Neznámé krajiny informelu

Když jsem před téměř deseti lety začal připravovat výtvarnou přílohu Vesmíru, rozhodl jsem se omezit ji na české a slovenské výtvarné umění po roce 1970. Co bylo předtím, zdálo se mi, bylo dostatečně známo z výstav konce šedesátých let a z výstav i monografií realizovaných po roce 1989. Když se ale objeví něco tak mimořádného a nečekaného, jako jsou obrazy a kresby Ludmily Padrtové, odložím koncepci i program s radostí stranou.

A tak se musím vrátit do období po druhé světové válce. Svět po holocaustu a po Hirošimě byl zcela jiný než svět předválečný. Jiné muselo být i umění, jiná byla filozofie. Výtvarné umění se odvrátilo od formálně dokonalých struktur kubizmu či geometrické abstrakce, od rafinovaných způsobů projekcí vnějšího světa i od estetizujících kánonů a obrátilo se k lidskému nitru. Ve filozofii tomu odpovídal vzrůst existencializmu, všichni četli Camuse, Sartra, Kafku, Becketta, z filozofů Jasperse, Heideggera, Merleaua-Pontyho. Začalo se malovat, či spíše malířskými gesty promítat, lidské nitro. Proti formálnímu bylo postaveno neformální, informální, a někdy po r. 1945 se v Paříži (u Michela Tapié) objevilo označení informel. Ten pak v různých podobách – tašizmus, action painting, l’art brut – zcela ovládl výtvarnou scénu prvních dvou desetiletí po válce.

Do Čech informel dorazil se zpožděním, daným naší tehdejší izolací. Za výrazný počátek se zpravidla označují dvě neveřejné výstavy (Konfrontace I a II) v r. 1960, po nichž následovalo období mimořádně plodné; stačí připomenout jen několik jmen: Medek, Istler, Koblasa, Sekal, Piesen, Veselý, Sion, Tomalík. Za vrchol a zároveň i konec se pak pokládá slavná výstava D (1964). Informel se však dá vystopovat i v dílech před r. 1960, zvláště v naprosto ojedinělém a originálním díle Vladimíra Boudníka a také v některých projevech surrealizmu. Potud psaná historie.

Jen několik lidí – mezi nimi Věra Jirousová a Jiří Valoch – vědělo a tušilo, že v krátkém období od poloviny padesátých let do r. 1960 v Čechách vznikly mimořádné a originální informelové obrazy a kresby. Ludmila Padrtová neprošla přímým výtvarným školením; v padesátých letech se seznámila se studentem katedry výtvarného umění Pedagogické fakulty Jiřím Padrtou, později jedním z našich nejvýznamnějších kritiků a historiků moderního umění, a zúčastňovala se plenérů v jižních Čechách. Jejím východiskem byla krajinomalba, od níž se dostávala postupnou abstrakcí (já bych raději řekl konkretizací) k originálnímu pojetí informelu. Možná právě toto jiné východisko vedlo k tomu, že na rozdíl nejen od známého českého informelu, ale i od informelu světového, jsou její obrazy nezvykle a krásně výrazně barevné (viz reprodukci). V řadě kreseb a u dvou či tří (zachovaných) obrazů se setkáváme s dalším originálním rysem, jakoby inspirací tradiční gestickou malbou japonského a čínského umění. Jeden z takových obrazů, malovaných na nešepsovaném plátně (prostěradle z výbavy), reprodukujeme pod článkem i s původním, neméně pozoruhodným rámem.

Ludmila Padrtová ukončila svou výtvarnou činnost náhle v r. 1960, tedy v roce, který se pokládá za viditelný vznik českého informelu. Obrazy a kresby zčásti rozdala svým přátelům, to, co zbylo, začala postupně ničit. Díky Jiřímu Valochovi se téměř na poslední chvíli podařilo dát dohromady soubor asi dvaceti obrazů a větší množství kreseb a připravit výstavu (v Hradci Králové, Klatovech-Klenové a konečně letos v září v Praze ve Špálově galerii). Dějiny českého (a středoevropského) informelu byly tak obohaceny o nečekaně originální a autentickou dimenzi. Ale nejen dějiny. Možná právě časový odstup přispěl k tomu, že obrazy a kresby Ludmily Padrtové působí na nás svěže a skoro aktuálně. ¹⁾