Proč babylonská věž nesahá na nebesa?

Tahle myšlenka jednoho ze zakladatelů pražské lingvistické školy, jež má obecnou platnost pro jakoukoli popularizaci vědy, platí i při pohledu na přehlednou mapu jazyků světa (viz Data a souvislosti 77, 270, 1998/5). Platí ostatně i o všech pokusech zpřehlednit jazykovou a nářeční různost obyvatel naší planety.

Zatímco biblický výklad o stavbě věže babylonské se zaměřuje především na otázku původu jazykové různosti (možná že právě virtuální univerzalizmus víry vede k úvahám, proč nemluvíme stejně, jsouce všichni lidmi), pak pokusy o racionální pohledy na tuto otázku jsou především zaměřeny na podobnosti mezi různými přirozenými jazyky a kladou si otázku, co je jejich zdrojem.

Darwinizmus a vztahy jazykových rodin

V návaznosti na darwinizmus přírodních věd přichází v 19. století jazykověda s pojetím genetických (rodových) vztahů jazykových rodin, větví a skupin, vzniklých historickým větvením ze společných prajazyků a symbolicky představovaných v podobě genetických stromů a stromků (německy Stammbaum, jedním z otců tohoto pojetí byl totiž A. Schleicher). Nikoli náhodou se tradičně propracované aplikace tohoto pohledu uplatňují především na poli jazyků, pro něž existují psané texty s poměrně značným stářím. To umožňuje srovnávání jejich vývoje po dlouhá historická období, vyvození srovnávacích zákonitostí jejich vývoje hláskového, gramatického i skladebného a srovnávací studium změn jejich slovních zásob v průběhu dlouhých časových období. Tak je tomu u tzv. indoevropské rodiny, ale i jazyků semitských a některých dalších jazykových oblastí se starými psanými kulturami v Asii.

I v rámci klasických modelů však existují důvody ke skepsi o univerzální platnosti této teorie. Tak například to, co víme o vývoji angličtiny v průběhu posledních 1000–1200 let, naznačuje, že v tomto konkrétním případě nebyl vývoj dán jen stromkovitou diferenciací z příslušné větve germánských jazyků, ale že jej ovlivnily jaksi „z vnějšku“, z jazykových pozic mimo danou větev nebo podvětev, i struktury a slovní zásoby jazyků jiných větví téže rodiny (keltských a románských). A to máme stále na mysli jen angličtinu na půdě Velké Británie do vzniku zámořského britského impéria.

Jiné oblasti z téže velké a klasicky dobře dokumentované rodiny indoevropské ukazují na nutnost jisté skepse dokonce i vůči mechanické aplikaci této metody u vývoje celých větví: to je např. případ jazyků románských. Historické znalosti sociolingvistického vývoje většiny komunit, z nichž se vyvinuly dnešní románské jazyky, nám totiž v mnohém naznačují, že v tomto případě nemohlo vůbec jít jenom o jednoduchou diferenciaci jednoho nebo více prajazyků větve směrem k jednotlivým podvětvím, jazykům či jejich nářečím. Nejen prostou četbou Caesarových Zápisků o válce gallské či dalších přístupných pramenů si příslušník starší (a doufejme u nás už zase i mladší) generace uvědomí, že románské jazyky vznikly v některých oblastech dávného římského impéria koexistencí latiny, respektive jejích různých sociolektů, s jazyky původních místních populací. Zde asi stromkovité schéma rozvětvení darwinistického typu pokulhává na obě nohy. Na rozdíl od možné jednoduché stromkovité diferenciace v některých případech jazyků slovanských, germánských a možná i semitských, měly románské jazyky společný základ latinský, který se dalším vývojem (jistě i pod vlivem jazyků původních populací tehdejších římských provincií) diferencoval v různých provinciích různě. Výsledný „Stammbaum“ je tedy rezultátem souběhu jedné etapy jazykové integrace (rozšíření jazyka centrálních oblastí impéria) s etapou jazykové diferenciace (také pod vlivem místních jazyků provincií). V jazykovědě 19. století se vyvinulo užívání termínu a konceptu substrát, substrátový jazyk pro jazyky původního obyvatelstva, na něž se jaksi „symbolicky“ naložil vliv jiného jazyka populace, která přišla z oblastí často vzdálených. Takový byl zřejmě také osud latiny v mnoha provinciích římské říše. Čím kratší působení latiny, čím tenčí vrstva jejích mluvčích, čím silnější působení místních nelatinských substrátů (a často i čím větší vzdálenost od center říše), tím odchylnější struktura i slovní zásoba románského jazyka, který vznikal.

Nemohu v této souvislosti nevzpomenout zážitku významného českého historika-islamisty, který pobýval krátce v Bukurešti na kongresu a rumunsky moc neuměl, ale domníval se, že ke komunikaci v románsky mluvící zemi i mimo vědecký kongres vystačí s francouzštinou. V restauraci se tedy na objednaný salát dožadoval octa nejprve francouzským výrazem vinaigre, po nedostatku pochopení pak jeho svéráznými „porumunštěnými“ varietami vinegrul ap.), stále však dostával jen sklenice různého vína. Nakonec ukázal na ocet hosta u sousedního stolu a číšníkova tvář se rozzářila pochopením: otset! Slovo je součástí slovanského substrátu rumunštiny, v tomto případě tedy skoro stejné jako výraz český.

