukal“ od svých rodičů. Těmi hlubšími příčinami se zabývá matrimoniologie. Potíže mohou vyplývat např. z psychosociální nezralosti jednoho nebo obou manželů, jimž jejich vlastní rodiče nedovolili citově vyspět. A proč? Protože sami byli nezralí, bez významnějších životních náplní, a jejich děti jim zůstaly jako jediný materiál, na němž mohli citově parazitovat. Jednou z častých potíží v manželském životě je nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku. Jejími projevy jsou: pravidelná nespokojenost s tím či oním (nebo s čímkoli), časté pocity zklamání, ukřivdění, výčitky a hubování (s racionálním jádrem i bez něj), rozlady bez zjevné příčiny, pohotovost k pláči, hysterickým projevům, zvláštním druhům selhání. Jev je velmi rozšířený a obecně známý mužům i ženám - i když jej každé pohlaví vidí z jiného hlediska. Projevy nespokojenosti bývají plasticky vykresleny na stránkách humoristických časopisů, komentovány filozofy a jinými mysliteli, 2) zpracovány umělecky 3) nebo zachyceny v lidových moudrostech, písních, příslovích a pořekadlech. 4) V těchto pramenech je „nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku“ popsána, komentována, plasticky, humoristicky či umělecky ztvárněna, nikoliv však vysvětlena.

O vysvětlení usilují psychoterapeuti a manželští poradci, kteří zavedli kategorie jako emoční labilita ženy, nedostatek sebekritičnosti, sebeovládání ženy, vliv špatného rodičovského vzoru, nedostatečně pevné morální struktury, nezralost, neurotičnost, tzv. penis-neid (závist penisu), ale i nedostatek mužova porozumění pro zvláštnosti ženina citového života, odlišnost životního stylu apod. Pokusme se nyní porozumět nespokojenosti ženy s chováním muže po sňatku z hlediska evoluční psychologie. [4]

U většiny lidí se při výstupu na vysoké místo, např. na rozhlednu, objeví úzkostný vnitřní hlas, který je nabádá: Nechoď až ke kraji, raději trochu odstup, i když je zábradlí dost masivní. Na některé dolehne závrať předem a odmítají tam jít. Odkud se ta úzkost, hlasy či nevolnost berou? Evoluční psychologie odpovídá: Na určitém stupni vývoje našich dávných předků se něco takového objevilo u některých z nich, kteří tím získali o málo větší pravděpodobnost přežití. I velice malé zvýšení pravděpodobnosti stačí, aby se během tisíců generací vytvořil selekční tlak a aby se impulzy „nechoď ke kraji“ dostaly až do naší genetické výbavy. Ti, kteří takové pocity neměli, lezli až na okraj strže a občas na to doplatili. Riziko smrti ani nemuselo být vysoké - stačí zlomek procenta, a selekční tlak vede k vymření takových jedinců. Dnešní lidé jsou potomky té „opatrné“ linie. Podobný výklad podává evoluční psychologie 5) o řadě jevů, jako jsou odpor k incestu, tendence hromadit hmotné statky, dispozice k náboženské (i jiné) víře, nechuť navštěvovat níže položená tmavší místa, odpor k hadovitým živočichům a pavoukům. [2]

Evoluce ženské nespokojenosti

Mohly vést ženiny projevy nespokojenosti k její větší reprodukční zdatnosti? Víme, že naši předkové dlouho žili jako lovci-sběrači. Na lov chodili spíše muži, sběr plodů a péči o děti měly na starosti spíše ženy. Období tohoto způsobu života trvalo zhruba od 2 milionů let př. n. l. do nějakých 9000-3000 let 6) př. n. l. Antropologové a historikové se shodují v tom, že instituce manželství existuje odnepaměti a tím déle musí trvat nějaká forma emočního svazku mezi mužem a ženou, s níž měl muž děti.

