Graffiti nejsou jen pomalované zdi

Asi před dvěma nebo třemi lety jsem na nádraží v Praze-Smíchově spatřil na jednom vagonu veliký barevný nápis NEOLIT. Odborný archeologický termín v kontextu graffiti mě natolik zaujal, že jsem se o tuto tvorbu, lépe řečeno o kulturu sprejerů, začal více zajímat. Později vyšlo najevo, že termín neolit byl znakem dnes již neexistující sprejerské skupiny, jejíž členové si říkali Nový neolit klub (NNK). Bývalý člen této skupiny v internetové debatě popřel jakoukoliv souvislost názvu s archeologií. Sprejery patrně zaujal termín sám o sobě, jako pozoruhodná skladba písmen. ¹⁾ Při pátrání po nápisech NEOLIT jsem postupně navštívil několik sprejerských lokalit, ²⁾ v nichž mě zaujala sprejerská archeologická kultura – skladba a množství odpadu a také způsob, jak v jednotlivých lokalitách sprejeři odpad tvoří.

Termín archeologická kultura zde používám v souladu s teorií, podle níž se stává archeologickým pramenem každý kulturní prvek, který je alespoň dočasně vyřazen z živých společenských souvislostí, ze společenského pohybu. Průběžné vznikání a zanikání takto chápaných archeologických pramenů je nedílnou součástí života společnosti od samého počátku její existence až po současnost. Na rozdíl od tradičně pojaté archeologie, jejíž předmět studia je chronologicky vymezen obdobím před nejstaršími dochovanými písemnými prameny, rozšiřuje výše uvedené pojetí archeologického pramene působení archeologie i na období plně „literární“. ³⁾

Kultura tvůrců graffiti představuje jeden z prvků současné společnosti, k jejichž poznání může svou trochou do mlýna přispět i archeologie. Zcela obecně lze graffiti charakterizovat jako jeden z projevů (především) teenagerského hledání vlastní identity a výrazů revolty proti oficiální kultuře dospělé majority. Kultura graffiti je spojena zejména s prostředím velkých měst a obsahuje znaky, které ji přibližují tajným společnostem známým z etnologických výzkumů předindustriálních společností.

Příslušníci graffiti komunikují specifickým slangem, který je do značné míry odvozen z angličtiny (viz rámeček Pavly Loucké). Nazývají se writeři, sdružují se do komunit zvaných crew, klany nebo gangy. Veřejnost zná graffiti především na základě tagů (podpisů, identifikačních znaků) jednotlivých crew, které bývají rozmístěny doslova všude, po celém městě. Dalším obecně známým prvkem kultury graffiti jsou pomalované vagony metra a vlaků (whole car). Tyto projevy spolehlivě plní jeden ze základních cílů writerů: upozornit na sebe, šokovat majoritní konformní společnost dospělých.

Kromě aktivit, které jsou ve zjevném rozporu s psanými i nepsanými zákony majoritní společnosti, vytvářejí writeři i tzv. legály, jejichž tvorba je konformní společností víceméně tolerována. Jde o malby na betonových zdech železničních, tramvajových a automobilových koridorů, na mostních konstrukcích, říční navigaci apod. V těchto ústraních writeři vytvářejí (bombí) rozměrné barevné malby (piecy), jejichž základem je osobitá kaligrafie. Writeři pracují buď samostatně, nebo se scházejí ve větších počtech na specifických výtvarných soutěžích (party, jamy). Legály zaujímají společně s whole cary v hodnotovém žebříčku kultury graffiti jedno z nejvyšších míst a s jistou nadsázkou je možné je považovat za posvátné okrsky (o nežádoucím vstupu „nezasvěcených“ do těchto míst jsem se na vlastní kůži přesvědčil, když mě z jednoho legálu „vyprovázela“ sprška kamení). Právě na několika pražských legálech jsem v srpnu a září r. 1999 sledoval charakter sprejerské archeologické kultury.

