Lelek kozodoj

Škoda že lelek lesní (Caprimulgus europaeus) ztratil při vymýšlení nového českého názvosloví ptáků svůj původní přídomek kozodoj, doslovný překlad latinského názvu Caprimulgus, který mu dal Karel Linné již r. 1758. Ve většině evropských jazyků zůstal původní název v překladu zachován, našim tvůrcům se však patrně zdál příliš nevědecký, založený na pouhé pověře o lelkovi sajícím za noci kozám mléko. Vždyť k historii vědeckého poznávání patří i naivní a úsměvné domněnky našich předchůdců. A navíc se již dnes usmíváme třeba nad vědeckým jménem čečetky zimní, protože krátce po přejmenování z „obecné“ na „zimní“ bylo zjištěno její běžné hnízdění v našich horách.

Způsobem života patří lelek stále k nejzajímavějším ptákům a znalosti o něm máme dosud velmi děravé. Bezpečně víme, že až do šedesátých let byl mnohonásobně početnější než nyní. Rychlý úbytek nastal se zánikem pastvin a po nástupu chemizace v zemědělství a lesnictví, které výrazně omezily soumračný a noční hmyz. Současné rozšíření má u nás charakter velmi prořídlé mozaiky a spíše jde jen o izolovaná zbytková útočiště přežívajících malých populací v nejméně postižených oblastech nebo na rozlehlých rekultivovaných plochách po těžbě rašeliny či písku (v jižních Čechách) a kaolinu (v západních Čechách). Dřívější pastviny, kde v podvečer nad krávami a kozami lovili lelci hmyz, jsou nenávratnou minulostí.

Lelčí hnízdo nehnízdo

Neobvyklé hnízdění jsme zaznamenali v červnu 1979 v Praze. Lelek se usadil při okraji Milíčovského lesa na rozlehlé ploše zeminy vyvezené během stavby Jižního Města. „Hnízdo“ si umístil nedaleko okrajových paneláků do nízkého bylinného porostu.

Zjistit přítomnost lelka na hnízdišti je poměrně snadné. Za bezvětrného večera se samec od poloviny května ozývá zvláštním hlasem, který by nikdo ptáku nepřisuzoval monotónním vrčením, které trvá i několik minut a s přestávkami se ozývá celou noc. Když jsem 2. července 1977 fotografoval lelka na Borkovických blatech na Táborsku, kde tehdy hnízdilo několik lelčích párů, „nastartovávali“ samci svoje hrdelní motorky jako na povel všichni současně přesně v půl deváté večer. Nalézt lelčí hnízdo není ovšem vůbec snadné - žádné si totiž nestaví a dvě skvrnitá podlouhlá vejce klade přímo na holou zem. Nepohnutě na nich sedí a aby se neprozradil svýma velkýma černýma očima, dívá se jen škvírkou přivřeného oka. Ochranné zbarvení jeho šatu je jedním z nejdokonalejších v ptačí říši. Své neviditelnosti si je nejspíš plně vědom a z hnízda se dá vyrušit až dotekem.

Při fotografování lelka jsem mohl po dva večery pozorovat zajímavé krmení. Mláďata jsou za celý den vyhladovělá, a když rodič přiletí, sekavými pohyby do jeho zobáku se domáhají potravy. Tu jim staří ptáci vyvrhují v podobě smotku nachytaného hmyzu přímo do široce rozevřeného zobáku. Během necelé hodiny, dříve než nastala úplná tma, přilétl s potravou nejdříve samec a za deset minut ho následovala samice.

Největší překvapení jsem s lelkem na této lokalitě zažil až v následujícím roce. Podle hromádky suchých větví ve svém úkrytu jsem snadno určil přesné umístění loňského hnízda - a tu jsem zjistil, že na něm opět sedí samice lelka, která předtím úplně unikla mé pozornosti.

Věrnost hnízdnímu místu je pro drtivou většinu ptačích druhů obecnou vlastností a prokázaly ji tisíce kontrolních odchytů a odečtů kroužkovaných ptáků. U tažných druhů, které pobývají v dalekých zimovištích více než polovinu roku, je návrat na stejnou lokalitu, či dokonce na stejné hnízdo (např. u čápa bílého a vlaštovky obecné) z lidského pohledu obdivuhodný. O tak dokonalé orientaci ptáka táhnoucího v noci z afrického zimoviště a o neuvěřitelné lokální paměti, kterou prokázal borkovický lelek, když po roce zahnízdil opět na stejných dvou decimetrech půdy, jsem v literatuře dosud zmínku nenašel. Na druhé straně však může tato příslovečná konzervativnost vést při výrazných změnách hnízdního prostředí k vyhynutí tamních populací. Obávám se, že právě tato vlastnost je jednou z hlavních příčin jejich úbytku u nás.