Podle posledních poznatků měla tlupa něco mezi 50-200 příslušníky. [2] Sídlili v jeskyních na pokraji lesa. Muži lovili větší zvěř, ženy pečovaly o děti, sbíraly plody a drobné živočichy. Muži se vraceli z výpravy s úlovkem a předávali svůj díl ženám a dětem. Nemusely to být jen potraviny, ale i kůže, nádoby, krystaly soli, zbraně, materiál na zlepšení přístřeší (lýko, tyče) či předmět, jenž svému vlastníku dodá vážnost. S potravinami žena projevovala buď menší, nebo větší spokojenost. Samozřejmě si také všímala, co přinesli jiní muži a co dostaly jiné ženy. Když byla spokojena, odměnila muže něčím příjemným, např. sexem. Když nebyla spokojena, dělala drahoty, popřípadě muže vůbec neodměnila.

Na určitém stupni této dělby práce oběma jejím účastníkům „dojde“ základní zákonitost, byť vnímaná každým účastníkem z jiného zorného úhlu. Ženám dojde, že když budou nespokojené, budou se muži víc snažit. Mužům dojde, že když přinesou více, ženy budou o něco příjemnější.

Nespokojenost žen a snahy mužů se nemusejí týkat jen potravy, ale třeba výhodnosti lokality k přebývání. Každý kousek potravin, hmotných statků i kvality obydlí mohl znamenat zvýšenou pravděpodobnost, že žena a děti přežijí. Polovina dětí - dcery - tak získávala genetickou informaci „Projevuj nespokojenost, dostaneš víc“. Podmínky tenkrát mohly být vskutku drsné - po obdobích příznivějších přicházely pohromy: doby ledové, 7) nedostatek potravin (sucho, migrace zvěře, kobylky), útoky dravé zvěře, nájezdy znepřátelených kmenů, epidemie nemocí. Svoji váhu pro přežití mohla mít i druhá nádoba na vodu, větší kus masa, hrst čerstvých plodů.

V průběhu přirozeného výběru statisíců generací přežívaly v oněch drsných podmínkách spíše ty ženy, které dovedly své - nějak již zavázané - mužské partnery přimět k tomu, aby ze sebe vydali co nejvíc. Dosahovaly toho projevem nespokojenosti a zklamání. Dnešní ženy dělají totéž, ač to k přežití již není nutné. Dobře tomu patrně porozuměl A. S. Puškin, jinak by nenapsal pohádku O rybáři a zlaté rybce.

Skrytá emoční bariéra

Velmi pravděpodobně ale vůči tomuto poznatku vznikne určitá nechuť, narazíme na skrytou, mocně působící emoční bariéru. Slyšíme-li, že nějaká žena je nespokojena se svým mužem, pak mužům je to vítané a uvěří tomu, neboť se budou ve srovnání s ním cítit nadřazeni (jde o jeden z nejsilnějších mužských motivů). Ženám je to rovněž vítané, neboť se přesvědčují o tom, že si jejich konkurentky nevybraly lépe (taková informace je balzám na ženskou duši).

Navíc jsme-li svědky osobního sporu mezi ženou a mužem, máme tendenci přiklonit se spíše na stranu ženy a pomoci jí, ať jsme muž nebo žena. [1] O automatizmu takového příklonu se můžeme přesvědčit introspekcí vnitřních hnutí při náhodném zapnutí televizního pořadu, v němž nějaký takový spor právě probíhá.

K tomu si můžeme učinit kontrolní srovnání. Slyšíme-li ženu, jak chválí muže, napadne nás, že se nacházejí v situaci předzávazkové nebo mimozávazkové. Nějaký čas po svatbě už zní chvála nepřesvědčivě a vyvolává pochybnosti. Popsaná emoční bariéra vede k tomu, že se lidé nezamýšlejí nad oprávněností ženských výčitek (natož nad jejich původem) ani v případech, kdy jejich mužským protějškem je slušný pracovitý člověk.

