Aktuální číslo:

2017/11

Téma měsíce:

Propaganda

Neveselé kapitoly o vědě a moci VIII.

Akademie věd
 |  5. 12. 1998
 |  Vesmír 77, 699, 1998/12

V Málkově článku o Československé akademii věd (Časopis lékařů českých 44, 1241, 1952) se dočítáme, že kromě velké Akademie měly být založeny ještě dvě akademie další: zemědělská a lékařská. Zemědělská akademie se skutečně založila.

Jakýmsi řízením osudu se stalo, že jsem se jednou mohl účastnit jako pozorovatel jakési neoficiální porady v hlavním ústavu Zemědělské akademie v Uhříněvsi u Prahy. Dodnes na to vzpomínám jako na zlý sen. Ustrašeným a pobledlým badatelům – byl mezi nimi jediný skutečně kvalifikovaný odborník – předsedal muž, jenž byl povoláním krejčí a ručil za jejich vědecký i kádrový profil. Když se debata konečně začala týkat otázky, co hodlají činit, muž se zvedl od stolu, vytáhl z jakési almary obstarožní zaprášený mikroskop a na důkaz vědeckosti celého podniku jím udeřil o stůl.

Tento debakl, jakož i jiné podobné, viděl i Málek a pokoušel se jim čelit tím, že vzal, sám lékař, do programu svého mamutího podniku i témata zemědělská, kterým sotva rozuměl. Nemohu o tomto jeho činění pronést jinou než zcela laickou kritiku spotřebitele zemědělských produktů. Málek ve velkém pěstoval v proudící vodě řasy jako krmivo pro dobytek v kolchozních vězeních-velkovýkrmnách. Jednou nás pozval na jakýsi ochutnávací oběd, který byl sestaven z kulinárních produktů vyrobených z těchto řas, a snažil se nás přesvědčit o vysoké výživné kvalitě těchto lahůdek také pro lidský konzum. Čtenáře mohu ujistit pouze o jediném, a to že nejmizernější hamburger od kata kultury jídla značky McDonalds je hotový kulinární zázrak proti tomu, co jsme tam pojídali. Ve své verneovské fantazii pak Málek navrhoval, aby si obyvatelé sputniků pěstovali řasy i ve vesmíru.

Lékařské veřejnosti, ať už jakkoliv indoktrinované, bylo jasné, že vědecký program, který jí navrhla nově založená Akademie, nestačí. Tehdejší devastace, jíž se systematicky rušila funkce vysokých škol jako do té doby jediných středisek lékařského bádání (nová moc jim přikazovala pouhou pedagogickou činnost, navíc „na úrovni nižších průmyslovek“, jak říkával Kristián Hynek), přispěla k tomu, že iniciativy se chopilo Ministerstvo zdravotnictví a rozhodlo se založit rezortní výzkum. Do čela mu byl postaven pochybný kněz Plojhar, který se ve svých projevech značně podobal proslulému feldkurátu Katzovi z Haškova Švejka.

