Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Neznámé krajiny informelu

 |  5. 12. 1999
 |  Vesmír 78, 710, 1999/12

Když jsem před téměř deseti lety začal připravovat výtvarnou přílohu Vesmíru, rozhodl jsem se omezit ji na české a slovenské výtvarné umění po roce 1970. Co bylo předtím, zdálo se mi, bylo dostatečně známo z výstav konce šedesátých let a z výstav i monografií realizovaných po roce 1989. Když se ale objeví něco tak mimořádného a nečekaného, jako jsou obrazy a kresby Ludmily Padrtové, odložím koncepci i program s radostí stranou.

A tak se musím vrátit do období po druhé světové válce. Svět po holocaustu a po Hirošimě byl zcela jiný než svět předválečný. Jiné muselo být i umění, jiná byla filozofie. Výtvarné umění se odvrátilo od formálně dokonalých struktur kubizmu či geometrické abstrakce, od rafinovaných způsobů projekcí vnějšího světa i od estetizujících kánonů a obrátilo se k lidskému nitru. Ve filozofii tomu odpovídal vzrůst existencializmu, všichni četli Camuse, Sartra, Kafku, Becketta, z filozofů Jasperse, Heideggera, Merleaua-Pontyho. Začalo se malovat, či spíše malířskými gesty promítat, lidské nitro. Proti formálnímu bylo postaveno neformální, informální, a někdy po r. 1945 se v Paříži (u Michela Tapié) objevilo označení informel. Ten pak v různých podobách – tašizmus, action painting, l’art brut – zcela ovládl výtvarnou scénu prvních dvou desetiletí po válce.

Do Čech informel dorazil se zpožděním, daným naší tehdejší izolací. Za výrazný počátek se zpravidla označují dvě neveřejné výstavy (Konfrontace I a II) v r. 1960, po nichž následovalo období mimořádně plodné; stačí připomenout jen několik jmen: Medek, Istler, Koblasa, Sekal, Piesen, Veselý, Sion, Tomalík. Za vrchol a zároveň i konec se pak pokládá slavná výstava D (1964). Informel se však dá vystopovat i v dílech před r. 1960, zvláště v naprosto ojedinělém a originálním díle Vladimíra Boudníka a také v některých projevech surrealizmu. Potud psaná historie.

Jen několik lidí – mezi nimi Věra Jirousová a Jiří Valoch – vědělo a tušilo, že v krátkém období od poloviny padesátých let do r. 1960 v Čechách vznikly mimořádné a originální informelové obrazy a kresby. Ludmila Padrtová neprošla přímým výtvarným školením; v padesátých letech se seznámila se studentem katedry výtvarného umění Pedagogické fakulty Jiřím Padrtou, později jedním z našich nejvýznamnějších kritiků a historiků moderního umění, a zúčastňovala se plenérů v jižních Čechách. Jejím východiskem byla krajinomalba, od níž se dostávala postupnou abstrakcí (já bych raději řekl konkretizací) k originálnímu pojetí informelu. Možná právě toto jiné východisko vedlo k tomu, že na rozdíl nejen od známého českého informelu, ale i od informelu světového, jsou její obrazy nezvykle a krásně výrazně barevné (viz reprodukci). V řadě kreseb a u dvou či tří (zachovaných) obrazů se setkáváme s dalším originálním rysem, jakoby inspirací tradiční gestickou malbou japonského a čínského umění. Jeden z takových obrazů, malovaných na nešepsovaném plátně (prostěradle z výbavy), reprodukujeme pod článkem i s původním, neméně pozoruhodným rámem.

Ludmila Padrtová ukončila svou výtvarnou činnost náhle v r. 1960, tedy v roce, který se pokládá za viditelný vznik českého informelu. Obrazy a kresby zčásti rozdala svým přátelům, to, co zbylo, začala postupně ničit. Díky Jiřímu Valochovi se téměř na poslední chvíli podařilo dát dohromady soubor asi dvaceti obrazů a větší množství kreseb a připravit výstavu (v Hradci Králové, Klatovech-Klenové a konečně letos v září v Praze ve Špálově galerii). Dějiny českého (a středoevropského) informelu byly tak obohaceny o nečekaně originální a autentickou dimenzi. Ale nejen dějiny. Možná právě časový odstup přispěl k tomu, že obrazy a kresby Ludmily Padrtové působí na nás svěže a skoro aktuálně. 1)

Obrázky

Poznámky

1) Výtvarná příloha Vesmíru vychází za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Někdy se zdá, že trs, trs rysů prská

nad hrstkou srstek,

leč je to maska tahající chuť

za rukáv cukru

po délce vzpomínek, jak včela umí drhnout

podlahu růže.

Někdy se zdá, že všechny stíny toho-toho

se prohýbají jako píďalky

či jako kočky střech,

ty dudlíky, z nichž temno cucá vášně.


Vladimír Holan: Záhřmotí, Odeon, Praha 1970

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Výtvarné umění

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné