Neveselé kapitoly o vědě a moci VII.

Mnichov, vyklizení pohraničí, opuštění pevností bez výstřelu: toto hluboké pokoření ještě nestačilo. Za půl roku potom přišel 15. březen. Nevím, jestli o tomto datu někdo napsal verše s větším vnitřním napětím než básník – kronikář českých radostí i utrpení – Jaroslav Seifert.

Byl vlahý den a padal mokrý sníh,

už do prstenů čerstvé zeleně

a jaro stálo téměř ve dveřích.

Dodneška hledám ještě s úzkostí

to okno, z něhož v březnu díval se ten,

jehož jméno nechci vyslovit.

Úzkost a prsten, jaro, mokrý sníh...

Chybělo už jen něco málo dní,

keř přichystán byl, jen se rozstříknout,

jak hrouda sněhu na zdi pod Hradem.

Zamyšleně jsme stáli u mříže

a zatím co se modlil kardinál,

choulili jsme se ve svou vlastní krev.

Keř, hrouda sněhu, krev a kardinál.

Kořist to byla vskutku obrovská. Šestnáct set letadel, pět set padesát protitankových děl, dva tisíce jedno sto sedmdesát pět děl, čtyřicet tři tisíce kulometů a čtyři sta šedesát devět tanků a obrněných vozidel. Už zbývalo jen pokřtít toto nové území, protektorát Böhmen und Mähren. A pečovat o něj měl říšský protektor von Neurath. Nad Pražským hradem zavlála vlajka s hákovým křížem.

Zprávy o tom, že k něčemu zlému dojde, proskakovaly už několik týdnů před patnáctým březnem. Jedna z nich mi zvlášť jasně utkvěla v paměti. Když jsme den předtím obědvali v hostinci „Na křižovatce“, na rohu Lípové a Kateřinské ulice, vstal od vedlejšího stolu mladík, který tam občas vysedával, otočil se k nám, zvedl k pozdravu pravici zdobenou páskou s odznakem Hlinkových gard a vmetl nám do tváře pozdrav ze Slovenska: „Na stráž!“ Nevím, kde je mu dnes konec. Doplazil jsem se nějak do ústavu, kde bylo toho dne pusto a prázdno. Byla zima a tak jsem naplno roztopil litinová kamna ve svém pokoji a čekal. Večer promluvil do rádia Franta Kocourek. Řekl: „Zatímco prezident Hácha je na cestě do Berlína, překročila německá vojska hranice u Ostravy.“

Nevím, jak jsme v té době učili fyziologii a jak jsme pracovali v laboratoři. Objevovala se prázdná místa po těch, kteří narychlo, někdy až v poslední chvíli, odjeli za hranice. Zmizel Jan Brod, Vladislav Kruta se chystal na prázdniny do Francie a bylo jasné, že se nemíní vrátit. Chodit kolem slepých oken bytů, kde jsme sedávali, budilo pocit samoty a navozovalo otázku, zda vůbec a kdy se s těmi, kteří odešli, setkáme znova. Rádio a cizí stanice se teď staly důležitým zdrojem informací, které se zapisovaly, přepisovaly, tiskly na neohrabaných rozmnožovacích strojích a jako letáky tajně rozšiřovaly. To byl první trénink pro práci v ilegalitě.

V těch dobách nejhlubšího pokoření se ovšem stalo něco významného a podstatného. Z nejistoty a zmatků druhé republiky se vynořila jistota, byly definovány pozice a vztahy, ukázalo se, kdo je kdo, zmizely pochyby a nejasnosti. A jednou z těchto jistot bylo, že bude válka, kterou vyvolají němečtí dobrodruzi, a tato válka se stane jejich osudem. Patnáctého března 1939 už cesta nemohla klesnout níž. Z tohoto dna mohla směřovat už jenom vzhůru.

Prvního září 1939 Německo překročilo hranice Polska a za několik dnů poté byla Anglie s Francií ve válce s Německem. „Mír na věčné časy“ trval právě jeden rok.