Manželky slavných

U manželek mužů mimořádně pracovitých a kvalitních nacházíme tentýž mechanizmus nespokojenosti a výčitek, jaký slyšíme v denním kontaktu s průměrnými lidmi („Fanouši, ti naši sousedi už mají mercedesa a my pořád jen tu ojetou škodovku!“). Životopisci o těchto stránkách slavných lidí zpravidla mlčí, jen tu a tam něco probleskne.

  • Albert Einstein (1879-1955). Oženil se r. 1903 v Bernu s Milevou Maričovou a r. 1904 se jim narodil syn Hans-Albert. Výdaje rostly. Einstein si nouze nevšímal, když mu zvýšili plat na 4500 franků, dokonce řekl: „Co dělat s tak velkými penězi?“ Mileva naopak nevěděla, jak s penězi vyjde. Einsteinovy vědecké zájmy byly Milevě stále vzdálenější. Její podrážděnost rostla s chorobami - kloubní tuberkulózou, silnou neurastenií a narůstající patologickou žárlivou podezíravostí. Einsteinův vyrovnaný charakter a roztržitá dobrota začaly Milevu postupně dráždit. Odcizení rostlo. Zjevné a ostré formy získalo později, když Einstein již dávno opustil Bern. Rozvedli se r. 1919.

    Einsteinovi nedávalo pokoje synovo dospívání, přál si, aby mohl být jeho učitelem. Albert nyní dospívá do věku, kdy pro něj může mít velký význam, bude-li smět strávit nějaký čas se mnou, řekl Milevě. Můžeš ho klidně nechat, aby u mne čas od času byl. Váš vzájemný vztah tím nijak neutrpí, můj vliv je jen intelektuální a estetický. Einstein věděl, jak Milevu děsí představa, že by měl některý z jejích synů jet na návštěvu do Berlína a dostat se do spárů Einsteinovy rodiny. Nepřesvědčily ji žádné sliby, že děti budou v bezpečné vzdálenosti od jeho příbuzných, a Einstein si stěžoval, že ho nutí, aby žebral o právo vidět své děti.

    Stejně rozšířený byl omyl o osudu peněz z Nobelovy ceny. Einstein se o této poctě dověděl v listopadu 1922, kdy se plavil s Elsou do Japonska na přednáškové turné. Peníze byly následující rok převedeny na Milevu, ale zůstalo to utajeno i pro nejbližší přátele. Lorentz mu například důvěrně napsal, že materiální část ceny mu ulehčí ve starostech o každodenní život. Ve skutečnosti padly peníze na koupi tří domů v Curychu pro Milevu. V jednom měla bydlet a druhé mít jako investici. Einsteinovy dopisy z té doby ukazují určité sblížení s bývalou manželkou, jako by předání peněz z Nobelovy ceny vyčistilo mezi oběma bývalými partnery vzduch. Mileva přestala chlapcům bránit v návštěvách Berlína.

  • Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910). Posledních 29 let z celkem osmačtyřicetiletého manželství plánoval, že od manželky Sofie Andrejevny odejde; 13 let před smrtí napsal dopis vysvětlující útěk: Nevydržím tenhle život, jaký vedu již 16 let, život, který Vás dráždí a pro mě je jediný boj proti Vám, rozhodl jsem se utéci...

    V posledních letech jeho života se přiostřil konflikt ve věci poslední vůle. V ní se Tolstoj chtěl zříci autorského honoráře za své knihy napsané od r. 1882, a to proto, aby byly levnější a dostupnější lidu. Manželka však trvala na tom, že všechny autorské honoráře budou patřit jí. Aby měl klid, svěřil Tolstoj poslední vůli do rukou manželky, ta jej však podezírala, že napíše novou. Soustavně prohledávala všechny jeho písemnosti. Po několika dramatických rodinných výjevech Sofie ujistila manžela o své plné důvěře, ale v noci se podle svého zvyku dala opět do prohledávání. To byl pro dvaaosmdesátiletého Tolstého poslední impulz k tomu, aby utekl z domu. Na útěku dostal zápal plic a zemřel v pokojíku železničního výpravčího, šťasten, že je osvobozen od manželčiných výčitek.

  • Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791). Životopisců W. A. Mozarta existuje mnoho. Z našich autorů, kteří se přísně přidržují pouze doložených dokumentů (zejména korespondence a dobové zprávy), je to historik a muzikolog K. V. Burian. V knize Chlapec ze Salcburku líčí jeho vskutku neradostné soužití s Konstancí. Už před sňatkem byl na Wolfganga činěn nátlak. Musel podepsat prohlášení, že si Konstanci (v níž údajně svým chováním vzbudil naději na sňatek) buď vezme, nebo jí bude platit roční penzi.

    Za krátkou dobu po sňatku Konstanci přepadala špatná nálada, byla nespokojená hned s nábytkem, hned s novými šaty, její klobouk se jí zdál nemožný a boty směšné. Obviňovala Wolfganga, že má peníze schované u otce v Salcburku a že jí je nechce dopřát. Začala dělat dluhy a Wolfgang se nestačil divit, jak rychle se ztrácejí peníze, které vydělal. Jednou řekl: Musíme, milá Konstance, lépe počítat. Ale to jako by píchl do vosího hnízda. Konstance vzplanula hněvem, začala dupat a zasypávat ho výčitkami, že by z ní měl nejraději Popelku, jen aby se žádnou hezkou věcí nepotěšila.

    Wolfganga mrzelo, že se Konstance dívá na jeho uměleckou činnost spíše jako na hraní, ne-li přímo na maření času a že by byla ochotna přiznat jistou cenu jen takovým skladbám, za něž náhodou dostal dobře zaplaceno. I občasný Wolfgangův kulečník nerada viděla, bylo to pro ni mrhání časem, který by se dal využít k vydělávání peněz.

    Nálada Konstance se stále zhoršovala, jako by se začalo odhalovat, co je na dně její povahy. Byla popudlivá, nevrlá, ustavičně činila Wolfgangovi výčitky. Co s jeho hloupým uměním, co s jeho hudbou? Tím si chleba nenamažou! Začala jezdit po lázních a dluhy stále rostly. Nakonec domů přišla jen výjimečně, bydlela u jednoho fešného řezníka v sousedství (údajně si tam odvarem ze zvířecích vnitřností léčila vyrážku na nohou). Děti nechávala u svých sester nebo u matky. Wolfgangovi nebyla nablízku ani v nejtěžších chvílích jeho života, když byl vážně nemocen a umíral. Na pohřeb nepřišla. Čile a výhodně prodávala autorská práva na manželovy skladby. Její nemoci ustoupily, svého manžela přežila o 51 let.

    Co dělat s nespokojeností ženy?

    Známe-li četné historie manželských vztahů, pak nelze dobře odmítnout ani tvrdý názor Schopenhauerův: Ženy jsou v hloubi svých srdcí přesvědčeny, že mužova povinnost je peníze vydělávat, zatímco ony by je měly utrácet pokud možno ještě za jeho života, v každém případě však po jeho smrti. [3] Co dělat s jevem „nespokojenost ženy s chováním muže po sňatku“? Popravdě řečeno si nejsme jisti. Prvním krokem k nápravě by bylo uvědomění zmíněné emoční bariéry a nesmlouvavá introspekce, zaměřená na zdroj libých i nelibých pocitů. Měli by to zkusit jak muži, tak ženy. Další krok by mohly zkusit jen ženy: zamyslet se nad všemi složkami své pohotovosti k hubování. Není tam něco navíc, k čemu současná realisticky hodnocená situace nedává důvod?

