Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Brát i dávat

Poznámka o české meziválečné lingvistice
 |  5. 8. 2000
 |  Vesmír 79, 433, 2000/8

V roce 1938, kdy měla Československá republika slavit dvacet let svého vzniku, stačilo ještě několik institucí vydat k tomuto výročí své jubilejní sborníky. Reprezentativní svazek Ministerstva národní obrany Dvacet let československé armády v československém státě dodnes evokuje střídmou Sutnarovou úpravou a hlubotiskovými fotoreprodukcemi melancholii třicátých let a tragédii instituce, kterou sborník reprezentoval. Mohli vydavatelé tušit, že jubileum se už nebude slavit tak, jak si to představovali? Už se asi nikdy nedovíme, zda podobné pochyby měl i Vilém Mathesius, český anglista, jenž připravoval k témuž jubileu sborník, který však vyšel až v říjnu 1939 pod titulem Co daly naše země Evropě a lidstvu. Datum vydání posunulo tuto publikaci do zcela nového kontextu - kniha mluvila už jen k domácímu čtenáři a někteří autoři, mezi nimi dva členové Pražského lingvistického kroužku Roman Jakobson a Dmitrij Čiževskij, se skrývali za pseudonymy.

V úvodu si český čtenář mohl, jak se od té doby ještě několikrát stalo, přečíst, že jeho domovská tradice je tradicí kulturního národa, který svým vlivem významně přispěl i k formování jiných národních kultur:

V průběhu staletí jsme účinně a kladně zasáhli do všech oblastí evropské tvořivosti a úměrně k možnostem měla v tom podíl celá naše kulturní oblast, česká a slovenská. Ani kruté následky bělohorské porážky nedovedly zpřetrhat souvislé pásmo našeho tvůrčího usilování nebo je odsoudit k bezvýznamnosti. Tím méně to dovedou změny, které prožíváme dnes, neboť v protikladu k době po Bílé hoře bylo nám zmenšeno území, ale struktura národa zůstala nedotčena. Upevnit tímto přesvědčením naši sebedůvěru a spolu utvrdit nás v rozhodnutí, že se duchovnímu volání své tisícileté tradice nezpronevěříme, toť úkol, který našemu sborníku dává sama doba, v níž vychází.

Rok po Mnichovu byl tedy Mathesiův sborník pokusem o posílení sebedůvěry a znamením odporu proti okupaci. Na vazbě i na titulní stránce sborníku se stále ještě skvěla robustní lipová ratolest a český lev. Slovenský štít však už chyběl.

Nebyl to první ani poslední okamžik v českých dějinách, kdy se složitá hra přebírání a dávání musela za tragických okolností zredukovat do prostého, ale zkreslujícího gesta - dáváme, tedy jsme. Původně to vše nebylo míněno tak dramaticky, alespoň ne v lingvistice. Ve dvacátých letech byl Vilém Mathesius zakladatelem Pražského lingvistického kroužku a v letech 1925-26, kdy se Kroužek formoval, bylo zcela správné mluvit o této skupině jako kroužku pražském, ne českém. Mathesius dobře pochopil, že v republice je zajímavá nová menšina - Rusové a Ukrajinci, většinou emigranti. Nacházelo se mezi nimi i několik vedoucích představitelů moderní ruské lingvistiky, a když si Mathesius chtěl s někým podiskutovat o moderní jazykovědě, pozval právě tyto cizince. Roku 1936 ve vzpomínkách na první léta Kroužku píše:

Nedostatek živého vědeckého kontaktu s ostatním pražským světem filologickým, který dříve tísnil jenom mne, pociťoval teď velmi silně zejména Jakobson, přišlý do Prahy z poměrů zcela jiných. Hovořívali jsme často o potřebě debatního a pracovního střediska pro mladé lingvisty a bylo zcela přirozené, že jsme se chopili svépomoci. Mám poznamenáno, že jsem 13. března 1925 k sobě pozval Jakobsona a Trnku a s nimi také Karcevského, pozdějšího docenta ruštiny na universitě ženevské a tehdy ještě profesora na ruském gymnasiu v Praze [...].