V těch prvních zářijových dnech, plných ironického slunce, jsme se s úzkostí dívali, jak Prahou a ostatními českými i moravskými městy jezdí černé a šedivé německé limuzíny a sbírají nejlepší z našich lidí. Byla to rukojmí, určená k likvidaci v koncentračních táborech. Sluší se poznamenat, že mezi nimi nebyl jediný komunista. Ti teď byli hájeni paktem obou diktátorů, kteří se rozdělili o Polsko. Kolik českých mozků rozdrtila esesácká bota! Některé i těsně před koncem války.

Z Lékařské fakulty byl mezi zajatými docent Charvát, kterému se naštěstí za čas podařilo vrátit se domů. Teprve po mnoha letech jsem se ve Švédsku dozvěděl, že se tak stalo prostřednictvím skautské internacionály. Za skauta Charváta intervenoval přímo u Göringa skaut Bernadotte z královské švédské rodiny.

Na podzim 1939 jsem odjel do Prahy a tam mne přivítal albertovský kampus, změněný, ale pořád fungující. Prostory mezi jeho budovami často sloužily jako parkoviště německých vojenských vozidel, a tak jsem vídal z okna štíhlého profesora Heyrovského, který – jako všechna léta předtím – byl vždy přesně úderem deváté na cestě od tramvaje do svého ústavu. A nyní se proplétal mezi pancéřovými automobily. Přibylo německých studentů v krátkých kožených kalhotách a bílých vlněných punčochách, zdravících se teď už nejinak než „Sieg heil!“ Z budov německých ústavů při každé příležitosti vlály obrovské prapory s hákovým křížem. Na českých ústavech byla prázdná některá místa po uprchlících do zahraničí. A všude, kde bylo jen trochu možno, se psaly letáky se zprávami ze zahraničního rozhlasu o situaci ve světě. Kurzy, přednášky, praktika, semináře však běžely svým obvyklým tempem až do památného 28. října 1939. To byl první svátek samostatnosti Československa za protektorátu a Praha se instinktivně rozhodla oslavit ho po svém. Vyšlo se do ulic s československými vlaječkami na klopách. Šli jsme tehdy po ránu manifestovat do centra města, avšak došli jsme pouze na jeho okraj, ke Karlovu náměstí, a tam stál kordon české policie s obušky. Shodou okolností jsem se ocitl v první řadě a tak jsem stál čelem k českému policistovi. Byl to starší, dobromyslný muž v tmavomodré uniformě, v helmě potažené suknem, a z dobráckých očí se mu díval strach. Koutkem úst nám řekl: „Otočte se a zmizte! Za námi jsou Němci a budou střílet.“ Vtom už padlo kdesi na náměstí několik dávek z automatu a jeden z policistů zavelel: „Tak, hoši, do toho!“ Obrátil jsem se, ten dobrý muž mi uštědřil formální ránu obuškem přes záda a pak jsme se v houfu hnali zase zpátky na Albertov. Tam za chvíli zvonil telefon. Volal asistent z chirurgické kliniky Pačes, že právě přivezli jednoho našeho studenta, který u nás v ústavu začal pracovat, s osmi průstřely břicha a střev. Byl to Jan Opletal. Zranění bylo těžké a v době, kdy dávno ještě nebyl penicilin ani účinná chemoterapeutika, mu Jan podlehl po čtrnácti dnech. Němečtí chirurgové se ho pokoušeli převézt na svou kliniku. Marně. Profesor Jirásek je ze své kliniky vykázal. Zanedlouho se ukázalo, jak významné to bylo opatření. Zesnulý byl pitván českými soudními lékaři a Němci nemohli protokol ani utajit, ani zfalšovat.

Pohřeb se konal 15. listopadu z budovy Ústavu soudního lékařství. Přišly tisíce studentů. Špalír lemoval ulici U Albertova po obou stranách, s výjimkou prázdného prostoru před budovou číslo 5. To byl německý ústav a někdo z jeho osazenstva tam organizoval polévání českých studentů z oken vařící vodou. Stáli jsme na rampě před vraty naší budovy číslo 4. Z profesorů tam byl jediný Jan Bělehrádek. Smuteční kondukt se pohyboval ulicí za úplného ticha tisícihlavého davu. Co se stalo dál, nevím. Podle svědectví Václava Černého došlo k útoku oddílů SS do studentských demonstrantů kdesi u Právnické fakulty.

Za dva dny nato, 17. listopadu v šest hodin ráno, jsem se probudil ranou do dveří a u mé postele stál řvoucí SS v plné polní zbroji. Vyhnal mne s rukama nad hlavou, tak jak jsem byl, v nočním prádle, na chodbu a do ústavního vestibulu. Tam se mi naskytl žalostný pohled. Profesoři s rodinami, docenti a asistenti, kteří v ústavu bydleli, stáli okolo zdí s rukama nad hlavou, a uprostřed haly skupina SS v plné zbroji držela tuhle bezbrannou hrstku vědeckých pracovníků svými automaty v šachu. Kolem nich úslužně kroužil onen proslulý vrátný s úřední čepicí na hlavě a dýmal ze své dlouhé fajfky. Konečně byl pod ochranou Říše, pánem situace. Skleněnými výplněmi vrat jsem viděl, že na chodníku stojí obrněný vůz a jeho dělo míří do dveří ústavu. Za nějakou chvíli se zbrojnoši začali o něčem radit. Situace byla trapně groteskní; hrstka civilistů v nočním prádle a proti nim po zuby ozbrojeni SS. A nic, žádný odpor, žádná střelba, žádný boj.

Po třiceti letech, roku 1968, jsem zažil podobnou situaci, když nás okupovala bratrská Rudá armáda. Myslím si, že voják v bojové pohotovosti, který nenarazí na žádný odpor, takže nemá do čeho střílet, znejistí. Snad si na okamžik uvědomí absurdnost svého počínání i ten největší tupec.

Jeden z nich, patrně velitel tlupy, cosi zařval a jeho poddaní nás začali postrkovat hlavněmi automatů zpátky do našich bytů. Tam jsem si sedl za stůl a uvažoval jsem, co se vlastně stalo a co dělat dál. Za dveřmi jsem slyšel na dlážkách pravidelné kroky okovaných bot přecházejících sem a tam dlouhou chodbou. Zřejmě hlídka. Situace byla nebezpečná v jednom bodě. Měl jsem v pokoji slušnou zásobu cyklostylovaných letáků, zejména velká knihovna jimi oplývala. Naivita ilegální činnosti začátečníka. Naštěstí tu byla dostatečně objemná litinová kamna a v nich jsem pálil a pálil ubohé dílo své první konspirativní činnosti.

Když jsem s tím byl hotov, vznikla otázka co dál. Rádio nefungovalo, nešel proud. Prostor místnosti nebyl velký a chodit od dveří k oknu se dlouho vydržet nedá, zvláště když za dveřmi pochodovala vytrvale hlídka a pod oknem na dvoře stála šedivá obrněná auta s posádkami ve zbroji. Karel IV., Otec vlasti, a jeho univerzita! A teď je to execírák cizích vojáků! Proč a zač, to jsem nevěděl. Byl jsem v pasti, v úplné izolaci. Příhrady knih a časopisů, odborné potěšení minulých let, nedovedly na nic dát odpověď. Rozum zklamával.

Nevím, jak jsem ve tmě přečkal tu noc. V polospánku, v polosnění, v naprosté nejistotě, co je a co bude. Pomalu začalo svítat a vylíhl se další den. Pocit izolace a uvěznění se stával čím dál tím nesnesitelnějším a myšlenka na útěk z toho omezeného prostoru stále nutkavější. Při klaustrofobii uvažování ustupuje instinktivnímu jednání.

