Na horečku aspirin

Své tělesné teploty jsme prý nabyli někdy ve třetihorách, míněno my, savci, kdy těch 36 až 38 °C mohlo být běžnou teplotou prostředí; nastavili jsme se na ni a vynašli způsob, jak ji vnitřními regulacemi udržovat. Zároveň jsme však podrželi nebo získali schopnost tělesnou teplotu zvyšovat, to jest za použití vlastních látek (endogenních pyrogenů) vyrábět horečku.

Z neznámých důvodů pak pokládáme horečku i v případech, kdy je mírná a neohrožuje poměry oběhu krevního, za ďábelskou záležitost, již je nutno vymítat za použití aspirinu.

Přitom bylo opětovně, a to i v nedávno publikovaných pokusech, zjištěno, že horečka zvyšuje funkce nespecifických obranných soustav těla a že choroboplodným zárodkům se nevede v prostředí o teplotě vyšší, než je teplota pro daný model a daného hostitele normální. Že tedy horečka, spolu se snížením hladiny železa, vyvolaným jistými krevními buňkami (neutrofilními leukocyty), postihuje v první linii bakteriálního původce nemoci samého, ještě než se na něj buňky a později protilátky vrhnou.

Což zřejmě ví každá ještěrka, patřící takto mezi ústrojence s proměnlivou teplotou tělní, bez možnosti vnitřní regulace. Pokusná ještěrka uzavřená do boxu, v němž se dá teplota regulovat mezi 20 a 50 °C pomocí ještěrce dostupných spínačů, se brzo naučí teplotu regulovat zapínáním a vypínáním na své vlastní optimum. Jestliže jí pak vpravíme do těla některé složky bakterií, jaké u savců vyvolávají horečku, ještěrka si sama nastaví okolní – a tím i vlastní – teplotu výš, vyrobí si tedy horečku aktivně, dobrovolně a zvnějšku.

K čemuž dlužno připočíst, že aspirin, tento blahý lék, do jehož náručí upadáme tak náruživě, že roční spotřeba v notně vyvinutých zemích obnáší kolem 100 tabletek na osobu, působí podle zcela nových výsledků i na produkci protivirového principu interferonu (to aspoň v tkáňové kultuře), obecně pak potlačuje produkci prostaglandinů, hormonům podobných látek, jež mají v organizmu velmi složité regulační funkce; některé z nich vyvolávají zánět a bolest, čímž se osvětluje sto let marně hledaný mechanizmus účinku aspirinu; přičemž ovšem zasahovat do rozvoje nerevmatického zánětu se v některých případech rovná znecitlivění nakopnutého kolena fotbalisty, jemuž se tak umožní setrvání na hřišti za cenu dalších škod na kolenu.

Takže je poněkud sporné, na které straně klasického vztahu horečka–aspirin ten ďábel, přesněji spíše drobný čertíček, vlastně stojí. Přičemž je aspirin z pilulek, po nichž obecenstvo baží, ještě tak nejnespornější.

(Z knihy Miroslava Holuba Skrytá zášť věků. Avicenum, Praha 1990)