Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kruté mládě v nás

 |  5. 2. 1998
 |  Vesmír 77, 106, 1998/2

OTAKAR ŠTĚRBA: Máme rádi zvířata?

PRODOS, Olomouc 1996. Ilustrace Zdenka Krejčová, 165 stran, náklad neuveden, neprodejná publikace

Ve vlastní paměti i nad starými fotografiemi želíme zašlé krajiny. Děsíme se praktik velkovýkrmen a drůbežáren. Své pocity shrnujeme do názoru, že člověk se dnes chová – na rozdíl od dob minulých – k přírodě sobecky a bezohledně.

Právem se rozhorlujeme nad ničivými důsledky civilizace, v jistém ohledu se však mýlíme. Lidé vždy působili na přírodu vší silou a všemi prostředky, které měli k dispozici. Ač to na první poslech nezní přesvědčivě, teprve v moderní společnosti, vyzbrojené mocnými a riskantními technologiemi, se může ujmout postoj, který Jiří Mahen označuje jako nové gentlemanství k přírodě. Zatímco etika mezilidských vztahů měla čas rozvíjet se po dlouhá tisíciletí, morálka vztahu k přírodě jako sociálně sdílený postoj je v počátcích.

Je však poměrně rychle reflektována. V rostoucí řadě vědeckých monografií nebo ve speciálním časopise Environmental Ethics můžeme sledovat počátky vědy, která si říká ekologická či environmentální etika. Ukazuje nám, jak je vlastně složité „mít rád přírodu“. S přesvědčením o své lásce ke zvířatům, rostlinám a krajině jsme najednou na rozpacích.

Jinak – a snad lépe než statě a vleklé polemiky vědeckých časopisů – vyjadřuje nesamozřejmost lidského morálního vztahu k přírodě vyprávění příběhů. Kniha Máme rádi zvířata? vyjadřuje rozpornost lásky k přírodě s neobyčejnou plasticitou a konkrétností.

Obecný problém lidského postoje ke zvířatům a vlastně k celé přírodě je koncentrován do autobiografického vyprávění a vyznání vnitřní proměny. Z chlapce lovícího a věznícího čolky, sýce a sysly se v zralém věku stává vášnivý odpůrce zoologických zahrad. Z mladého vědce-taxonoma, s posedlostí se pídícího po vzácných exemplářích korýšů, se stává pochybovač o preparování těch drobných nebožáků, o jejich mikroskopování a zvěčňování ve vědeckých publikacích.

Štěrba si nic nemaluje, své vzpomínky nepodbarvuje sladkou nostalgií. Jen slabě si povzdechne nad zašlými šťastnými léty. Spíš se mu za vzpomínkami plíží pocit studu. Na některých místech knížky mi připadlo, že Otakar Štěrba vlastně patří do rodiny kajícníků, kteří se nebojí, že nepřikrašlujícím pohledem na svou minulost ztratí osobní integritu; nově a lépe ji získávají tím, že se v úsilí o nápravu „hříchů mládí“ dávají do služeb dobré věci.

Přesvědčivost celého textu je podepřena přesnou znalostí biologických reálií. Knížka nezapře, že jejím autorem je znalec zoologie (O. Štěrba je profesorem katedry ekologie na Palackého univerzitě v Olomouci). Jeho profesionální zázemí je významnou předností oproti mnohým etablovaným spisovatelům populárních knížek o přírodě.

Zaujala mne však i jiná, méně očekávatelná kvalita Štěrbova vyprávění. Je to hodnověrnost psychologická a sociologická. Tkví snad ve výborné paměti autorově a v jeho schopnosti, biologií cvičené, objektivně pozorovat. Můžeme se radovat z autentických líčení konkrétních mezilidských situací a reprodukovaných dialogů. Je-li čtenář z Brna, ocení topografickou věrnost popisů okolí města před padesáti lety, kdy na periferii byla ještě neuspořádaná směsice staveb, polí a lesíků, a lakonickou brněnštinu, například ve scénách dětské účasti při rybářském pytlačení nebo při líčení výpravy na sysla. Přesvědčivé jsou i sociologicky zobecňující postřehy Štěrbovy, týkající se třeba charakteristik rybářů a sběratelů.