Důkladnou měřičskou, kresebnou a fotografickou dokumentaci jsem provedl pouze v severní části nadzemního železničního koridoru v Praze 8-Libni, v blízkosti kolonie Kotlaska. Náhodně vybraný dvacetimetrový úsek legálu jsem zde porovnal s dalším náhodně zvoleným úsekem železniční trati, který byl asi 25 m od sledovaného legálu. Poznatky z Libně jsem potom srovnával s obdobnými pražskými lokalitami, a to na železničních koridorech v Praze 4­Michli a Praze 2-Vršovicích, mostní konstrukci v Praze 5-Barrandově, říční navigaci v Praze 7-Holešovicích a na parkovištích a tramvajových koridorech v Praze 8-Florenci a Praze 1-U Bulhara.

Sprejerský odpad

Základními charakteristickými prvky sprejerského odpadu jsou plechové tlakové bombičky sprejů (cany), a především jejich plastová víčka, která snadno podléhají destrukci – prostory legálů jsou barevnými úlomky plastových víček doslova posety. Další výraznou složkou jsou plechové nebo plastové obaly od Balakrylu, Remakolu, latexových, emailových a dalších barev a úlomky dřeva používané při jejich míchání. Ojediněle se vyskytnou rozpůlené plastové láhve od nealkoholických nápojů, které jsou rovněž používány k ředění a míchání barev. Dále je možné nalézt molitanové válečky na plošnou aplikaci barev a gumové rukavice.

Kromě specifické složky vznikající v souvislosti s primárními sprejerskými aktivitami obsahuje odpad i složky společné naprosté většině antropogenního odpadu. Jde o doklady konzumace potravin a návykových látek. V případě legálů to jsou obaly od nealkoholických nápojů a obaly od cigaret i zápalek (včetně cigaretových nedopalků a vyhořelých zápalek). Na železniční trati mimo legál naopak převládají obaly od alkoholických nápojů a obaly od konzervovaných potravin. Nejpočetnější složku zde tvoří útržky toaletního papíru.

Pozůstatky přípravy, uchovávání, transportu a konzumace potravin jsou podstatnou složkou veškerých archeologických kultur bez ohledu na prostor a čas jejich vzniku. Není to jistě překvapivé. Konzumace potravin je jednou ze základních potřeb, kterou je člověk schopen uspokojovat téměř kdekoliv a kdykoliv a zároveň je s kulturní konzumací potravin spojena mimořádně velká a pestrá tvorba odpadu i dalších hmatatelných stop.

Jednotlivé legály se od sebe výrazně liší volbou odpadových zón. Sprejeři přitom, zdá se, jednají v souladu s nepsanými normami majoritní společnosti. Žádný odpad nebyl pozorován na parkovištích a tramvajových koridorech (nepochybně zde nálezovou situaci druhotně ovlivňuje činnost úklidových čet). Relativně málo odpadu je v prostorech kolem mostních konstrukcí a na říčních navigacích. Odpad je zde soustředěn v převážné míře do přilehlých pásů křovin a nekultivované vegetace. Nejvíce odpadu je možné pozorovat v okolí legálů na železničních koridorech. Chování sprejerů zde zjevně navazuje na obecně rozšířenou představu, že hromadění odpadků při veřejných komunikacích vně pravidelné obytné zástavby (železnice, silnice) je společensky přijatelné jednání. Charakter odpadových zón ovlivňuje rovněž velikost využívaného prostoru. Zřetelně se to projevuje na železničním koridoru v Praze-Libni. Sprejeři se zde pohybují v kolejišti širokém 11 m, které je po obou stranách vymezeno kolmými vysokými zdmi z betonu. Tísněni navíc projíždějícími vlaky, vytvářejí zde sprejeři při zdech doslova kulturní vrstvu charakteristického odpadu. V ostatních lokalitách není koncentrace odpadu tak vysoká, odpovídá koncentraci městského odpadu v dané lokalitě obecně. ⁴⁾