Na ministerstvu však už delší čas vcelku dobře pracovalo Ústředí výzkumu, reprezentované dvojicí Skříteský – Kassovitz. Ti si teď vytvořili poradní sbor s cílem přetvořit areál krčské nemocnice a některé další budovy v Praze i mimo ni na výzkumné ústavy. Byl to projekt vskutku gigantický. I když tu byl ideově kladen důraz na lůžková oddělení a tím na bádání čistě klinické, vytvořily si některé ústavy také specializovaná oddělení experimentální, a to podle jasnozřivosti predestinovaných šéfů ústavů. Na jejich místa však byli bohužel nezřídka jmenováni lidé hluboce oddaní Sovětskému svazu a jeho vědeckým směrnicím, často bez vědecké anamnézy či intelektuální kvalifikace, jak už to tehdy bývalo. Pamatuji se, že jeden takový výtečník se mne snažil přesvědčit o tom, že nízká úmrtnost na traumatický šok ve Velké vlastenecké válce (přirozeně to nedovedl doložit číselně, protože spolehlivé údaje o tom neexistují) byla způsobena vysokou ideologickou úrovní zraněných, na rozdíl od západních spojeneckých armád. Skutečnou oázou vědy v Krči se stal ústav pro choroby oběhu krevního, vedený trojicí Weber – Brod – Fejfar, kteří věděli, že nemocný na takové floskule nedbá a chce být léčen a vyléčen. A neví-li se jak, je třeba bádat, a chce-li se bádat, je tu jediná možnost experimentální medicíny a tou je fyziologie a ostatní teoretické obory. Toto bernardovské naučení museli tedy respektovat i na Ministerstvu zdravotnictví, za prudkého ideologického lijáku. Slinící psi, v křečích se zmítající žáby, ba ani patologická anatomie svalu, nic z toho nesloužilo bezprostředně pacientovi. Z Akademie tedy nemohli nic nabídnout. Fyziologii na univerzitě ovládala polovzdělaná klika ideologů a ostatní obory byly škrceny absurdními směrnicemi přikazujícími učit a ne bádat. Tak se stalo, že jednoho dne jsem byl vyzván, abych se dostavil na Ministerstvo zdravotnictví k audienci u viceministra Františka Kriegla, do jehož kompetence výzkumné ústavy patřily. Nevím, proč si na mne vzpomněl. Některé úředníky na ministerstvu jsem poznal, když jsem tam chodíval získávat přístroje a chemikálie z UNRRA, a prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví jsem měl odjet v květnu 1948 do Spojených států jako stipendista Rockefellerovy nadace, což totéž ministerstvo záhy po únorovém puči zrušilo cyklostylovaným dopisem obsahujícím sdělení: „Váš pobyt v zahraničí je nežádoucí.“ Podepsán Dr. Bruno Schober.

F. Kriegl mne tehdy přijal lidsky chladně, leč ideologicky značně bouřlivě, protože mi úvodem – v projevu trvajícím téměř půl hodiny – vyčetl všechny mé ideologické hříchy a provinění. Slovní formulace oplývaly citováním kritik v časopisech doplněným vlastní tvořivostí, kde se nejčastěji opakovalo slovní spojení „před Západem poklonkující kosmopolita“. Vždycky jsem se podivoval, že jsem to slyšel z úst jednoho z našich předních interbrigadistů, kterým, jak jsem věděl, v Sovětském svazu vyčítali právě jejich kosmopolitizmus při účasti ve španělské občanské válce. Člověka lze jen s obtížemi vecpat do krabice s etiketou. Toto schizma v jeho chování, a zejména jeho postoje v roce 1968 mi napovídají, jak to tenkrát bylo: Kriegl věděl, že jeho místnost je odposlouchávána, a použil mé návštěvy k chabému pokusu o příspěvek ke svému politickému alibi. Nevím, jestli mu prospěl či nikoliv. Mně v té situaci už tenkrát uškodit nemohl, takže jsem nic nenamítal a vlastně jsem se těmi jeho tirádami dobře bavil.

Záhy potom se telefonicky přihlásil docent Mašek se vzkazem, abych ho navštívil v jednom z pavilonů krčské nemocnice, který nazval Ústav pro výzkum výživy lidu. Poznal jsem ho už před válkou, když jsem fiškusoval na Prusíkově propedeutické klinice, kde byl asistentem. Opájel se francouzskou kulturou a patřil k pražské zlaté mládeži, která se příliš netěšila oblibě asistenta Prusíkovy kliniky Miloše Nedvěda, jehož jsem si vážil. Jeho dveře byly pro mládež přicházející s dotazy vždy otevřené a jeho výklady byly fundované hlubokým vzděláním. Nevnímal jsem, že byl přesvědčený komunista, protože tenkrát politické nálepky nebyly zdaleka to hlavní. Prusík sám byl jeden z mála kliniků odchovaných anglickou medicínou, která si – na rozdíl od německé – vysoce cenila experimentální výzkum. Anglosaská medicína převzala Bernardovy objevy a dále je spolu s jeho názory rozvíjela, což se kupodivu nestalo ve Francii samé, a tím méně v Německu, kde byl Bernard nevítaným cizincem.