    Dostáváme se tak na velmi vratký terén. Nechceme vlastně ženám vzít něco bytostného? Má-li tento výklad alespoň částečnou platnost, pak je naděje na zlepšení atmosféry v mnoha rodinách. Vždyť „vnitřní hlasy“, jak je nazývá evoluční psychologie, nejsou nic nepřekonatelného. V mnoha případech stačí určitý přehled, dobrá vůle a trénink. Výkon řady povolání vyžaduje překonání protitlaků pocházejících z dávné minulosti člověka. Například hasiči, hrobníci, krotitelé šelem, soudní lékaři či akrobati na začátku své profesní činnosti slyšeli vnitřní hlas: „Nedělej to, jdi od toho, nech toho!“

    Protichůdné tendence se střetávají i v oblasti morální. Zavedení prvního trestního zákoníku (Chammurabi, zemřel 1750 př. Kr.) muselo také překonat hlasy či tlaky z dávné minulosti. Naše čestné chování vyžaduje rovněž překonání „naléhavého našeptávání zevnitř“ z dávné minulosti člověka. V budoucnu by měl být překonán jeden takový anachronizmus u mužů (jejich tendence zorganizovat se do hierarchické ozbrojené organizace, přepadnout sousedy, zdrtit jejich odpor, oloupit je a podřídit si je), i když si na to ještě počkáme. Také lepší atmosféra v rodinách, byť by byla provázena poněkud sníženými příjmy, stojí za úvahu, popřípadě i za experiment a další snažení.

Literatura

[1] Bakalář E., Nováková M., Novák D.: Průvodce rozvodem, Lidové noviny, Praha 1996
[2] Buss D.: Evolutionary Psychology, The New Science of the Mind, Needham Height, MA, Allyn & Bacon 1999
[3] Schopenhauer A.: Essays and Aphorisms, Penguin Books 1983
[4] Spriggs W. A.: What is Evolutionary Psychology? Na internetové adrese www.evoyage.com/Whatis.html />

Obrázky

Poznámky

1) Uvádíme je v pořadí podle souhrnné četnosti v roce 1998 (u mužů je četnost soudem zjištěných příčin poněkud jiná než u žen): rozdíl povah, názorů a zájmů; ostatní příčiny; soud nezjistil zavinění; nevěra; alkoholizmus; nezájem o rodinu (včetně opuštění rodiny); neuvážený sňatek; sexuální neshody; zlé nakládání, odsouzení pro trestný čin; zdravotní důvody. (Pohyb obyvatelstva v České republice v roce 1998. Česká statistika, Praha 1999)
2) Sokrates (na dotazy svých žáků o ženitbě): Jen se žeňte, beze všeho. Dostaneš-li hodnou ženu, budeš výjimkou, dostaneš-li zlou, zůstaneš filozofem. F. Nietzsche: Všechny ženy dovedou umně přehánět vlastní slabost, jsou dokonce ve svých slabostech vynalézavé, aby se jevily jako veskrze křehoučké ozdůbky, jimž i zrnko prachu působí bolest: jejich bytí má muži připomenout jeho hrubost a zatížit jeho svědomí.
3) A. S. Puškin: Pohádka O rybáři a zlaté rybce.
4) Jdeš-li do války, pomodli se jednou, jdeš-li na moře, pak dvakrát, ženíš-li se - třikrát (španělské přísloví).
5) Evoluční psychologie se pomocí univerzálních mechanizmů chování snaží vysvětlit, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Rekonstruuje jak problémy, které museli řešit naši předkové ve svém primitivním prostředí, tak chování, jímž je řešili. Snaží se formulovat společné kořeny chování předků a také určit, jak jsou dnes manifestovány v různě roztroušených kulturách. [4]
6) Podle přechodu na efektivnější způsob obživy (tj. zemědělství) v různých místech Afriky, Blízkého východu a Evropy.
7) Za poslední milion let byly čtyři hlavní doby ledové (glaciály).

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie

O autorovi

Eduard Bakalář

PhDr. Eduard Bakalář, CSc., (*1934) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Publikoval řadu knih s psychologickými hrami (Psychohry) a na různá další témata, např. Úvahy o motivu moci, Průvodce rozvodem, Průvodce otcovstvím aj. V současné době vede Poradnu pro rozvodové problémy s dětmi v Praze 7.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné