Svědectví smetišť, stok a jímek

Historik se při své práci obyčejně noří mezi police plné zažloutlých archivních dokumentů, archeolog do nitra syrové, studené země. A protože v zemi obvykle nachází poněkud mnohoznačný a často jen mlhavý stín minulosti, je podobně jako detektiv nucen skládat si obraz o dávno minulých skutečnostech z drobných střípků nepřímých důkazů. Z toho důvodu si občas bere na pomoc přírodovědce, který mu může nabídnout další kamínek do mozaiky souvislostí. Jednou z nejčastějších bývá pro archeologa spolupráce s paleobotanikem. Paleobotanik na oplátku získává unikátní a nezřídka přesně datovaný materiál, ze kterého přímo čiší řada nových, pro změnu čistě přírodovědných otázek. O jaký materiál jde? Nutno říci, že vesměs poněkud odpudivé povahy: vlhké sedimenty jímek, latrín, hnojišť, smetišť a stok. Zadostiučinění nechť nám přináší skutečnost, že ani samotný archeolog na tom není lépe, i on je obyčejně nucen rekonstruovat minulost doslova z odpadků.

Podívejme se nyní do ulic vrcholně středověkého města okem přírodovědce a prostřednictvím pozůstatků lidského odpadu, neboť, jak brzy uvidíme, město a odpad ve středověku do jisté míry jedno jsou.

V ulicích středověkého města

Procházel-li poutník mezi výstavnými domy středověkého města, musel především dávat pozor, kam šlape. Blátivý povrch ulic byl sice občas zpevňován hatěmi a dlažbou, ale místy se na nich vršily téměř metrové vrstvy odpadků. Opatření městských rad týkající se vyvážení odpadků za hradby nebyla zřejmě dost účinná, vždyť ani sami konšelé svá vlastní nařízení nedodržovali, jak dokazuje řada dobových soudních sporů. Odpadní vody a splašky se prostě vylévaly přímo na ulici, kde se šířil charakteristický zápach, který vnikal většinou ještě nezasklenými okny do domů. V dlažebním privilegiu města Loun z roku 1335 se uvádí: Pro hloubku a nesmírnost bahna až dosud mnoha lidem bylo nesnadné ulice přebrodit a při pohledu na ně se člověku zvedal žaludek. Také o Praze jeden anglický cestovatel žertem poznamenal, že během napadení města Turky nezachrání Pražany mizerné hradby, ale spíš obrovský puch v ulicích, do kterého se Turci neodváží vniknout. Rovněž mnohé nepřímé doklady svědčí o neuspokojivém zacházení s odpadem. Petr Žitavský píše ve Zbraslavské kronice o hladomoru z roku 1282: Když tehdy byl chudým odpírán vstup do pražských domů a nebyli přijímáni ani na nocleh pro krádeže, jichž se dopouštěli, líhali v noci na ulicích a náměstích, zalézajíce jako prasata pro nahotu těla a tuhost mrazu do hnoje, který byl vyhazován z koníren na ulice. O tom, že ani přímo před okny honosné radnice na Starém Městě pražském nebyla situace lepší, svědčí zpráva o zavraždění Jana Želivského z roku 1422. Uvádí se, že přítel Želivského ...naleznuv hlavu kněze Janovu, vyběhl s ní na hromadu hnojovú a jal se ji lidu ukazovat... Ke zlepšení situace zřídila staroměstská rada statut „magister pavimentationis“ (mistr výdlažby), jehož úkolem bylo dohlížet na průjezdnost ulic a na to, aby měšťané vyváželi odpadky za hradby. Když se ulice zanesly odpadem, byly znovu posypány pískem a říčními oblázky. Teprve od poloviny 14. století se ulice dláždily „kočičími hlavami“ kladenými do pískového lože. K odstraňování mršin a nejhorší špíny z ulic byli najímáni pohodní (rasové), pastýři, městská chudina a vězňové.

Česká města však nebyla jedno jako druhé. Při archeologických výzkumech se setkáváme s městy, kde vrstvy odpadu v ulicích téměř chybějí, například v Mostě, Plzni nebo Českých Budějovicích. Tam byla zřejmě hygienická opatření něco platná a odpad se skutečně vyvážel, nebo se ukládal do odpadních jímek (ty bývají hojně nalézány v zadních traktech parcel).

Ani v období renezance, když už se mnohá hygienická opatření městských rad setkávala s úspěchem, nebyla situace vždy zcela idylická. Dokazuje to například nařízení Rudolfa II. z roku 1598: Stran dobytka sviňového, který se po ulicích toulá, přikazujeme, aby více trpíno nebylo, kdo by se nezachoval, dobytek nechť se mu pobéře do špitálu. V nařízení z roku 1613 se zase uvádí, aby sousedé nechovali nečistých hovad, dobytka sviňského, koček, smrdutých kozlů, psů nečistých, neboť taková hovádka snadno s sebou nakažení z domu do domu přenáší, protože jsou pitoma. Dne 1. 8. 1681 byl konečně zaveden na Starém Městě pražském organizovaný odvoz popela a odpadků. Vozy projížděly ulicemi za vyzvánění, které upozorňovalo obyvalele, že se svým odpadem mají vyjít na ulici.

Jak jsme již poznali, z písemných pramenů si o neuspokojivém vzhledu tehdejšího městského prostředí můžeme udělat poměrně dobrou představu. A jak nám ji mohou doplnit nálezy biologického materiálu? Zajímavou informaci například poskytuje osteologická analýza. Na dětských kostrách ze středověkých městských hřbitovů nalézáme zvětšené epifýzy (kloubní koncové části dlouhých kostí) jakožto důsledek nedostatku vitaminu D. Příčinou býval zřejmě špatný přístup světla do stěsnaných prostor městských dvorků a úzkých ulic. Na páchnoucích skládkách, které byly všude v rozích náměstí, vedle vchodů do domů a v ústích průjezdů, se živili krkavci velcí (Corvus corax), jak dokazují nálezy kostí těchto ptáků v odpadkových vrstvách v pražské Jilské ulici. Z nálezů rostlinných zbytků – pylových zrn a semen – můžeme rekonstruovat vzhled městských ulic a náměstí ještě do větších podrobností. Na četných smetištích rostly chomáče lebed (Atriplex oblongifolia, A. patula), merlíků (Chenopodium album, Ch. hybridum, Ch. opulifolium), pelyňků (Artemisia) a dalších nitrofilních plevelů. Na zbořeništích a podél zdí a hradeb tvořila pichlavé trsy řepeň durkoman (Xanthium strumarium) spolu s blínem černým (Hyosciamus niger) a hadincem obecným (Echium vulgare). Tam, kde vytékaly z domů splašky a močůvka, rostla kopřiva žahavka (Urtica urens), sléz přehlížený (Malva neglecta), dvouzubec trojdílný (Bidens tripartitus) a opět některé druhy merlíků (Chenopodium ficifolium, Ch. vulvaria). Na frekventovaných komunikacích rostly druhy sešlapávaných stanovišť jako rdesno ptačí (Polygonum aviculare), jitrocel větší (Plantago major) nebo chmerek roční (Scleranthus annuus). Ve dvorech domů, kde stály polorozpadlé dřevěné kůlny, stáje, stodoly, záchody a různé výrobní objekty, nebylo špíny jistě o nic méně než v ulicích. Například v zahloubeném hnojišti na dvoře českobudějovické radnice byla nalezena kostra uhynulého telete, jehož mršina nesporně musela v zadním traktu nejbohatší městské parcely silně zapáchat. Na tomtéž místě se našla semena a pylová zrna rostlin: opět několik druhů lebed, pelyňků a merlíků, dále laskavec (Amaranthus) a lilek černý (Solanum nigrum).

Zajímavý pohled na životní prostředí, tentokrát těsně za hradbami středověké Prahy, nám poskytuje výzkum zaniklého vodního příkopu v ulici Na Příkopě. Ani zde není obraz o čistotě příliš uspokojivý. Jak ukazují botanické rozbory, do strouhy byly vyváženy odpadky a fekálie a břehy byly porostlé nám již známými merlíky, pelyňkem a vlaštovičníkem (Chelidonium majus). Podél strouhy vedla frekventovaná cesta, jak dokazuje hojné zastoupení druhů sešlapávaných stanovišť. Na opuštěných místech v okolí příkopu a v zóně staroměstských hradeb pravděpodobně rostla společenstva víceletých druhů nitrofilních rostlin: nevzhledná křoviska bezu (Sambucus nigra a S. ebulus), koberce kopřivy dvoudomé (Urtica dioica) a bršlice kozí nohy (Aegopodium podagraria), ostnatá chapadla ostružiníků (např. Rubus caesius) a trsy lopuchů (Arcticum lappa, A. minus), pcháče (Cirsium arvense) nebo bodláku (Carduus acanthoides). Kromě pylových zrn a semen vyšších rostlin obsahuje sediment staroměstské strouhy zbytky křemitých schránek rozsivek. Nalezené druhy poukazují na zahnívající charakter vody, která tudy pomalu odtékala do Vltavy. Pitná voda, jež byla z řeky čerpána do pražských kašen, v důsledku toho zřejmě nebyla nejlepší kvality. Botanický rozbor podobného vodovodního díla v Prachaticích, které rozvádělo pitnou vodu do středověkých domácností, ukázal, že špína a odpadky se do vodovodů skutečně dostávaly zcela běžně. Není proto divu, že obyvatelstvo měst trpělo chorobami, jako je cholera a různá parazitární onemocnění. Vajíček parazitických červů tenkohlavce bičíkového (Trichuris trichiura) a škrkavky dětské (Ascaris lumbricoides) jsou skutečně plné nejen sedimenty všech fekálních jímek, ale také odpadkové a půdní vrstvy městských ulic a dvorků. Výjimkou není v tomto směru ani strouha před pražskými hradbami.

Od střevních parazitů se dostáváme přímo k otázce středověkého fekálního odpadu a k tomu, co se můžeme dovědět z jeho biologického rozboru.

Latrína jako pramen poznání minulosti

Odpadkové vrstvy v ulicích vypovídají o vzhledu města, výplně domácích latrín zase o životě jeho obyvatel. Do latríny se totiž mohlo dostat jen to, co prošlo rukama, častěji však spíš žaludkem domácích pánů: Zbytky připálené potravy, popel z kamen, rozbité hrnce, odpady z domácí řemeslné výroby, mršiny domácích zvířat, ale především lidské exkrementy. Botanické a osteologické rozbory fekálních jímek nám přinášejí nejvíce informací o skladbě středověké stravy. Český měšťan si na množství a pestrost jídel mimořádně potrpěl. Toho si koncem 15. století všiml i německý humanista Johaness Butsbach: Český lid je od přirozenosti hřmotný, jí hodně a rád pokrmy silně kořeněné. Z toho povstalo běžně užívané rčení, že v Čechách jediný vepř za rok spořádá více šafránu než v Německu člověk za celý život. Záleželo samozřejmě na zámožnosti měšťana, jak často si mohl nákladné jídlo dovolit. Například srovnáním nálezů zvířecích kostí z Pražského hradu s podobnými nálezy z ostatních částí města se ukazuje, že obyvatelům Hradu voněla na stole zvěřina mnohem častěji než jejich níže postaveným sousedům. Také si zřejmě mnohem častěji mohli dovolit nákup exotického ovoce, například fíků, nebo zámořského koření. Pylová zrna hřebíčkovce (Eugenia aromatica) jsou nalézána ve fekálním materiálu již od 14. století a stávají se tak dokladem prosperujícího dálkového obchodu se vzdálenými zeměmi tropické Asie. Hřebíčkovec se i dnes užívá ve formě sušených květních poupat, která obsahují velké množství pylových zrn (průměrně 112 000 zrn na poupě). Jídlo se zapíjelo nekvašenými šťávami z břízy a javoru, ovocnými mošty, vínem, ale hlavně pivem. Pivo se vařilo ze sladu s chmelem, někdy s listy a kůrou mokřadního keře voskovníku obecného (Myrica gale) po západoevropském vzoru. Pro dochucení se do piva přidávaly různé bylinky a také se občas doslazovalo, samozřejmě medem. Ten získávali medaři (brtníci) stále ještě od lesních včel. Těžko můžeme na tomto místě postihnout sortiment veškerého konzumovaného ovoce, zeleniny, koření a léčivých rostlin. Mnohé druhy se pěstovaly na domácích zahrádkách, některé byly výhradně sbírané. Jako zajímavost můžeme uvést pěstování dřínu (Cornus mas) a morušovníku (Morus nigra) v Mostě a některých jihomoravských městech nebo hromadný sběr dnes nesmírně vzácné medvědice lékařské (Arctostaphyllos uva-ursi). Hojné nálezy semen medvědice ve fekálních jímkách ze 13. až 16. století z Mostu dokazují, že tato léčivá bylina bývala tehdy v západních Čechách mnohem častější a že k jejímu vyhubení zřejmě přispěli právě bylinkáři. Ve výplni zaniklého vodovodu v Prachaticích se našlo množství větviček jalovce chvojky (Juniperus sabina). Lektvar z tohoto jedovatého keře se užíval jako abortivum, tedy prostředek k vyvolání potratu.

Opusťme nyní měšťanské hodovní tabule a podívejme se do míst, kde každá hostina nutně končí. Na dvorech domů stály většinou nad studněmi, které již dosloužily, dřevěné přístřešky a zástěny. Nad zejícím otvorem bylo umístěno prkénko s okrouhlým výřezem. Zbytky takových prkének, pokud náhodou spadly otvorem dovnitř, se ve výplních latrín občas najdou. K hygienickým účelům se místo dnešního toaletního papíru používaly chomáče mechů, alespoň tak si vysvětlujeme jejich časté nálezy. Vesměs jde o druhy vysokého vzrůstu, jež byly sbírány na přirozených stanovištích v bližším či vzdálenějším okolí města. Nejhojnější jsou travník Schreberův (Pleurozium Schreberi), rokytník skvělý (Hylocomium splendens) a sourubka kadeřavá (Neckera crispa). Posledně jmenovaný druh vytvářející husté nízké koberce plochých stélek je k danému účelu zvlášť vhodný (autor osobně vyzkoušel). Pravděpodobně muselo ve středověku existovat jakési přidružené povolání mechaře, který se zabýval sběrem a dovozem vhodných toaletních druhů mechů do měšťanských domácností. Jistě však existovali profesionální dodavatelé otav – další z hygienických potřeb. Dochovaly se totiž původní účty z nákupu tohoto obzvlášť jemného materiálu i s popisem jeho použití.

Po čase, když se fekální jímka zaplnila, byla buďto vyčištěna, nebo častěji zavezena stavebním rumem. Tak byl obsah latríny zakonzervován a v něm uchována řada zajímavých objektů, budících zájem nejen přírodovědný. Tak například ve dvoře městské školy u sv. Mořice v Olomouci byl ve středověké žumpě nalezen soubor hrnků se jmény žáků nebo zaměstnanců školy, březové metly z lázní, pergamenový list z učebnice latiny, který sloužil některému ze žáků ke spravení boty, a alchymistické náčiní svědčící o tom, že se některý z učitelů věnoval Velkému dílu. Ve fekální jímce na Koňském trhu (dnešním Václavském náměstí) v Praze byl spolu s lékárnickými nádobami nalezen leštěný kus chalcedonu, používaný tehdy k srážení teploty. Dům totiž patřil rudolfinskému lékaři Matyáši Borboniovi. Jakým způsobem se vzácný polodrahokam do latríny dostal, smíme se pouze dohadovat. ¹⁾