Mašek seděl ve veliké kanceláři se sekretářkou v předpokoji. Na zdi měl kromě nezbytných státníků veliký organizační plán Ústavu a na stole kupodivu Nedvědovu fotografii s černou stužkou. Byl nyní vzorovým komunistou z pověření Strany. Se svou čerstvou revoluční anamnézou se stal značně nepopulárním v řadách lékařů, protože rušil jednu vědeckou společnost za druhou, včetně naší Biologické společnosti, a potom, po najmenování nových výborů, je soustředil do Společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Pamatuji se, že náporu nejdéle odolávali kardiologové, avšak nakonec podlehli přesile. Noví předsedové, nevolení a nadiktovaní, nepředstavovali nejlepší kvality oboru, a protože postrádali odbornou autoritu, stali se poslušnými příkazníky Strany. Tak mezi nimi a členstvem vzniklo latentní napětí, které vyústilo v nezájem, takže schůze s nudným programem byly spíše ztrátou času než odborným ziskem.

První otázkou, kterou jsem při oné audienci u Maška dostal, bylo, zda umím rusky. Když jsem odpověděl, že nikoliv, jeho tvář se zasmušila. „To budeš muset dohnat,“ dodal po chvíli. Pak se rozhovořil o svém ústavním schématu na zdi, z něhož k mému údivu vyplynulo, že půjde o ústav vysloveně lůžkový, s laboratoří pro klinickou biochemii a s perfektně vybavenou kuchyní se spoustou dietetiček. Některé z nich jsem znal ze svých dřívějších přednášek o výživě v dietní škole, kam mne za sebe posílal učit Karásek.

V této souvislosti musím říci několiv slov o Vilému Honsovi, který mi věnoval své přátelství, na něž dodnes s díky vzpomínám. Hons byl velký, kostnatý, temperamentní muž s krásnou hlavou, obdařenou neobyčejným mozkem. Když mu bylo něco kolem třiceti a Masaryk zakládal Československo, založila jeho přičiněním Rockefellerova nadace v Praze Státní zdravotní ústav jako badatelské centrum pro oblast veřejného zdravotnictví a v něm oddělení výživy. Pro jednotlivá oddělení, tenkrát převážně mikrobiologického směru, vybrala mladé, nadané vědecké pracovníky a pozvala je k dlouhodobému studijnímu pobytu ve svých institucích ve Spojených státech. Pro výživu to byl Vilém Hons, Marešův oddaný žák. Bylo to zhruba dvě desítky let po Hopkinsově objevu vitaminů, kterým tehdejší bádání a zdravotnická prevence žily, a Hons byl pro tento směr zapálen. Byl hluboce vzdělaný a neobyčejně důvtipný experimentátor a ve Spojených státech byl rovnou přijat k McCollumovi, objeviteli vitaminů A a D, autoru skvělé učebnice, kterou jsem studoval s napětím. Po dlouhodobém pobytu u McColluma se vrátil do Prahy, nabit energií, zručností, plány na další práci, a – nikoliv v poslední řadě – s výbornou znalostí angličtiny, což byla v té době kvalifikace značně vzácná. Stalo se však, že byl poslán na Slovensko, aby spoluzakládal z ničeho Komenského univerzitu. To byla práce nemalá (odváděla ho zcela z laboratoře) a víc než nevděčná, jak se ukázalo později při jeho téměř násilném odchodu z Bratislavy. V Praze přistál tam, kde kdysi začal, to jest ve Státním zdravotním ústavu jako přednosta oddělení sociální medicíny. Nemalou část výzkumu tam tvořila výživa, kterou vedl Dr. Halačka. Když mne za války zvával k sobě, vytahoval s povzdechem ze svého archivu začaté a napolo dokončené, či dokonce hotově napsané, leč nepublikované práce, imponující invencí i provedením. Vzpomínám si například na výsledky pokusu s totálním hladověním po vitaminech, a dále na jeho prioritní práce, také nepublikované, o toxicitě karotenoidů.

