K čemu také může být dobrá žlutá rýže

Přece k odstranění nedostatku vitaminu A, odpoví čtenář příspěvku Miloše Ondřeje (Vesmír 78, 657, 1999/11). Ale také k tomu, abychom si uvědomili, jak daleká je cesta od  ušlechtilého záměru k jeho uskutečnění a co všechno nás na ní může potkat.

„Žlutá rýže“ obsahující karoten byla vyvinuta v rámci výzkumného projektu 5. rámcového programu Evropské komise, zaměřeného na zlepšování kvality života a využívání přírodních zdrojů, tedy především na aplikovaný, nikoli základní výzkum (viz tiskové prohlášení na 158.169.50.70/comm/dg12/press/1999/pr0308en...). Přesto sami autoři zdůrazňují, že ještě nějakou dobu potrvá, než se rýže obohacená karotenem dostane na talíř. Zbývá totiž vyřešit několik poměrně zásadních „maličkostí“:

1. Od laboratorního transgenu je daleko k použitelné odrůdě. Jediná odrůda žluté rýže asi nebude vyhovovat podmínkám od podhůří Himálaje až po bažiny Mekongu. Vyvíjení celé řady „lokalizovaných“ odrůd klasickými šlechtitelskými metodami potrvá léta.
2. Aby se vůbec dalo začít se šlechtěním, musí úřady dbající na bezpečnost genetických technologií pustit žlutou rýži ze skleníku na pole. Lze předpokládat, že se do příslušného – asi dost nákladného a zdlouhavého – řízení (a už určitě ne do šlechtění) nikdo nepustí, pokud žlutá rýže nebude podle platných předpisů přezkoumána z hlediska zdravotní nezávadnosti. Z analogie s nedávnou zkušeností s transgenními brambory můžeme čekat, že zkoušky budou spočívat ve sledování zdravotního stavu potkanů krmených výhradně buď obyčejnou, nebo transgenní rýží. Potkani budou asi chřadnout, protože rýžová dieta je poněkud jednostranná; a nebylo by překvapující, kdyby se ukázalo, že po (nešlechtěné) transgenní rýži chřadnou víc než po tradiční rýži, pečlivě a dlouhodobě šlechtěné a kupříkladu také bohatší na nejrůznější živiny.
3. Součástí programu Evropské komise je i zajištění volné dostupnosti vyšlechtěných odrůd pro rolníky z rozvojových zemí. Ne každý, kdo vyvíjí „zdravé plodiny“, však může počítat s velkorysou finanční podporou, která to umožňuje. A ani sebelepší kulturní plodina nemá šanci na uplatnění, pokud je její dostupnost omezována vysokou cenou osiva nebo zákazem pěstování vlastní setby (jak tomu často bývá u transgenních, zpravidla patentovaných odrůd).

Je na čtenáři, aby posoudil, v jak blízké budoucnosti se dočkáme třeba uznaných kulturních odrůd obohacených vitaminem E, pokud máme zatím jen nadějné pokusy s A. thaliana a víru, že rýže se bude chovat stejně.