Přírodní a humanitní vědy: dva světy?

Jestliže dnes někdo hovoří o dualitě, o protikladu anebo o propasti mezi přírodními (exaktními) vědami a vědami humanitními, pak je třeba pokusit se tento možná zdánlivý rozpor vystopovat historicky. Kolébkou současných věd je nepochybně láska k přemýšlení, láska k moudrosti, lidská zvídavost, touha a nekonečné kladení otázek a hledání odpovědí na ně. Je to tedy nepochybně filozofie. To slovo použil snad už Pythagoras, o filozofech mluví Herakleitos z Efesu a Sokrates dal tomuto jménu význam, který přetrval v dějinách. To vše se stalo před více než 2400–2500 lety.

Zdrojem veškerého filozofování je předvědecká každodenní zkušenost ve smyslu původního bytí na světě. Tato zkušenost se má k metodicky určité vědecké zkušenosti asi tak, jako se má přirozený jazyk k odborným jazykům věd. Filozofické tázání začíná tehdy, když svět naší zkušenosti ztratí svou samozřejmost a důvěrnou známost. Na počátku je tedy údiv: tváří v tvář smrti, utrpení, boji, obvinění apod. Druhým podnětem k filozofickému tázání je pochybování. Na rozdíl od empirických věd filozofie a priori nic nepředpokládá. Již u Spinozy (1632–1677; viz obr.), který se, zaujat exaktností matematiky, pokoušel filozofovat more geometrico (na způsob geometrie), objevuje se ovšem prvek axiomatického přístupu, jaký je vlastní reálným vědám. Také Leibniz snil o mathesis universalis (exaktní jednotné vědě). Tyto snahy svědčí o tom, že záhy se přece jenom začalo rozpadat myslitelství toho způsobu chápání světa, v němž určíme metodu a formulujeme předpoklady (axiomy). A ten, který chce být bez předpokladů, nemůže si nekriticky předem ukládat jakoukoli abstrakci, ale musí se ptát, co tato abstrakce znamená a jak k ní dochází. Vidíme, že v těchto kulisách se nám již formují novodobá věda a filozofie tak, jak rozličně je chápeme dnes. Skutečně, filozofie a teologie se obvykle od ostatních věd odlišují. Těm ostatním se pak říká vědy speciální. Speciální vědy můžeme zase chápat jako

• reálné, tzn.
• přírodní (např. fyzika, chemie, biologie)
• kulturní
• duchovní (např. historie, jazykozpyt, věda o umění)
• sociální a duchovní
• formální (např. logika, matematika)

Reálné vědy jsou vždy empirické. Jejich předmětem je dílčí oblast zkušenostního světa. Jsou vždy tematicky redukované (nemůže existovat věda úplně o všem), jsou metodicky abstraktní (své téma postihují pouze tak, jak to připouští metoda, a co se této metodě vymyká, není tématem, od toho se odhlíží, abstrahuje) a jsou redukcionistické (pokoušejí se téměř vždy jevy na určité úrovni vysvětlovat pomocí jevů na úrovni nižší).

Von Weizsäcker formuluje vztah filozofie a pozitivní vědy takto: Podmínkou úspěchu vědeckého postupu bylo, že nekladl otázky, které si klade filozofie. Jinými slovy věda za svůj úspěch vděčí mimo jiné tomu, že upustila od kladení určitých otázek.

Rozdíly mezi filozofií a reálnými vědami lze tedy ukázat také takto:

• Reálné vědy jsou empirické a v empirické oblasti zůstávají. Jedno empirické vysvětlují jiným empirickým v rámci dané dílčí oblasti.
• Filozofie v oblasti zkušenosti nezůstává. Ptá se na poslední podmínky a důvody zkušenosti, zkušenost přesahuje, tedy transcenduje. Kant říká, že filozofie se ptá na podmínky umožňující zkušenost. Tak jako reálné vědy vychází i filozofie ze zkušenosti, ale pak se, podněcována údivem a pochybováním, ptá: jak je zkušenost vůbec možná? Které podmínky umožňují zkušenost?
• Filozofie není tematicky redukována.
• Reálné vědy jsou metodicky abstraktní, protože svou dílčí oblast postihují pouze tak, jak to připouští jejich určitá metoda.
• Filozofie není metodicky abstraktní, protože nepředpokládá žádnou metodu, s níž by přistupovala ke svému předmětu.
• Reálné vědy zkoumají své dílčí oblasti z určitého dílčího hlediska a postupují určitými metodami. Samotný celek neznají, protože není tématem jejich zkoumání.