Bylo těsně po osmé a v tu dobu jsem vždycky chodíval buď do laboratoře, nebo do posluchárny. Vzal jsem kabát a klobouk, otevřel dveře a šel, dnes jako jindy. Nestalo se nic. Šel jsem do vestibulu, kde jsme včera stáli u zdi. Teď tam byli tři vojáci. Na chodníku stálo pořád ještě obrněné auto s dělem. Otevřel jsem skleněná vrata ústavu a po několika schodech na chodník, pak jsem zahnul na ulici vlevo, směrem k tramvaji, pořád klidně, jako bych si šel jenom koupit cigarety do trafiky na rohu. Nikdo nic neříkal, na nikoho jsem se nedíval, šel jsem jako loutka, kterou hýbe natažené péro, nemyslící, nevnímající. Nestalo se nic. Došel jsem až na konec ulice a zahnul za roh. Tam jsem se dal do běhu směrem do Nuslí. Hnal jsem se neuvěřitelnou rychlostí a zastavil jsem se asi po dvou stech metrech před plakáty vylepenými na rohu. A tam teprve jsem se dověděl, o co jde. Německy, ale i v obludné podobě češtiny tu stálo, že za trest a pro výstrahu jsou od toho dne české vysoké školy zavřeny na dobu tří let. Jako automat jsem se otočil, chytil tramvaj a jel na nádraží, tam jsem si koupil lístek a odjel domů.

Vzpomínám-li na to dnes, zdá se mi to celé jako chování nikoliv myslícího člověka, ale stroje nebo hmyzu, jako řetěz zcela instinktivních činností, když jsou myslící části mozku vyřazeny. Vím, že jsem se do normálního stavu zvolna dostával teprve během jízdy vlakem, když se za okny objevovala stará známá místa. A z omámení jsem byl venku, až když jsem uviděl tvář známého přednosty stanice v mém rodném městě, který se mne zeptal, když jsem vystoupil z vlaku: „Taky tě honí ti gauneři?“

Stromy, les a jeho obyvatelé byli celý život mým druhým domovem a jejich opatrovatelé, lesníci a hajní, mými nejlepšími přáteli. Bylo to dědictví po tatínkovi. Poněvadž mne ti gauneři, jak je nazval přednosta stanice, skutečně honili, našel jsem u lesníků a hajných v horách i v podhůří východních Čech na čas bezpečné útočiště, a později znova, kdykoliv bylo třeba. Na ty lidi nelze zapomenout. Jsou rovní jako stromy, které opatrují, chytří jako lišky, které jim občas chodí na slepice, a moudří jako země pokrytá mechem, vřesem nebo borůvčím, po které denně chodí, se kterou jsou srostlí každodenním hovorem beze slov, od mládí až do smrti. Je to útočiště pevné jako skály kopců, ze kterých se lze přes koruny stromů rozhlížet po kraji nebo v nich zmizet v rozsedlinách a roklích, kde člověka nikdo nenajde. Oni to znají všechno jako svou dlaň a je to jejich království, kam jsou ochotni pustit jenom vyvolené, jejichž spolehlivost si dlouho a bezpečně ověřovali. U nich moje „válka odzbrojených“ začala a u nich také za dlouhých šest let skončila.

Když jsem v časném jaru 1990 šel po dvaceti letech v cizině na první noční procházku Prahou, uviděl jsem v malém podloubí proti bývalému paláci Metro dva klečící chlapce, zapalující svíčky na zemi nad jakýmsi pomyslným hrobem. Zastavil jsem se a jeden z nich mi ochotně vyprávěl, že právě v těchto místech před rokem čeští policisté tloukli do krve české studenty manifestující za svobodu. Ukázalo se pak, že ten druhý chlapec je Němec. Nedalo mi to a vypravoval jsem jim, že před půl stoletím tady stříleli Němci do českých studentů, kteří také manifestovali za svobodu. Německý chlapec o tom nic nevěděl a řekl, že se stydí za Němce. My jsme se s tím českým hochem na sebe podívali a myslím, že jsme se také oba dva v duchu styděli za nás, za Čechy. Když jsem pak za chvíli šel dál Národní třídou, říkal jsem si, jestli by snad odtud, ze studu za vlastní nesmyslné počínání, nemohlo vzejít snazší porozumění dvou sousedících středoevropských národů a jejich lepší soužití v budoucnosti, než bylo v celé jejich historii.