Třesky blesky

Před časem proběhla tiskem zpráva o americké sondě Mars Polar Lander. Na jižním pólu Marsu bude sbírat vzorky půdy, hledat vodu, sbírat meteorologická data a k tomu je ještě vybavena mikrofonem, který má zachytit veškeré zvuky v její blízkosti. ¹⁾

Ty zvuky mi začaly vrtat hlavou.

Napohled nic pozoruhodného. Poslat tam člověka by bylo nebezpečné a drahé – a jeho svědectví o tom, co tam slyšel, by mohlo být subjektivní, závislé na kvalitě jeho sluchu, na jeho náladě a schopnosti rozlišovat a lidskými slovy nám pak líčit rozmanité hvizdy a hukoty marťanských vichřic. Mikrofon bude objektivnější, co zachytí, to se dá nahrát, digitalizovat, vyslat na Zem, v pozemských laboratořích pak opakovaně přehrávat, analyzovat, třídit a vědecky zkoumat.

Co zachytí? Zvuky – jen ty zvuky, které bychom tam uslyšeli a rozpoznali právě my, lidé? Anebo navíc i nadslyšitelné svištění ultrazvuku a podslyšitelné chvění infrazvuku, neslyšitelné šelesty a ohlušující třesky? Zdrojem zvuků na Marsu jsou nejspíše poryvy větru – lze však proudění oxidu uhličitého ztotožňovat s pozemským větrem? Vlastně se ptáme, na co všechno se hodí slovo „zvuk“. Lepší slovníky uvádějí nejméně dva odlišné významy tohoto slova: jednak vjem, který je nám (lidem a jiným ušatým živočichům) zprostředkován smyslem zvaným sluch, jednak mechanická vibrace šířící se pružným prostředím, která je popřípadě schopna onen vjem vyvolat (upozorňuji na slůvko „popřípadě“). Zajisté, zvuk je jednak to, co slyším (a právě když to slyším), jednak objektivní vibrace prostředí, která nezávisí na existenci nějakých uší.

Obdobně je to se zářením. To, co původně vnímají jen naše zraky – zář, se ve fyzice mění v záření – elektromagnetické vlnění libovolné vlnové délky, anebo proud fotonů (či jiných korpuskulí) o libovolné energii. V článku R. Hudce v tomto čísle (Vesmír 78, 187, 1999/4) se například dočtete o záhadných záblescích záření gama (sprškách fotonů z hlubin vesmíru o vysoké energii a krátkém trvání), o nichž víme jen odnedávna a jen díky velmi speciálním přístrojům umístěným na družicích. Naše chabé oko tyto blesky nevidí a nikdy neuvidí.

Dotýkáme se jistého problému, s kterým si věda zřídka dělá starosti, ba většinou v něm ani žádný problém nevidí. Jde o rozlišení dvou jazyků: jeden je jazyk naší (čili lidské) bezprostřední zkušenosti, druhý je jazyk vědy, která se naopak snaží být lidskou zkušeností nezatížena. Lépe řečeno, nejde ani tak o rozlišení těchto jazyků, jako spíše o uvědomění si, jak se spolu často prolínají. Velké množství vědeckých pojmů, jistě větší, než byste hádali, má svou verzi a původ v přirozené lidské zkušenosti, dokonce zkušenosti založené na vnitřním prožitku. Jakmile se k těmto pojmům podaří najít nějaký vědecky objektivní korelát, jako je například ona vibrace pružného prostředí pro zvuk či elektromagnetické vlnění (a fotony) pro zář, nebude již třeba se odvolávat na vnímající subjekt, ba ani na samotnou vnímatelnost. Zvuk přece nemusí být slyšen, ba ani slyšitelný, aby byl zvukem. Záření nemusí být viděno, ba ani viditelné, aby bylo zářením.

Zajisté, pak není třeba se o lidském subjektu explicitně zmiňovat. Nicméně lidská představivost je stále k dispozici, a to právě díky oné původní, subjektivní zkušenosti. I samo slovo „vlnění“ navozuje představu rozčeřené vodní hladiny, podobně jako „pole“ obraz čehosi rozlehlého a úrodného, „tlak“ pocit sevřenosti, „teplota“ prožitek horečky a „síla“ zkušenost řekněme zápasnickou.

Vlivem vědecké objektivizace pojmů se na původní, lidskou povahu slov postupně zapomíná. I náš přirozený jazyk má na tomto zapomnění svůj podíl. Vede nás totiž k pojmovému sjednocování toho, co by se jinak podstatně lišilo právě angažovaností lidského subjektu. Vezměme si jeden příklad za všechny, a to pojem pohybu (ve smyslu změny místa). Představme si – jako hypotetický protipříklad – že existuje národ, jehož jazyk přísně odlišuje, zda jde o pohyb k subjektu, od subjektu, mimo něj, nebo jeho vlastní pohyb; v posledním případě ještě zda je nevědomý, nebo vědomý a zda je úmyslný, nebo bezděčný, v případě cizího pohybu zda je samovolný, nebo subjektem způsobený. Ale hlavně si představme, že onen hypotetický národ nemá žádné slovo ani pojem pro pohyb jako takový. Sjednocení oněch odlišných situací pod jeden pojem (totiž pohyb) by v onom národě bylo spojeno s odvážným intelektuálním výkonem, srovnatelným s Newtonovým ztotožněním dynamiky pozemských a nebeských pohybů. Lze jen hádat, zda a jak toto sjednocení může změnit názor na svět.

Mluvím-li o zapomínání lidských významů slov, neznamená to, že volám po antropomorfizaci vědeckého jazyka. Jen bych rád poznamenal dvě věci. Jednak se mi zdá užitečné a příjemné mít při studiu vědeckých teorií vždy k dispozici přirozené intuitivní představy. Aspoň za sebe mohu tvrdit, že bych se bez nich neobešel.

Druhá věc souvisí s horizonty lidského vnímání a přijímání světa. Nalézání vědeckých korelátů k přirozeným pojmům vede k objektivizaci, a ta je zpravidla provázena podstatným rozšířením oboru platnosti slov. Jakmile je zvuk považován za vlnění v pružném prostředí, zvětší se spektrum jevů zvaných zvuk až tam, kam fyzika dovolí (a navíc v různých dimenzích: může jít o kmitočet, barvu, intenzitu či trvání). Totéž platí pro záření chápané jako elektromagnetické vlnění či tryskání fotonů. Rozsah sluchu a zraku je pak spíše problém fiziologie než fyziky.

Subjektivní rozměr věda staví mimo hru – člověk se však vypudit nedá. Ukažte mi přírodovědný poznatek, který na sebe nevezme lidskou podobu, jakmile je vyjádřen lidskými slovy – anebo třeba jen pomyšlen. Pravda, nemusí to být vždy ihned viditelné, může to být i dobře skryté. Totální objektivizace, jakkoliv žádaná a vytoužená, bude nutně a stále unikat za obzor lidského poznání. ¹⁾