Síla knížky však leží v závažnější rovině. Je založena na dvou základních bodech a svárech environmentální etiky, které mají povahu přímo existenciální.

Prvním bodem je rozpor mezi lidským soucitem a základními principy fungování přírody. Pro vysvětlení příklad mimo recenzovanou knížku: Ujmu-li se poraněné labutě, přispívám k přemnožení jejího biologického druhu a potlačuji to, co lze považovat za největší hodnotu živé přírody, totiž její druhovou rozmanitost. V pojmech diskusí environmentální etiky: proti sobě stojí koncept péče o (často handicapované) jedince a koncept ekosystémové etiky.

Karikaturní ilustraci prvního přístupu známe z městských parků a náměstí, kde důchodkyně netušící nic o ekologické rovnováze a o populační dynamice drobí přemnoženým holubům vánočky. Čekali bychom, že hydrobiolog a ekolog stařenky pokárá a že bude zastáncem druhého, racionálního přístupu. Byl by to omyl. Píše se sympatií o svých známých, kteří složitě vypiplali polomrtvého holuba, sebraného někde na ulici, a o ženách ujímajících se zatoulaných (konzumací masa ekologické řetězce biosféry zatěžujících) psů. Sám se postaral o mladého kalouse se zlomeným křídlem a pošetile mu u přítele chirurga zajistil lékařský zásah, včetně předběžné anesteziologické expertizy. Olomoucký etolog Štěrba se přiznává, že neumí vycvičit jezevčíka, protože mu nedokáže vnutit svou panskou vůli. Na s. 124 píše: Přes všechen můj reálný postoj biologa nemám rád pohled na lasičku lovící myši. Její mrštné skoky, typické strnutí dravečka s myší v tlamě, to vše je přirozené a pohybově navíc zcela dokonalé, ale nelíbí se mi ani kapky myší krve, ani to, jak myška náhle ochabne.

Napětí tkvící v dramatickém rozporu mezi vědomím nemilosrdně účelného fungování přírody a lidským citem k jejím tvorům – naléhavá nevyřešená otázka Alberta Schweitzera – je v knize přítomno spíš mezi řádky. Na rozdíl od Schweitzera Otakar Štěrba řešení tohoto existenciálního dramatu ani nehledá. Považuje je předem za ztracené? Jeho reflexe, či aspoň pojmenování mi v knize chybí. Je to tak, ptám se sama nad knížkou, že lidský soucit je podmínkou a základem nadějně se proměňujícícho vztahu k přírodě, a úsilí o ochranu ekosystémů, smiřující se s krutostí potravních řetězců, pak jeho nutnou racionální korekcí?

Druhý stěžejní bod knihy přirozeně plyne z toho prvního. Týká se postavení člověka vůči biologickým druhům. Vím z konferencí i neformálních diskusí, že v přírodovědných kruzích bývá člověk pojímán jen jako příslušník jednoho nepříliš vydařeného biologického druhu. Existují jiné druhy, které jsou dokonalejší, neboť jsou lépe vybaveny pro přežití na této planetě; evolučně jsou perspektivnější některé druhy hmyzu.