Na Honse jsem vzpomínal, když jsem seděl proti Maškově projektu Ústavu výživy a položil jsem mu, co na srdci, to na jazyku, dosti drzou otázku: „A co výživa?“ Nechápavě se na mne díval. Byl erudicí gastroenterolog a vědecky proslul malou knížkou Dialektika střevního pohybu, plně v ideologické linii, která mu plně vystačila k výkladu střevní peristaltiky. Díval se na mne dosti útrpně. Ukázal na lůžka a pronesl: „Všude tady.“ Zeptal jsem se dále: „Co terénní výzkum a co experimentální laboratoře?“ Zadumal se na chvíli, pak povstal a ukončil audienci pozdravem „Čest práci“.

Vypravil jsem se za Honsem a vyložil jsem mu situaci. Mnul si chvíli svým nenapodobitelným gestem mohutnou bradu, pak stručně prohlásil: „Berte to, a za ty horentní sumy, co to všechno stojí, se pokuste udělat něco rozumného! Ve výživě vás asi nebudou s to ideologicky příliš týrat. Když má člověk hlad, kašle na ideologii.“ Zkušené muže Honsova typu poslouchám ochotně, a tak jsem se stal členem Maškova ústavu, když jsem si vyhradil právo na experimentální výzkum.

Otázka byla, kde pracovat, protože krčský pavilon s mnoha pokoji a jinými prostorami byl pro pokusy na zvířatech tabu, jak mi bylo řečeno, z preventivních důvodů. Leč viděl jsem za tím i prevenci před kosmopolitní nákazou. Otázka tedy byla, kam složit hlavu. Univerzitní prostory, často zející prázdnotou, byly pro mne zcela uzavřeny, jak jsem se přesvědčil žebraje o přístřeší u několika přednostů. Nevím už, jakým zázrakem se stalo, že jsem byl upozorněn na podivný byt v Salmovské ulici, v přízemí zadního traktu bývalého Biedlova, nyní Hepnerova ústavu, se zvláštním vchodem z ulice. Když jsem tam přišel, objevil jsem tam značně nalíčenou stárnoucí krasavici, která mne velice energicky vyhodila ze dveří. Požádal jsem o pomoc vedení ústavu, které kupodivu jakýmsi záhadným způsobem prostory získalo. Byl to dvoupokojový byt s kuchyní a předsíní. Jak praví české přísloví: „Z nouze orel i mouchy lapá“, a tak jsem se jednoho dne ocitl v těchto místnostech sám s úkolem začít experimentální práci ve výživě. 1)

Poznámky

1) Ediční poznámka: Jména osob, které jsou v článku zmíněny pouze příjmením: Claude Bernard, Jan Brod, Zdeněk Fejfar, Karel Mašek, Klement Weber

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Otakar Poupa

* *

Doporučujeme

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

Příběh orla mořského: Úspěšný navrátilec

Jan Andreska  |  20. 11. 2017
Přítomnost orla mořské v naší krajině patří mezi největší úspěchy české ochrany přírody. Co přispělo k jeho návratu a ke vzniku stabilní populace?
Na hrdinský příběh zapomeňte

Na hrdinský příběh zapomeňte

Ondřej Vrtiška  |  6. 11. 2017
Americký neurovědec Stuart Firestein studuje čich, ale v rozhovoru na to vůbec nepřišla řeč. Proč jsme si s ním tedy povídali? S chlapíkem, který...
Budete se smát, když budeme chtít

Budete se smát, když budeme chtít uzamčeno

Marek Janáč  |  6. 11. 2017
Jedním z nejnaléhavějších problémů, jimž čelíme, je kolaps důvěryhodných zdrojů informací. Na pravdu již nemají patent úřady, přesunula se kamsi...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné