Ledňáček říční Ptákem roku 2000

Chybil by však každý, kdo by usoudil, že je to pták, který u nás věrně setrvává přes zimu. Ano i ne. Naši ledňáčci totiž od nás většinou odtahují s příchodem zimy až na břehy Středozemního moře, ale na jejich místa přitahují ledňáčci ze severu, takže jejich počet zůstává skoro stejný. Někteří však od nás vůbec neodletí a jen se potulují, hledajíce volná místa na vodách, kde by mohli lovit. Ale i ti, kteří odletěli na jih, se vracejí, sotva vody rozmrznou, aby u nás vyhnízdili. Tolik Jan Vrba (Ptačí svět, Mladá fronta, Praha 1956), ale co nám říkají výsledky kroužkování?

V letech 1934–1998 bylo u nás okroužkováno 14 403 ledňáčků a získáno přes 500 hlášení. Většinu z nich tvořily kontrolní odchyty poblíž místa kroužkování, 70 ptáků bylo zastiženo ve větších vzdálenostech a právě tyto případy vytvářejí obraz o tahu našich ledňáčků. Nejcennější jsou informace o nálezech 45 mladých ptáků kroužkovaných na našem území a zastižených později v období do 31. března následujícího roku. Tah vede jihozápadním směrem, v několika případech i jižním. Dosud zcela ojedinělým zůstává lednový zástih v Jugoslávii poblíž bulharských hranic. Rekordmanem je východočeský ledňáček kontrolovaný již 4. září v Portugalsku v ústí řeky Tejo, 2400 km od místa kroužkování. Další hlášení jsou ze Španělska, Malty a Sicílie. Zimoviště ve Středomoří dosahují mnozí naši ledňáčci velmi časně – nejraněji již 11. srpna v jižní Francii v deltě Rhôny. Zajímavé jsou i přelety po opuštění hnízda, nezřídka směřující i na severozápad. Méně migrují staří ptáci, což dokládají i kontrolní zimní odchyty poblíž jejich hnízdišť. Nejstarší kroužkovaný pták se dožil patnácti let a pěti měsíců.

Z ptáků kroužkovaných mimo naše území bylo 13 z Německa, především ze Saska, další ze Švýcarska, Španělska, Itálie a Polska. Bezesporu nejzajímavější je ledňáček okroužkovaný ve Španělsku a u nás pak opakovaně kontrolovaný v průběhu hnízdění na Třeboňsku. Právě tento pták jasně potvrzuje domněnku, že ptáci, kteří nás na zimu opouštějí, jsou těmi, kteří svými návraty a hnízděním dorovnávají ztráty po krutých zimách na našem území. Navíc vyvrací nesprávně zakořeněnou domněnku, že v případě takovýchto migrací jde u ledňáčka o „cesty bez návratu“.

Ledňáček říční (Alcedo atthis) obývá téměř celou Evropu, žije v severní Africe, ve většině Asie až po Japonsko a Indonésii (Vesmír 34, 1, 1955/1). V Evropě žije asi jedna čtvrtina až třetina celosvětové populace. V České republice byla početnost ledňáčka říčního v letech 1985–1989 odhadována na 300–700 párů.

Ledňáčkovo vědecké jméno má původ v řecké mytologii. Když Alkyone, manželka trachynského krále Keyka, spatřila mrtvolu svého utonulého manžela, vrhla se ze zoufalství do moře a proměnila se v ledňáčka.

Po většinu roku je ledňáček samotář, pouze v době hnízdění žije v párech. Páry se tvoří již v únoru a obvykle spolu vydrží po celou hnízdní sezonu. Někdy však samec hnízdí s více samicemi, obvykle se dvěma. K hnízdění potřebuje vhodné hnízdní stěny, v nichž si vyhrabává nory. Ledňáček vyvádí mláďata zpravidla dvakrát, někdy třikrát, zcela výjimečně i čtyřikrát ročně. Hlavní potravou ledňáčka jsou drobné sladkovodní i mořské rybky, vodní hmyz a jeho larvy, vzácněji korýši, měkkýši, suchozemský hmyz, pulci a malé žabky. Nese-li potravu mláďatům, drží rybku hlavou dopředu, chce-li ji spolknout, drží ji opačně. Hlavně rybky, které ledňáček loví, jsou občas příčinou, proč se na něho někteří rybáři dívají s podezřením, zda jim neujídá z „jejich“ ryb. O tom již r. 1910 psal Karel Kněžourek ve svém Velkém přírodopise ptáků (s. 402):

Ledňáček žije po jednotlivu, osamotě, a jest celkem řídkým ptákem, možno říci i vzácným. Nelze proto tvrditi, že by rybám, resp. rybářství tak tuze škodil, a nezasluhuje takového pronásledování, jakého se rybářské spolky a zákony stále dožadují. Což probůh nezná nikdo jiné, vážnější škůdce našeho rybářství v řekách a horských potocích a nikdo nevidí než jen skorce a ledňáčka? A což ty přečetné závody průmyslové, ony otravné splašky z nich vycházející, ty nepohubí spousty ryb? Nedávno, koncem července 1908, prolétla novinami zpráva o hromadné otravě pstruhů kolem Sušice a naše Doubravka by mohla vypravovati, co dovedou cukrovary ve Žlebech a ve Vrdech a co jinde a jinde? … „Továrnám se musí něco prominouti, protože platí velké daně,“ zněl šalamounský výrok c. k. úředníka… Bože a kdo ještě si naň stěžuje! Koho byste mysleli? – Myslivci a lovci při lovu vodní zvěře, že prý pískáním svým jim zaplašuje ptáky čili upozorňuje ony různé břehouše, vodouše, jespáky, aby byli opatrni před „škodnou“! ¹⁾