Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Konstrukce a dekonstrukce

 |  5. 5. 1999
 |  Vesmír 78, 298, 1999/5

Na konci britského filmu Dereka Jarmana Wittgenstein (uvedla jej loni i Česká televize) vypráví John Maynard Keynes příběh o mladíkovi, který snil o tom, že zredukuje svět na čistou logiku. A protože byl mimořádně bystrý, podařilo se mu to. Když skončil své dílo, odstoupil a obdivoval je. Bylo nádherné, byl to svět očištěný od nedokonalostí a neurčitostí, zářící ledové pláně sahající k horizontu. Rozhodl se tento svět prozkoumat; vstoupil do něj, uklouzl a upadl na záda. Zapomněl na tření. V tomto světě se nedalo žít. Rozplakal se hořce. Ale jak stárnul a stával se moudřejším, začal chápat, že drsnost a neurčitost nejsou nedokonalosti, že naopak činí svět obyvatelným. Zůstala v něm však tesknota po hladkém ledu, dokonalosti a absolutnosti. A tak se vznášel mezi oběma světy a v žádném nebyl doma.

Když se starým Řekům otevřel geometrický svět, spatřili dokonalost tvarů a jejich proporcí; ztotožnili tento svět s pravdou a krásou, a náš pozemský svět se pro ně stal jen nedokonalým odleskem onoho pravého světa. Proto také nehledali zákonitosti dějů na zemi, ale na nebi. V pozemském světě věci vznikají, mění se a zanikají, v dokonalém světě se nic nemění, není tam ani čas, vše je hotové odvždy provždy. Je to svět strnulý a také sterilní, a nakonec nudný. Nelze v něm žít. Je to však svět okouzlující a většinu z nás okouzlil a okouzluje.

Okouzlil výtvarné umění i architekturu, zvláště v našem končícím století, vzpomeňme konstruktivizmus a funkcionalizmus první poloviny tohoto století a geometrické tendence silné i u nás zvláště od šedesátých let. Umění a umělci se však nikdy nenechali okouzlit bezvýhradně, vždy vnesli něco, co dokonalou a nudnou strnulost a sterilitu narušilo a zrušilo, aby tak mohla přijít ke slovu plodná a tvořivá krása.

Tím nejdokonalejším tvarem je nepochybně koule. A ve své dokonalosti také nejnudnější. Hugo Demartini vzal koule se zrcadlovým povrchem, umístil je vedle sebe a začaly se dít věci. Nejen vzájemné donekonečna probíhající zrcadlení koulí, ale i to, že my tuto dokonalost samu vždy svou přítomností narušíme: nikdy nemůžeme vidět tuto hru vzájemných reflexí „o sobě“, ať se postavíme kamkoli, vždy se na této hře podílíme.

Ono to, co jsem tady napsal o té strnulosti a sterilitě, není ani pravda. Jeden jediný příklad: kdysi jsem v La Recherche četl článek o tom, že dáme-li vedle sebe dvě dokonale pružné koule a na jednu z nich pustíme míček (rozumí se ideální hmotný bod – celé se to odehrává v ideálním světě), tento míček se odrazí, může dopadnout na sousední kouli, od níž se odrazí atd. A vše může skončit po prvním odrazu, nebo po milionu odrazů, nebo nikdy. A je to v principu nepředvídatelné – je to pěkný příklad nestabilního chaotického chování. A to prosím v ideálním dokonalém světě, v němž jsou všechny trajektorie míčku dány odvždy provždy.

Demartini v této exploraci geometrického světa narušováním pokračoval dál: vnesl do něj čas, a tedy i náhodu: geometrické objekty (papírové roury, dřevěné tyče, desky) vyhodil a jejich pád a dopad vyfotografoval, a pak zužitkoval v sochařských objektech a instalacích. A ani to nestačilo: zkoumání centrálního pojmu prostoru – místa – jej dovedlo až k dekonstrukci konstrukcí; symbolicky bychom to snad mohli vyložit i jako zkoumání vzniku a zániku místa.

Myslím si však, že stejně jako ve filmovém příběhu o Wittgensteinovi zůstává u Demartiniho tesknota po dokonalém hladkém světě. Nevím, zda se vznáší mezi oběma světy jako Wittgenstein (mám své pochybnosti i o závěru Keynesova – Jarmanova příběhu). Možná to ani nejsou dva světy, ale dva aspekty – vidy, vzhledy či projevy – našeho přirozeného světa. 1)

Obrázky

Poznámky

1) Výtvarná příloha Vesmíru vychází za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

PŘÍMKA


Bylo by krásné obejmouti noc

jak ztraceného syna

a dozvědět se

na co se Cézanne zeptal jablka



A pochopit za deštivého dne

že přímka je bod tak prodloužený

až vlastní srdce zasáhne



JAN SKÁCEL

Básně II

Blok, Brno 1996


Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...