Karcevskij byl běžencem již po ruské revoluci roku 1905, která ho zanesla do Ženevy, kde byl pak studentem v bezprostředním kruhu Ferdinanda de Saussura. Nyní se stal uprchlíkem podruhé a do Ruska se již nevrátil. Roman Jakobson byl vyslán do Prahy přímo z porevolučního Ruska: byl tlumočníkem a tiskovým referentem sovětské mise Červeného kříže a následné sovětské obchodní mise, tedy jakýchsi polodiplomatických sovětských zastoupení v Československu. Někteří lidé o něm rozšiřovali pověst, že je vlastně špion. Ke Kroužku se brzy připojili i další Rusové: Nikolaj Durnovo, napůl uprchlík, který se po neúspěšném pokusu o profesuru v Brně nakonec rozhodl k návratu do SSSR a byl popraven v čistkách třicátých let (mimo jiné kvůli pobytu v Československu), a Dmitrij Čiževskij - tedy Dmytro Čyževśkyj - který přišel do Prahy z Německa, kam předtím uprchl z Ruska. Šedou eminencí Kroužku byl princ Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (Trubetzkoy), potomek slavné (a Leninem nenáviděné) aristokratické rodiny. Říjnová revoluce Trubeckého naštěstí zastihla na léčení mimo Moskvu. Zpět se již nevrátil. Po několika letech emigrace v Bulharsku byl od roku 1923 profesorem slovanské filologie ve Vídni, odkud navštěvoval pražské kolegy. Kolem roku 1930 pak Kroužek dostihla další vlna - slavisté z pražské německé university. Její představitelé byli sice v průměru vědecky konzervativní, o Kroužek se ale zajímali a jejich aktivní účast na jeho práci nelze anulovat.

Není nutno být specialistou, aby bylo zřejmé, že právě uvedená anamnéza komplikuje, ne-li zpochybňuje úvahy o specificky národním příspěvku k světové lingvistice. Krátký pohled na lingvistickou problematiku, kterou se členové Kroužku zabývali, tyto pochyby dále potvrzuje. Jedno ze základních východisek, na kterém se členové Kroužku shodli, byla synchronní lingvistika, tedy přístup, který se poměrně málo zajímal o vývoj jazyka v čase a dějinách. Ahistorická perspektiva byla v roce 1926 stále ještě provokativní, ale objevem Kroužku jistě nebyla - mnoho jiných disciplín se v té době již osvobodilo od historismu jako výlučného modelu explanace. Také jazykovědný antipsychologismus, který v Kroužku vládl, byl celkem jasným odrazem dobového cítění, dobře patrného například ve filosofii - jazyk se v žádném případě nedal redukovat na pouhou poddisciplínu psychologie. I chápání jazyka jako společenského fenoménu bylo v souladu se všeobecně rozšířeným zájmem o sociologii a zcela v intencích Saussurovy lingvistiky, kterou Kroužek intenzivně diskutoval.

Kroužek tedy byl institucí, která se od samého začátku bytostně vyznačovala tím, že přijímala. Platí to nejen v prostém fyzickém smyslu - Mathesius a jeho čeští kolegové přijali ohromný potenciál od cizích vědců, kteří se na Kroužku podíleli -, ale i v tematickém smyslu. Do jisté míry se zde opakovala situace předcházející epochy. Když například Roman Jakobson roku 1931 hodnotil Masarykův význam pro moderní lingvistiku, sledoval nejen Masarykovy domácí kořeny, ale musel ho nutně zařadit do kontextu světové lingvistiky, tedy mezi jména jako Hermann Paul, Heymann Steinthal, William Dwight Whitney aj., od kterých Masaryk částečně čerpal. Ale ani Masarykovy domácí kořeny nebylo možné redukovat výlučně na kořeny české - vzpomeňme jen na vliv Antona Martyho, švýcarského lingvisty na pražské německé universitě.

Tato situace se nabízí nejrůznějším interpretacím, například té, podle níž jsou české země pouhou křižovatkou kultur, jakousi překladovou či transferovou kulturou, ani Východ, ani Západ. Tato interpretace má dobovou příchuť - mimo jiné z ní zaznívá stylizace role Československa ve smyslu Benešovy zahraničněpolitické koncepce. Než zde však hledat jakýsi obraz des Landes ohne Eigenschaften, vyplatí se spíše tuto myšlenku křižovatky zobecnit a povýšit ji na inspirativní - a imperativní - zpochybnění simplistických modelů dávání a přejímání. Jedním z příspěvků Kroužku, alespoň tak se dá argumentovat ve zpětné reflexi, byla právě demonstrativní otevřenost a internacionalizace bádání. Disciplíny, které Kroužek pěstoval, lze těžko považovat za něco národně identifikovatelného. To platí i o nejdůležitějším výsledku těchto let, o fonologii, tj. nauce o zvukové struktuře jazyka. Tato disciplina poprvé systematicky rozlišila mezi tehdy artikulačně a akusticky orientovanou fonetikou a novým funkčním pohledem na hláskovou strukturu jazyka. Fonologie zjištovala hlavně to, jak se hlásky (či přesněji fonémy) podílejí na rozlišování významu slov a jakým způsobem se organizují do obecnějších fonologických struktur. Ale i tento pražský příspěvek do světové lingvistiky měl své kořeny, a nadto sám fakt, že fonologie vznikla do jisté míry mimo Kroužek v soukromé korespondenci mezi Jakobsonem a Trubeckým, zajímavým způsobem upomíná, že dávání může být komplikovaný proces.