Teprve s uvolňováním pout mezi centrem říše a provinciemi, rozšiřováním komunikačních funkcí a sfér zjednodušené latiny provincií docházelo i k jejímu rozšíření mezi původním obyvatelstvem, ale tím zároveň sílily i vlivy jeho původních jazyků na místní variety latiny. Diferenciace románských jazyků tedy byla charakterizována i vlivy, jež do „větví stromku jazykové rodiny“ pronikaly „zvenčí“. Případ románských jazyků není ojedinělý ¹⁾ , je jen asi lépe dokumentovaný.

Pidžinizované jazyky

V mnoha nedávných a současných případech vzájemného kontaktu a interference (ovlivnění) jazyků proběhl a probíhá tento sociolingvistický proces v oblastech a kulturách, kde podrobné psané informace jsou jen omezené nebo prostě neexistují vůbec. (Vznik pidžinizované variety byl původně spojován se zjednodušením funkcí i struktury angličtiny. Samo slovo pidžin bývalo etymologicky dáváno do souvislosti s deformovaným anglickým slovem business ²⁾ .) Tento způsob dorozumívání, sloužící základní komunikaci mezi osobami, které se pomocí svých rodných jazyků nedorozumějí, je dnes chápán jako univerzální jev určitého sociolingvistického typu jazykové komunikace. Mluvíme tedy o pidžinizované angličtině, portugalštině nebo ruštině stejně jako o pidžinizované svahilštině nebo hauštině v Africe.

Krásné typy pidžinizované češtiny si ostatně můžeme jít poslechnout u nás doma na nejbližší tržiště vietnamských obchodníků. Na otázku televizního reportéra o bezpečnostní situaci na pohraničním bazaru odpovídá půvabná vietnamská prodavačka s nereflexivní základní podobou českého slovesa vyslovenou s implozívním počátečním [B] [Bojime]; na otázku českého partnera Kde máš auto? odpovídá vietnamský trhovec v Jindřichově Hradci s charakteristickým posílením zvukové autonomie jednotlivých slabik tóny [na pan-ko-viš-ti]; na námitku půvabné české dámy, že nabízené triko je jí velké, odpovídá zdvořilým tónem jiný Vietnamec (na tržišti v Třeboni) v stejné varietě češtiny: [Vole to srázi].

Tam, kde sekundárně mluvčí různých jazyků původní pidžinizovanou varietu jakéhokoli jazyka přijmou za svůj jazyk první (rodný, těžko říci jen mateřský, protože jej šíří obvykle oba rodiče), vzniká varieta kreolizovaná. Kreolizace jazyka tedy nemusí mít nic společného s antropologickým chápáním tohoto termínu. Zatímco klasické případy pidžinizace a kreolizace jazyků, jako je angličtina nebo francouzština, můžeme uvést třeba v karibské oblasti (na Haiti, Jamaice ap.), pidžinizace a kreolizace neindoevropských jazyků je dnes častá jak v Africe jižně od Sahary, tak v oblasti pacifické. Vynechání „koloniálních“ jazyků (včetně pidžinizované angličtiny) by tedy – dovedeno do důsledku – mělo znamenat eliminaci např. celé dnešní větve románských jazyků, z nichž mnohé tímto vývojem prošly vlastně již dvakrát: např. francouzština vznikala zřejmě pidžinizací s možnou následnou kreolizací latiny v posledních etapách římského impéria, a od l6. století byla sama znovu pidžinizována a kreolizována, např. právě v karibské oblasti.

V některých oblastech (jako např. na Haiti) pak dochází k jevu zvanému diglosie: kreolizovaná francouzština, jež je už jazykovým systémem zcela odlišným od původní standardní francouzštiny, alternuje v určitých komunikačních funkcích s varietou standardní, z níž vyšla. Možná, že mnozí čtenáři si vzpomenou na fotografie lidových bouří, které na Haiti skoncovaly s diktaturou diktátorova syna (jenž byl původním povoláním lékař). Kreolsky psané standarty demonstrantů, jež se porůznu objevily i v tehdejších našich novinách, zněly: [A ba papa doc le bébé].

Prolínání rodin a větví

Případ románských jazyků a jisté deformace skutečné podstaty jejich vývoje i vztahů, k nimž dojdeme mechanickým „stromečkovitým“ znázorněním této větve v rámci indoevropské rodiny, ukazuje, že darwinistické pojetí genetických rodin jazyků a jejich stromečkovitých větví nelze chápat mechanicky. Koneckonců vývojem, kterým prokazatelně prošly románské jazyky, možná před „ušima“ naší generace prochází angličtina na troskách britské koloniální říše: mnozí autoři dnes považují existenci různých zámořských variet angličtiny (včetně té severoamerické, již někdy nazývají „američtina“) za počátek nové diferenciace „anglických“ jazyků. O tom, zda komunikační propojení dnešního světa důsledné diferenciaci zabrání, se vedou diskuse.

