HELMUT SCHMIDT: Na společné cestě

Nemůžeme si naříkat, že není dostatek zajímavé četby. Přesto některé tituly mohou snadno uniknout pozornosti. Přitahují mne dobré autobiografie, jež mohou osvětlit souvislosti mezi událostmi, které mi unikaly.

V Schmidtových vzpomínkách na základě konkrétních událostí i citovaných rozhovorů vystupuje do popředí profil politika, který se vážně zabýval architekturou, malířstvím, hudbou i filozofií. Není třeba připomínat, že byl i je světově uznávaným znalcem ekonomie. Pozoruhodný je rozsah osobních známostí s řadou politiků, žurnalistů i bankéřů, s nimiž se H. Schmidt nejen stýkal, ale – jak sám zdůrazňuje – od nichž se i učil.

Z memoárů H. Schmidta vyplývá filozoficko-etický důraz na politiku. Nechme mluvit autora: Právě krizové situace nutí k morální reflexi a sebeprověření. Politik sice nemůže v okamžiku, kdy jedná nebo když své jednání musí vysvětlit a zdůvodnit, zároveň také přednášet velkou filozofii. Ale pokud jedná bez filozoficko-etických základů, je v nebezpečí, že se dopustí chyby. Je v nebezpečí, že upadne do oportunizmu. Je dokonce v nebezpečí, že se stane šarlatánem. Ale žádný kodex etických norem nás nemůže zprostit úsilí praktického rozumu. V tom je H. Schmidt blízký Masarykovi.

Jedna kapitola Schmidtovy knihy, nazvaná Děti Abrahámovy, líčí Schmidtovu společnou cestu se Sadatem po Nilu. Sadat na základě promyšlených znalostí všech tří náboženství (židovského, křesťanského a islámu), která spolu i krvavě soupeřila na Středním východě, zdůrazňuje, že jde vlastně o nedorozumění, poněvadž všechna tato náboženství uznávají bibli jako svaté písmo a odvozují původ svých věřících od Abraháma. Schmidt si s německou důkladností nechal tato tvrzení prověřit odborníky, kteří potvrdili Sadatovy vývody.

Zásluhou své manželky byl kancléř důkladně informován i o významu přírodních věd. Zúčastnil se také expedice biologů a se zájmem sledoval, jak se navzájem průběžně informují na odborných seminářích. Vyjádřil své velké uspokojení nad soustavou přírodovědných ústavů Maxe Plancka i nad způsobem, jak jsou zřizovány. Ředitelem takového ústavu se stává špičkový vědec, který si v podmínkách finanční nezávislosti vytváří pouze podle svého výběru svůj pracovní tým. Jan Klein, který vede jeden z těchto ústavů, charakterizoval svou pozici tak, že je vlastně králem, který může o všem rozhodovat s konečnou platností. Rozpočet přírodovědných ústavů Maxe Plancka představuje asi dvě miliardy marek, to je přibližně 38 miliard Kč. Pro srovnání: celá Akademie věd (včetně věd o společnosti) dostává 2 miliardy Kč, což je 1/19 rozpočtu na ústavy německé. Vztaženo na počet obyvatel je rozpočet AV ČR 2,5krát nižší. Ani toto srovnání však zdaleka není úplné, poněvadž nebere na zřetel další podstatný fakt, a to existenci sítě specializovaných výzkumných ústavů dotovaných vládami spolkových zemí i vládou federální. Tato síť pokrývá nejrůznější specializované obory, jako je výzkum nádorů, výzkum retrovirů a další, u nás financované Akademií. Abychom si tedy rozuměli: ústavy Maxe Plancka jsou doslova „přepychem“ umožňujícím bádání v nových originálních směrech. (Pozn. red.: O ústavech Maxe Plancka viz Vesmír 65, 226, 1986/6.) Že by se to státu nevyplácelo, to v Německu, kde je každý opatrný na krejcar, nepřichází v úvahu.

Když H. Schmidt hodnotí s odstupem od své dlouholeté úspěšné státnické činnosti význam i odpovědnost základního přírodovědeckého výzkumu, vyjadřuje se tak lapidárně, že nelze než opět citovat: Domnívám se, že dlouhodobě musí být finanční podpora orientována na základní přírodovědný a lékařský výzkum a jeho aplikaci. Proto si výzkum vyžádá vyšší podíl na sociálním produktu než dosud. Ten se bude muset ve zvýšené míře realizovat nejspíš ve zvláštních, mimo univerzity stojících výzkumných institucích – doufejme alespoň personálně spojených s univerzitami, a tím se alespoň něco zachrání z Humboldtova ideálu jednoty nauky a výzkumu.

Konečně druhý citát mi mluví přímo ze srdce:

Začne-li tedy v brzké době v Německu pokulhávat genetická diagnostika, genetická terapie nebo genetickotechnicky vyvinuté farmaceutické produkty, ba obecně téměř všechny genetické techniky, pak to také není žádný boží zásah, ale asi příspěvek k budoucí strukturální nezaměstnanosti. (Pozn.: další citát viz Vesmír 77, 245, 1998/5)