Již sami členové Kroužku a jejich současníci uvažovali o tom, v čem je pražský příspěvek do světové lingvistiky a zda nelze mluvit o tom, že mj. spočívá v rozvinutí formy, kterou se nová lingvistika provozovala - tedy v kultivování formy kolektivu, skupiny, kroužku. Pražský kroužek se od svých počátků vyznačoval semknutou kolektivistickou atmosférou. Mathesius ve svých programových úvahách o reformě české vědy z roku 1925 tento kolektivismus do velké míry již anticipoval. Neuspokojivý stav lingvistiky bylo podle něho třeba reformovat „korporativně“:

Je pravda, že indviduální odvahou nevynikáme. Naše odvaha je spíše rázu korporativního. [...] Ale není-li nám individuální odvaha už dána do vínku nebo nevyvinula-li se dosud u nás tradicí, nelze říci, že by se nedala ve vědě stejně jako jinde posilovati vhodným ovzduším nebo nahradit speciální naší odvahou korporativní.

Jakobson tomuto postoji energicky sekundoval. Ve zmíněné masarykovské studii připsal Masarykovi „velkorysý pathos organisační“ a identifikoval jej jako „zhuštěný projev české mentality“. Jakobson tu jde dokonce tak daleko, že říká, že nejvýznamnějšími projevy české lingvistiky nejsou „nějaké jazykovědné spisy“, ale schopnost českých lingvistů organizovat - organizovat jazyk (a jazykovou kulturu), ale i sebe sama. Je nepochybně pravda, že v Kroužku se vytvořil nový typ vědeckého sdružení, jehož skupinový způsob práce byl později - mimo Československo a mimo dobový kontext - srozumitelný spíše na přírodovědně orientovaných institucích (např. Massachusetts Institute of Technology), které měly tradici a potřebu týmové práce. Jakobsonova úvaha je ale do jisté míry oslabena svým dobovým koloritem není nutno připomínat obecně kolektivistické cítění meziválečné doby a jeho projevy v politice či umění. Sám Jakobson dále zkomplikoval svůj argument, když připomněl, že ona kolektivně-organizační potence se nevyskytuje jen u Čechů. V nekrologu za Trubeckého říká, že v Kroužku se pracovalo „v duchu skutečně kolektivní práce, ve které Trubeckoj spatřoval ruské [!!!] dědictví“ („im Geiste eines wirklichen kollektiven Schaffens, in dem Trubetzkoy eine russische Erbschaft sah“).

Přes všechny tyto pochyby je však nutno vážně uvažovat o tom, že pražský příspěvek spočívá, alespoň z části, v něčem, co se vztahuje k „formě provozu“. Je to zcela zřejmé ze způsobu práce, kterou Mathesius a jeho spolupracovníci vykonali. Máme-li se obrátit k terminologii a kritériím, jež použil například Bruno Latour (1999) pro popis úspěšného provozu vědy (mobilization of the world, autonomization, alliances, public representation, links and knots), zjišťujeme, že Mathesius vykonal vše potřebné k tomu, aby Kroužek a s ním i novou disciplínu, fonologii, institučně etabloval. Mathesius zmobilizoval zdroje, tedy v tomto případě dostupné lingvisty, definoval s nimi novou nezávislou disciplínu, vytvořil mezinárodní síť spojenců, dovedl zprostředkovat novou disciplínu vzdělanému českému čtenáři a argumentoval pro její integraci do obecného systému vzdělání. Kroužek tak připravil podmínky k tomu, aby bylo možné exportovat instituci. Více asi nelze.