O. Štěrba patří do nepočetného tábora biologů, kteří mají diametrálně odlišný názor. Člověk je v něm ceněn vysoko, protože je přírodě nadřazen morálně. Navíc se prý vztah lidstva k přírodě mění v čase. Ale doufám, že přichází doba, kdy už příliš mnoho vycpanin instalovat nebudeme (s. 75). Bezděky v souladu s takzvanou koncepcí rozšířených práv v environmentální etice (R. Nash) tu  autor nachází analogii s vývojem pohledu civilizace na otrokářství. Věří, že podobně se bude v budoucnu vyvíjet například názor lidí na zoologické zahrady (s. 77). Krutý vztah k přírodě nevidí jako civilizační selhání, ale naopak jako atavistický pud, který je třeba civilizací překonávat (s. 103). Čtenář si možná na mnoha místech knihy vzpomene na Thoreauovo požehnaný je ten, kdo neklamně pozná, že v něm zvíře den co den odumírá a božský řád se upevňuje.

Otakar Štěrba nepřitakává těm ochráncům přírody, kteří doporučují hledat pro vztah k přírodě vzor v primitivních společnostech. V tomto ohledu nemá o „hodných domorodcích“ valné mínění. Když sobi při podzimních tazích na jih přeplavávají řeky, domorodí lovci na Čukotce je, bezmocné, střílejí ze samopalů a kulometů. Na spodním Yukonu nechávají Indiáni a Eskymáci své psy uvázané u sušáren lososů o hladu několik týdnů. Lovci v divoké přírodě požívají často jakousi zvláštní úctu, ale zpravidla jde o velký omyl. Ona mužná drsnost, atribut lovců, je ve skutečnosti jen obyčejná bezcitnost. V divočině to tak bohužel bývá – kdo chce přežít, nesmí znát slitování. Proto se také lidstvo, kromě jiného, odděluje od přírody v procesu takzvané humanizace (s. 105).

Jako osoba téměř necestující, tvor univerzitní, a sama sebe ze ženské sentimentality podezírající, jsem uvítala konkrétní antropologická pozorování zkušeného cestovatele. Znovu mi potvrdil nedůvěru vůči „návratům k přírodnímu způsobu života“. Je to myšlenková a postojová orientace, v níž bylo, je, a patrně ještě bude promarňováno mnoho cenné energie ochránců přírody.

Vyústění knížky „Máte rádi zvířata?“ nacházím v paralele mezi dvěma vývojovými trajektoriemi: od krutého lidského mláděte k vědomému soucitnému muži – od krutého divošství k civilizovanému lidství. Ale i zde: analogii mezi ontogenezí postojů lidského jedince a kulturní fylogenezí lidstva jsem musela domyslet sama. Řekne se, že čtenářské myšlenkové dotváření patří k zážitkům z četby a k jejímu účelu. Nejsem si však jista, zda čtenář netrénovaný v diskusích environmentální etiky nepotřebuje k myšlenkové práci nad Štěrbovou knihou tu a tam přece jen výraznější autorovo vedení.

Knihu provázejí dvě nešťastné okolnosti. Zaprvé: v nesouladu se závažností obsahu je obálka a ilustrační doprovod Zdenky Krejčové. Důkladně předem mate čtenářovu představu a očekávání, protože evokuje tóninu povědomou z docela banálních dětských knížek o zvířatech. A zadruhé: podobně jako jiné zajímavé populárněvědné tituly z posledních let má také Štěrbova knížka smůlu – nikoliv výhodu – v tom, že vyšla za podpory programu PHARE. Nemá se tedy prodávat. Toto navýsost užitečné a v nejlepším slova smyslu výchovné čtení, které má šířit a kultivovat vztah lidí k přírodě, není možné najít na knihkupeckých pultech. Rozdávají si ho mezi sebou ochránci přírody.

Obrázky

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Hana Librová

Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., (*1943) vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě UJEP (dnes MU) v Brně a absolvovala vědeckou přípravu v oboru sociologie na Filozofické fakultě J. A. Komenského v Bratislavě. Na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně založila obor humanitní environmentalistika. Zabývá se sociologickými aspekty ekologických problémů, zvláště ekologicky příznivými životními způsoby. Napsala knihy Sociální potřeba a hodnota krajiny (1987), Láska ke krajině? (1988), Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti (1994), Vlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu (2003).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné