Rostliny ohroženější než zvířata

Začátkem dubna byl zveřejněn aktualizovaný a dosud nejúplnější seznam rostlin ohrožených vyhynutím (Red list of Threatened Plants). Podle něj je desetina všech druhů na světě v nebezpečí.

Seznam zahrnuje 33 798 druhů, z nichž už 380 v přírodě vůbec neroste a 371 jich je odsouzeno k vyhynutí.

Nový seznam je vyvrcholením dvacetileté práce. Nicméně jeho tvůrci konstatují, že se jim nepodařilo zaznamenat všechny vymírající druhy, např. z dosud málo prozkoumané Brazílie nebo ze střední Afriky.

Přitom 91 % druhů se vyskytuje jako endemická rostlina pouze v jedné zemi. Zvláště ty, které rostou na izolovaných ostrovech, snadno podléhají nástupu cizích zavlečených rostlin i zvířat. Mnohé ohrožené rostliny jsou ekonomicky významné. Uvádí se např. vzácná chilská réva Berberidopsis corallina, která je významným zdrojem potravy, nebo druh madagaskarské palmy Ravenea dransfieldii, základ košíkářské výroby.

Červený seznam rostlin však ještě neanalyzuje příčiny ohrožení jednotlivých druhů, to má být úkolem budoucnosti. Jeden z tvůrců seznamu, Kerry Walter z Královské botanické zahrady v Edinburku a Kew, doufá, že seznam vyburcuje lidskou společnost k větší aktivitě při záchraně bohatosti pozemské flóry. Snad si uvědomí, že rostlinstvo je ohroženo více než zvířena. Na každý dolar věnovaný na ochranu zvířat připadá pouhých deset centů určených na pomoc mizejícím rostlinám.

Vzácnější než ...?

Co to vlastně znamená vzácnost druhu? První věc je, že různé organizmy se liší velikostí minimální populace, s níž druh ještě dokáže přežívat. Některá zvířata jsou bezprostředně ohrožena vyhynutím už když se jejich populace zmenší na několik set kusů (případ nebožtíka holuba stěhovavého). Naproti tomu většina rostlin vystačí s pár jedinci, nebo dokonce s kusem jediným – to pokud se dokážou množit vegetativně, či jsou (navíc) oboupohlavné a samosprašné, a degenerace příbuzenskou plemenitbou u nich nehrozí. A tak přežívání v maličkých populacích může pro některé druhy být docela běžné.

K tomu jednu bajku, kterou nám na jedné ze svých tisíců legendárních exkurzí-botanických manévrů vyprávěl doc. V. Skalický. V karech (ledovcových kotlech) našich a polských Krkonoš rostou čtyři převzácné lomikameny (alpské druhy Saxifraga moschata a S. bryoides a subarktické S. nivalis a S. oppositifolia). Jsou náročné na živiny a speciální mikroklima, a tak tam rostou jen na několika místech na vápencových nebo čedičových žílách. Je to dohromady sotva pár desítek metrů čtverečních, úměrně tomu jsou malé i jejich populace, a v posledních stovkách let to nikdy nemohlo být jinak. A přesto v herbářích najdeme těchto lomikamenů celé fůry – ještě před počátky ochrany přírody byly tyto lokality do mrtě vysbírávány několika generacemi botaniků. Ačkoli jsou tyto lomikameny S­stratégové, a tedy rostou pomalu, jejich populace se i po drastickém několikanásobném vytrhání dokázaly restaurovat. Spoléhat na to a vesele si trhat takovéto vzácnosti, to ovšem nemůžeme. Poučení z tohoto případu je ovšem i to, že orgány ochrany přírody musí především zuby nehty bojovat za udržení vhodných biotopů – místo toho, aby pouze pohodlně vykazovaly činnost pokutováním neposlušných turistů.

Pak je ve hře ještě další faktor – míra ohrožení a aktuální rychlost úbytku populací. Vstavač májový (Dactylorrhiza majalis) je aspoň v některých krajích dosud docela běžným druhem vlhkých luk, ale stále víc mizí – i louky, které přežily dosavadní meliorace, chátrají neobhopodařováním a eutrofizací (hromaděním živin) a to je pro vstavač zhoubné. Naproti tomu tařice skalní (Aurinia saxatilis) je sice dosti vzácná, ale ježto roste věrna svému jménu na strmých skalních srázech, kam se odváží nejvýš horolezec, botanik a podobní cvoci, ohrožena naprosto není a její populace se nezmenšují.

A nadto není tak docela jisté, který druh získal statut vzácnosti skutečně právem. Ochranářskému zájmu se totiž zpravidla těší jen organizmy snadno zpolitizovatelné, tedy především ty velké a barevné (zvíře, strom, orchidej), kdežto po nenápadné havěti a lupení (což je ovšem většina druhů) celkem neštěkne pes.

Takže máme-li říci něco o vzácnosti druhu, musíme tohle vše vzít v potaz, a pak možná zjistíme, že srovnávat a paušalizovat není vůbec snadné. Je savec sice ve volné přírodě už nežijící, ale zato populární a jakž takž početný v zoologických zahradách ohroženější než bylinka známá v několika jedincích z jediné, ale dosud lidmi neovlivněné lokality? Těžko soudit. – Nejsou náhodou nejvzácnější ty druhy, o nichž nemáme jedinou informaci, protože právě teď vymřely vinou těžby tropických pralesů, aniž byly objeveny? Vždyť za jediný rok zmizí z planety kus pralesa o velikosti celé Belgie!