Kromě zvláštních případů jazykových rodin a komunit, jež se dlouhá období vyvíjely zcela izolovaně, bez jakýchkoli kontaktů s jinými jazyky ³⁾ , je totiž nutno předpokládat, že se obrazně řečeno „větve stromů“ vždy prolínaly s jinými větvemi jiných stromů i téhož stromu, tedy tak, jak tomu v přírodním lese i pralese vždy je. A tím přichází ke slovu vzájemné ovlivňování jazyků, větví a celých rodin, které se do styků s jinými jazyky, větvemi či rodinami v určitých geograficky či kulturně definovatelných areálech dostávaly a jejich systémy i slovní zásoby se navzájem prolínaly a všelijak ovlivňovaly. Vedle pojmů genetické vztahy a jazykové rodiny či větve musíme totiž při klasifikaci jazyků a jejich třídění přihlížet také ke vztahům areálním, jejichž základním pojmem (v pražské lingvistice běžným) je jazykový svaz (Sprachbund). Ze známých jazykových svazů, do jisté míry již prozkoumaných, uveďme v Evropě případ balkánský (kde se navzájem především prolínají a ovlivňují jednotlivé jazyky různých větví indoevropské rodiny), v Asii např. Indii (kde se navzájem ovlivňují a prolínají především jazyky různých větví rodiny indoevropské a drávidské). Zdá se ovšem, že mnohé z případů, jež klasická lingvistika mimo Evropu klasifikovala jako geneticky spřízněné rodiny, byly či jsou spíše areálně spjaté jazykové svazy anebo jde o případy, v nichž se vztahy genetické rodiny kříží se vztahy areálně daných jazykových svazů.

Vzhledem k tomu, že v rozsáhlých oblastech Afriky, Ameriky a některých oblastech Pacifiku a jihovýchodní Asie staví klasická klasifikace jazykových rodin výhradně na znalosti současného stavu (a i tato „databáze“ je často jen souhrnem nepřesných údajů o minimální slovní zásobě), je nutno řadu „jazykových rodin a větví“ těchto oblastí považovat zatím jenom za pracovní hypotézy. Tak jen klasifikace jazyků rozsáhlých oblastí Afriky jižně od Sahary doznala za posledních 50 let nejméně 2–3 radikální přehodnocení. Pojetí J. H. Greenberga z konce let padesátých a počátku let šedesátých, na němž převážně je postaven výběr syntézy na s. 270, představovalo zatím poslední vlnu. V současné době je však už zase v mnoha ohledech zpochybňováno.

Pokus o ustavení velkorodiny

Nové myšlenky a přehodnocování tradičních klasifikací se ale objevují i v klasických oblastech. Snad to souvisí se stále dokonalejším stavem bádání v oblastech jazyků, o nichž ještě před několika desetiletími nebylo nic známo. Možná se tu projevují i metodicky nové situace, jež umožňují rychle zpracovávat kvanta údajů pomocí počítačových databází. Jedním z projevů hledání nových cest – vedle kombinace pohledů genetických a areálních – je i hledání pout mezi rodinami donedávna považovanými za vzájemně zcela nepříbuzné. I když právě zde je nebezpečí zkratů a předčasných zcela vědecky neopodstatněných generalizací největší, badatele i šarlatány stále znovu láká nejen počítat jazyky a nářečí jako jablka a stavět na takových přesných souborech nepřesných údajů odvážné kvantitativní závěry, ale i hledat mosty a vztahy mezi jazykovými rodinami a areály často velmi vzdálenými. Pokus o ustavení tzv. nostratické velkorodiny jazyků (jež by zahrnovala nejen indoevropské a afroasijské, nebo z nich alespoň semitské jazyky a snad i jazyky kavkazské a další, možná i s dosud tajemně izolovanou baskičtinou), jehož autorem byl seriózní badatel Illič Svityč ⁴⁾ , je asi jenom jedním z nich. Nedá se vyloučit, že prapůvodní inspirací takových snah je zase – tak jako na počátku v bibli – i náboženská víra. Svým způsobem má možná kniha Genese, citovaná v záhlaví mapy, pravdu: společný jazyk (i kdyby existoval) by byl lidem jen počátkem. Dnešní situace komunikačních pout i předělů různých regionů, kultur a idejí našeho světa ukazuje, že to není ani tak jazyková různost, která lidi dělí, ale různost komunikačních kompetencí a záměrů. A pojmenoval-li vyzrálý americký lingvista naší doby Dwight Bollinger svou monografii o zneužívání jazyka „Jazyk jako nabitá zbraň“, dal tím zcela jasně najevo, že to není jazyk, který může za lidské zneužívání komunikace, ale jeho uživatelé. To však už od otázek jazykové různosti přecházíme k otázkám tzv. jazykové ekologie.