Jsou zhruba tři formy vztahu filozofie a reálných věd

• Filozofie služkou reálných věd (ancilla scientiarum, ancilla theologiae). V tomto pojetí filozofie pouze analyzuje výpovědi reálných věd a snaží se je globálně interpretovat. Toto stanovisko se nazývá scientizmus, protože zastává absolutní autoritu reálných věd a jejich metod.
• Filozofie předpokládá výsledky reálných věd a zpracovává je v syntézu. Výsledkem tohoto pojetí jsou vědecké světové názory. I toto pojetí můžeme označit jako scientizmus.
• Filozofie je vůči reálným vědám a jejich metodám autonomní a její bádání se od bádání reálných věd liší už od základu. Filozofie si nemůže svůj vědecký charakter vypůjčovat od reálných věd, nýbrž její charakter je sám o sobě filozofickým problémem.

Již ze srovnání těchto tří pojetí můžeme nahlédnout, že pro filozofy je scientistická snaha označit je za vědce zkrátka nepřijatelná. Když je filozofie označována jako věda, pak nejde o určitý pojem vědy, který by jí byl předem dán jinými vědami. Metoda filozofie je problémem filozofie a nemůže jí být naroubována zvnějšku. Nazývá-li někdo filozofii vědou, pak tak může činit pouze ve velmi širokém a velmi neurčitém smyslu. Věda je v takovém pojetí jednoduše souhrnem poznatků se vzájemnými souvislostmi.

Podle Immanuela Kanta (obr. nahoře) lze filozofii charakterizovat těmito otázkami: 1. Co mohu vědět? 2. Co mám konat? 3. V co smím doufat? 4. Co je člověk? Na první otázku odpovídá metafyzika, na druhou etika, na třetí náboženství a na čtvrtou antropologie. Jak vidno, pouze antropologie může být chápána jako přemostění k reálným vědám. Z filozofie se během celého jejího vývoje stále oddělovaly praménky sytící čím dál tím větší a čím dál tím úspěšnější řeku reálných věd. K těmto pramínkům můžeme počítat Aristotela, Descarta (obr. vpravo) a v našem století potom pozitivisty (Wittgensteina), Vídeňský kroužek a kritické racionalisty reprezentované zejména Karlem Popperem. Tyto pramínky se často vymezovaly v opozici vůči filozofii, zavržením filozofie, asimilací vědecké metodologie. Nesnažily se – až na výjimky – reflektovat to, čím filozofie obohacuje reálné vědy, ale naopak se snažily filozofii obohatit metodikou věd přírodních. Výjimkou je snad kritický racionalizmus reprezentovaný Karlem Popperem, který mnoho znamenal pro sebeuvědomění reálných věd, jejich definici, jejich metafyziku a metodologii. Nicméně tok těchto praménků historicky v podstatě mnoho neznamenal. Řada z nich skončila jako vyschlá korýtka (Vídeňský kruh).

Kritické osvojování tradičních aspektů

Ve snaze udělat si všeobecnou představu o filozofii můžeme dojít velkého zklamání a zmatku. Můžeme stanout před nepřehledným, složitým množstvím myšlenkových proudů a filozofů, kteří si donekonečna protiřečí. Můžeme být zklamáni zjištěním, že filozofie po dvou a půl tisíciletích neobjevila nic užitečného. A přece neexistuje k filozofii podle Anzenbachera žádná alternativa. Velké otázky filozofie jsou zároveň velkými otázkami člověka, tohoto stále se proměňujícího problému. Působily v dějinách jako dynamit, vyvolávaly změny, převraty, revoluce. Někdy se mluví také o skandálu filozofie s poukazem na to, že speciální vědy (reálné vědy) dosahují ohromného pokroku a úspěchu, zatímco na filozofii je všechno zmatené a působí jen zklamání. Někdy před touto situací rezignují dokonce i mnozí filozofové, zříkají se filozofie jako první vědy a stávají se scientisty. To jest, nenesou již prapor před speciálními vědami, nýbrž vlečku za nimi. Filozof, který překonal povrchní dojem skandálu, se pokusí o toto: bude si kriticky osvojovat aspekty vyskytující se v tradici a bude je systematicky uvádět do vzájemného vztahu. Bude udržovat horizont diferencovaného vědomí problémů otevřený a bude umět prohlédat a odhalovat plochost hesel, zjednodušení, mód a ideologií. Bude umožňovat rozumovou orientaci ve smyslu celku. Pokrokem filozofie je pokrok v uvědomování si problémů. Tento pokrok není snad tak hmatatelný jako rozluštění lidského genomu nebo přistání na Měsíci. To souvisí s tím, že filozofie se nerealizuje tematicky redukovaně a metodicky abstraktně jako speciální vědy. Jde jí o pravdu celku, která není sice tak efektní, ale je existenciálně významná. Kromě toho při filozofování určitého filozofa záleží na tom, jaký je to člověk. Základní způsob, jímž filozofie chápe problém, najdeme u Platona (obr. vlevo). Platon nás upozorní, že to, co vnímáme, je proměnlivé, a přesto vztahovatelné k svému zdroji, který nazývá esencí a který jsme s to rozpoznat, ačkoli nemůže být předmětem našich smyslů. Oblast pravého bytí je tedy oblastí duchovního světa. Očima ducha se uskutečňuje vlastní poznání – noesis epistéme. Hlavní směry filozofického tázání odtud směřují k filozofii bytí (k ontologii – nauce o jsoucnu), k filozofii já (transcendenci) a k filozofii ducha. První směr si můžeme spojovat za jiné se jménem Aristotelovým, druhý se jménem Kantovým a třetí se jménem Hegelovým.

Dnešní filozofie vychází:

• Z pozic fenomenologických (klasická fenomenologie, existencializmus a hermeneutika). Hlavními představiteli fenomenologie jsou Edmund Husserl, u nás Jan Patočka, existencializmus představují Søren Kirkegaard, Karl Jaspers, Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre, Albert Camus ad. Hermeneutika, (od Herma, přinášejícího lidem poselství bohů) umění zvěstovat, tlumočit a vykládat (ř. herold – tlumočník). Představitelem je například H. G. Gadamer. Ten říká, že filozofická hermeneutika má za to, že porozumění je možné jenom tak, že ten, kdo se snaží porozumět, vnáší do hry své vlastní předpoklady. Produktivní přínos interpretů patří nezrušitelně ke smyslu samotného porozumění.
• Z pozic orientovaných pozitivisticky (novopozitivizmus, kritický racionalizmus, analytická filozofie). Centry analytické filozofie jsou Vídeň a Cambridge. K pozitivistům patřili hlavně Auguste Comte a Ernest Mach, samostatnou kapitolu tvoří Ludwig Wittgenstein. Mezi novopozitivisty Vídeňského kruhu patří zejména O. Neurath, R. Carnap, H. Feigel ad. Kritický racionalizmus představují především Karl Popper, H. Albert a E. Topitsch.
• Z pozic orientovaných marxisticky.

  K. Marx, V. I. Lenin.

V uvedeném přehledu jsem se snažil ukázat rozdíl mezi filozofií (a jejím historicky daným současným proudem) a reálnými vědami, ať již se zabývají čímkoli.

Rozpor přírodních a humanitních věd

Zbývá přistoupit k druhému kroku a podívat se na rozpor přírodních a humanitních věd uvnitř věd, necháme-li filozofii stranou. Připusťme v souladu s Popperovým kritickým realizmem, že ve vědě induktivní metoda nefunguje a že vede dříve nebo později do slepé uličky. Jinými slovy, obecné teorie nemohou být odvozeny z jednotlivostí. Nicméně mohou být jednotlivostmi vyvráceny, neboť mohou být v rozporu s fakty. To znamená, že prediktivní síla indukce je omezena časem. Popperův příklad s labutěmi je v tomto ohledu velmi názorný.

Popper se snažil najít demarkační čáru mezi vědou a pseudovědou, nebo – jinak řečeno – mezi kritickým a dogmatickým myšlením. Byl inspirován Einsteinem, který na své slavné vídeňské přednášce v květnu 1919 řekl, že by musel vzdát svou teorii relativity, kdyby se pozorováním nezjistily gravitací dané změny v rudém posuvu světla, které predikoval. Einsteinova přednáška byla Popperovou hvězdnou hodinou. Věda formuluje hypotézy, které je možno testovat. V Popperově terminologii „testovat“ znamená možnost vyvrátit, možnost falzifikovat. Jestliže někdo např. řekne, že všechny labutě jsou bílé, a já mu ukážu černou, tak má dvě možnosti: buď opraví své původní tvrzení, což představuje vědecký přístup, nebo řekne, že černá prostě není labuť, což představuje dogmatický přístup. Popper jej nazývá imunizací hypotézy.

Ten, kdo imunizuje své hypotézy oproti jakémukoli druhu vyvrácení, může vždycky tvrdit, že má pravdu. Avšak právě proto Popper cituje Einsteinův výrok „proč odmítnout hypotézu“, aby ukázal, co znamená vskutku vědecký přístup. Vědec je podle Poppera ten, kdo je schopen a chce popsat okolnosti, za nichž by jeho hypotéza měla být odmítnuta. Psychoanalýza je naopak příkladem pseudovědy. Když jdete k psychoanalytikovi, který vás léčí a vy se cítíte lépe, řekne: „Tak vidíte, jak to funguje, už se cítíte lépe.“ Ale jestliže se cítíte hůře a nechcete už pokračovat v léčbě, řekne: „Teď jste v předpokládaném stadiu odporu a to ukazuje, že všechno se vyvíjí správným směrem.“

Podobným způsobem se imunizoval marxizmus, když zůstával neotřesen poté, co historie vyvracela jeden jeho postulát za druhým. ¹⁾ Všimněme si dvou zdůrazněných temporálních odkazů v tomto textu: dříve nebo později a historie vyvracela. Podtrhuji, že věda vždycky nechává teorii otevřenou k vyvrácení v budoucnosti. Proto indukce nemůže fungovat v dlouhodobém časovém měřítku. Nám je jasné, že zítra ráno vyjde slunce. Ale nikde není záruka, že tento výrok platí pro dny D_(1,...,n), kde n = nekonečno. Hypotéza, že všechny labutě jsou bílé, může být nahlížena jako pravdivá až do doby, než někdo ukáže černou. Proto Popper namítá, že vědecká metoda je neustálou konfrontací teorií s fakty. Jinými slovy, věda pracuje soustavnými pokusy o vyvrácení (falzifikaci). A falzifikace se objevuje jako výsledek deduktivní, nikoli induktivní inference. Objevuje se, když fakta protiřečí teorii.

Časový horizont vědeckého přístupu

A teď přichází rozhodující okamžik. Vědecké pokusy uspořádané tak, aby mohly falzifikovat hypotézy, jsou proveditelné pouze v časovém měřítku, které je srovnatelné s délkou lidského života. Přijmeme-li Popperovo odmítnutí indukce jako vědecké metody, tak můžeme uzavřít, že vědecký přístup není uskutečnitelný na dlouhodobých časových škálách. Přírodní zákony nám umožňují předvídat události. Avšak tam, kde chybí falzifikace teorií, tam není možno zákony odhalit. Tak tomu je právě v případě dlouhodobých časových horizontů. To je důvod, proč Darwinova evoluční teorie není ve skutečnosti teorií biologie, ale spíše historií přírody. Jednoduše řečeno, evoluční teorie nemá prediktivní sílu.

Jiným příkladem je astronomie. Ta může testovat predikce pouze ve velmi omezeném časovém pásmu. Bez ohledu na neuvěřitelné rozdíly ve stáří světla, které kreslí na naši oblohu obrazy vzdáleného vesmíru, si mohou vědci promítat čas do jednoho současného momentu, jakéhosi filmového snímku, který je průmětem nepřeberné řady snímků předchozích. Přesto však nemohou předpovídat ani jedinou novou událost ve vesmíru: ani vznik supernovy, ani zánik hvězdy. Na druhou stranu gravitační zákony nám umožňují predikovat krátkodobé děje, jako je volný pád kamene nebo zítřejší východ slunce. Snažím se zde zdůraznit, že čas působí jako podmínka omezující možnosti vědy a vytvářející absolutní horizont naší nevědomosti.

Pořadí vědeckých disciplín seřazených podle jejich úspěchů (praktických aplikací, počtu publikací, míry pokroku a rozvoje v průběhu staletí apod.) koreluje velice dobře s velikostí časové škály, ve které se uskutečňují (tab. dole). Existují samozřejmě výjimky a komplikace, když např. rychlý vědecký objev v technologii může být najednou aplikován v „dlouhodobé“ disciplíně, jako je astronomie a geologie. Zásadní roli hraje rychlost procesů, které jsou studovány.

Dalším důležitým faktorem je stupeň komplexity studovaného systému. Podle F. A. von Hayeka není možno, aby lidský mozek pochopil systém, který je komplexnější než mozek sám. ²⁾ , ³⁾ Právě takový systém však představuje lidská společnost. Hayek říká, že ve skutečnosti jediným způsobem, jak uspořádat chaos, je nechat ho, aby se uspořádal sám.

Historie jako subjekt vědecké metody sdílí oba handicapy: Studuje děje založené na neuvěřitelné změti bilionů interakcí mezi jednotlivci a dělá to na časové škále, která je příliš velká, než aby v rámci ní mohly být uspořádány vědecké pokusy. Popperovo odmítnutí historicizmu je tudíž logickou konsekvencí jeho odmítnutí indukce a jeho demarkační čáry mezi vědou a pseudovědou.

Nalezení zákona, který umožňuje predikci, bývá těsně spojeno s objevem příčiny. A přítomnost nebo nepřítomnost příčiny může mít významnou prediktivní hodnotu. Otázka tedy zní: Mají historické události své příčiny? Jestliže vědecká metoda není na historii aplikovatelná, a není tudíž možné historické události předvídat, můžeme dnes říci snad jen to, že je-li v historii nějaká kauzalita, pak nemáme nástroje ani způsoby jak ji odhalit.

Toto vše musíme mít na mysli, snažíme-li se zamýšlet nad současným postavením humanitních a přírodních věd a žehráme-li na propast, která mezi nimi zeje. Ta propast je dána povahou věci a nelze ji na základě povrchního pohledu násilím zakrývat tak, jak se o to neúspěšně snažil např. Vídeňský kroužek. ^{4) 5)}