Důležitou částí tohoto programu byli zahraniční spojenci. Fonologická konference, kterou Kroužek uspořádal v Praze v roce 1930, získala spojence ve skandinávských lingvistech Viggo Brøndalovi a Louisi Hjelmslevovi, v Holanďanovi Janu-Maria de Grootovi a ve významném americkém jazykovědci Edwardu Sapirovi. Sapir si s Kroužkem začal dopisovat a považoval jej za významné vědecké sdružení, „jednu z opravdu pokrokových a důležitých lingvistických skupin na světě“ („one of the really progressive and significant groups of linguistic students in the world“; Sapir Mathesiovi, 21. 1. 1931). Tito spojenci, zdálo by se, od Kroužku přijímali - proces přijímání byl však i zde komplikovanější, protože mnozí z nich zastávali v podstatě podobné myšlenky, pro které sami opět hledali spojence. Sapir byl již ve dvacátých letech izolovaným průkopníkem fonologie, a tak byl schopen v Kroužku v první řadě rozpoznat konvergující elementy.

Víme z klasických studií například Marcela Mausse, že existuje forma dávání, která je vybudována na reciprocitě a při které se výměna přibližuje jistému rituálu, v němž je obdarovaný vlastně zavázán přijímat. Tento rituální typ dávání nelze automaticky přenášet do mechanismu vědecké výměny. Když v roce 1941, krátce před vypuknutím války se Sovětským svazem, Roman Jakobson dorazil spolu se svou českou ženou Svatavou Pírkovou do New Yorku, pražská fonologie tu prakticky nikoho nezajímala. Významný lingvista Zellig Harris recenzoval Trubeckého Grundzüge der Phonologie s rezervovaným odstupem. O adekvátním profesorském místu se Jakobsonovi mohlo pouze zdát a mohl nakonec mluvit o štěstí, že se mu podařilo začít mini-kariéru na Ecole des Hautes Etudes v New Yorku, tedy na francouzské emigrantské Sorbonně - v každém případě mezi uprchlíky. Americká akademická obec nebyla ani „překladová“, ani necítila závazky k rituálnímu přijímání, ani nebyla příliš útlocitná - waspovská Amerika bedlivě sledovala, zda se na universitách neobjevuje příliš mnoho židovských emigrantů z východní Evropy. Jakobsonův dárek Americe bylo v každém případě nutno nově zabalit a přizpůsobit recipientovi. Bylo nutno mobilizovat nové kolegy, vytvořit nové spojence a nový kroužek - Linguistic Circle of New York. Výsledek se dostavil až po letech, a nadto ještě značně nepřímým způsobem. V roce 1948 Jakobson publikoval článek o morfologii ruského slovesa, ve kterém začal explicitně formulovat pravidla zvukových struktur. Tato pravidla se stala spolu s teorií fonologických příznaků (features) základem pozdější generativní fonologie, jak ji reprezentoval například Morris Halle na MIT. Teprve v tento okamžik se pražská fonologie - či spíše její fragmenty, nyní podstatně modifikované - začala dostávat v USA do oběhu. V té době se také znovu projevil zájem o literární dědictví Pražského lingvistického kroužku a hlavně ve Francii, zčásti i v Německu, se v šedesátých a sedmdesátých letech objevily koncepce inspirované Romanem Jakobsonem (lingvistou i literárním teoretikem) a Janem Mukařovským. Takto měl Pražský kroužek nemalý vliv na vznik strukturalistického vidění světa, velmi charakteristického pro toto historické období, i když tento vliv se opět komplikovaně kloubil s novou recepcí Saussura, tedy diskursem, který se například z francouzské perspektivy paradoxně považoval za něco hluboce domácího.

Jak z předchozích úvah vyplývá, není tedy všechno vždy tak jasné, jak by tomu chtělo podvojné účetnictví či daňové přiznání. Francouzský lingvista Emile Benveniste ve svých studiích připomenul, že indoevropský kořen dó-, který je ve většině indoevropských jazyků spojen s významem dát (tak i v češtině), má v chetitštině význam brát. Při bližším pohledu to nepřekvapuje. V obou případech předměty putují po trase mezi body A a B: jednou od bodu A k bodu B, jindy od bodu B k bodu A. Benveniste tedy svým způsobem připomíná, že dávání a přijímání se může „poplést“. Proč se zde neinspirovat touto představou neurčitosti? Síť kanálů, po kterých cestuje informace, je v zásadě pocuchaná.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy

O autorovi

Jindřich Toman

Jindřich Toman (*1944), lingvista a historik lingvistiky, autor monografie The Magic of a Common Language: Jakobson, Mathesius, Trubetzkoy, and Prague Linguistic Circle, MIT Press 1995. Je profesorem na Michiganské univerzitě v USA.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné