Surrealistické východisko

Srpnem 1968 skočila druhá etapa surrealizmu v Československu. První období, kdy byla Praha po Paříži díky Karlu Teigovi, Vítězslavu Nezvalovi, Jindřichu Štyrskému a Toyen druhým hlavním městem surrealistického hnutí, ukončila známá roztržka mezi Vítězslavem Nezvalem a Karlem Teigem, roztržka mnohem hlubší než jen spor o moskevské stalinské procesy. Surrealistické hnutí jakožto permanentní revoluce ducha pokračovalo v podzemí během německé okupace a po krátkém svobodnějším poválečném nadechnutí bylo opět zatlačeno do ilegality. Inspirativní síla surrealizmu, kladoucí moc svobody ducha a tvořivosti proti násilné a rozkladné moci politické, zůstávala nejen neztenčena, ale vzrůstala: málokterý básník válečné a poválečné generace zůstal surrealizmem nedotčen. A ještě jedna věc, která mne vždy vzrušovala: byla jen dvě seskupení spisovatelů a básníků, kteří neuhnuli ani o píď před obludnostmi padesátých let: surrealisté a katolíci. Píší-li se dějiny třetího odboje, nemělo by se zapomínat na třetí odboj ducha.

V roce 1969 stačil ještě vyjít sborník Surrealistické východisko 19381968, který tvorbu tohoto druhého období souhrnně představil. Předznamenán byl dopisem pařížské surrealistické skupině „Krize vědomí a vědomí krize“ a poslední oddíl nesl dosti prorocký název „Surrealizmus bude i nebude mít tutéž tvářnost“. Když sborník vyšel, byla už část členů surrealistické skupiny v emigraci, další se připojili později a ostatní se ocitli v exilu vnitřním. Po pařížském Květnu a československém Srpnu 1968 se něco zásadního změnilo. Krize vědomí přerostla v krizi modernity. A to se nemohlo nedotknout surrealizmu, který s modernitou byl spjat. Pařížská skupina zanikla, v Československu surrealistická skupina pod vedením Vratislava Effenbergera sice pokračovala opět v ilegalitě, vydala ze sebe nepochybně pozoruhodná díla, uzavřela se však a její obecně inspirativní síla slábla. Po všech událostech konce šedesátých let se už na permanentní revoluce ducha (a společnosti atd.) a na modernitu přestalo prostě věřit. Jak napsal v této souvislosti krásně a jemně Stanislav Dvorský: „I nesmrtelné ideje, spolu se světem, prostě stárnou.“

Roman Erben je z těch, kteří dokázali původní inspiraci surrealizmem přetavit v mnohovrstevnaté a mnoharozměrné vyjádření „tajné paměti světa“ (Petr Král). K postsurrealistické aktivitě šedesátých let se svým vkladem připojil někdy kolem r. 1962. Většina mladších členů skupiny byla tehdy pozavírána v kasárnách, kde si odpykávali základní vojenskou službu. Za zdmi plzeňských kasáren jsem potkal Petra Krále (a nechali jsme si tam posílat vzácné knihy a opisy z Effenbergerovy knihovny – a četli to v až neskutečném dostatku času), a v tachovských kasárnách pak i Romana Erbena, který mi ukázal své básnické texty i výtvarné práce (a také fotografie). Bylo to jedno z těch šťastných setkání, na něž právě surrealizmus věřil. Okamžitě jsem nadšeně informoval Petra Krále, a pak už jsem jenom přihlížel, jak se Erbenovo dílo rozvíjí a houstne. Byla to „přirozená setkání“ (tak se také jmenovala společná výstava Paříž – Mnichov – Praha, která proběhla letos v létě v Písku). Kdyby to neznělo jako rouhání, řekl bych: Pochválena budiž základní vojenská služba!

Romanovi Erbenovi bylo letos v říjnu šedesát. Reprodukované obrazy, kresba a následující Romanova báseň nejsou jen upozorněním na pozoruhodné dílo, ale mým poděkováním za ona „přirozená setkání“.