Mýtus rámce IV.

XIV

Před téměř čtyřiceti lety jsem zdůrazňoval, že dokonce pozorování a zprávy o pozorování jsou pod nadvládou teorií, nebo chcete-li v zajetí nějakého rámce. Neexistuje totiž nic takového, jako neinterpretované pozorování, pozorování, které není prosyceno teorií. Naše vlastní oči a uši jsou fakticky výsledkem evolučních adaptací – tj. metody pokusů a omylů odpovídající metodě dohadů a vyvracení. Obě metody jsou uzpůsobeními na okolní pravidelnosti. Jednoduchý příklad ukáže, že běžné vizuální zkušenosti mají v sobě zabudovaný předparmenidovský absolutní smysl plný zvratů – smysl, který je bezpochyby založen geneticky. Příklad: čtverec stojící na jedné ze svých stran vypadá pro nás všechny jinak než čtverec stojící na jednom ze svých vrcholů. V pohybu od jednoho obrazce k druhému existuje skutečný posun Gestaltu.

Tvrdím však, že skutečnost, že pozorování jsou prosycena teoriemi, nevede k nesouměřitelnosti ani mezi pozorováními, ani mezi teoriemi. Stará pozorování mohou totiž být vědomě reinterpretována: můžeme se naučit, že ony dva čtverce jsou různými polohami téhož čtverce. To se činí dokonce snadno právě v důsledku geneticky založené interpretace: bezpochyby si tak dobře vzájemně rozumíme zčásti proto, že sdílíme tolik fyziologických mechanizmů zabudovaných do našeho genetického systému.

Přesto tvrdím, že je pro nás možné překročit i naši geneticky založenou fyziologii. Činíme tak kritickou metodou. Můžeme dokonce porozumět i kousku řeči včel. Připouštím, že toto porozumění je hypotetické a rudimentární. Jenže téměř všechno porozumění je hypotetické a dešifrování nového jazyka je zpočátku vždy rudimentární.

Právě metoda vědy, metoda kritické diskuse, je tím, co nám dovoluje překročit nejen naše kulturně získané, nýbrž dokonce i naše vrozené rámce. Tato metoda nám dovolila překročit nejen naše smysly, ale i náš zčásti vrozený sklon pohlížet na svět jako na universum identifikovatelných věcí a jejich vlastností. Počínaje Hérakleitem existovali revolucionáři, kteří nám říkali, že svět se skládá z procesů a že věci jsou věcmi jen zdánlivě: ve skutečnosti jsou to procesy. To ukazuje, jak kritické myšlení může popřít a překročit rámec dokonce i tehdy, je-li zakořeněn nejen v našem konvenčním jazyku, nýbrž i v genetice – v tom, co může být nazváno lidskou přirozeností samou. Přesto ani tato revoluce nevytváří teorii nesouměřitelnou s její předchůdkyní: skutečným cílem této revoluce bylo vysvětlit starou kategorii věcnosti teorií větší hloubky.

XV

Mohu snad také poznamenat, že existuje velmi speciální podoba mýtu rámce, která je zvláště rozšířená. Je to názor, že bychom se měli před diskusí dohodnout na našem slovníku – třeba tak, že budeme ‚definovat své termíny‘.

Tento názor jsem kritizoval při různých příležitostech a nemám zde dost místa na to, abych tak učinil znovu. ³⁰⁾ Chci pouze vyjasnit, že proti tomuto názoru existují ty nejsilnější možné důvody. Všechny definice, včetně tzv. ‚operačních definic‘, mohou jen posunout problém významu zkoumaného termínu do otázky definování tohoto termínu. Požadavek na definice vede tudíž k nekonečnému regresu, ledaže bychom přijali tzv. ‚primitivní‘ termíny, to znamená termíny nedefinované. Ty však jsou zpravidla neméně problematické než většina termínů definovaných.

XVI

V posledním oddílu tohoto článku proberu krátce mýtus rámce z logického hlediska: Pokusím se o něco jako logickou analýzu této choroby.

Mýtus rámce je zjevně jako nauka, že nelze racionálně diskutovat o něčem, co je fundamentální, nebo že racionální diskuse principů je nemožná.

Tato doktrína je logicky vzato výsledkem omylu, že každá racionální diskuse musí vycházet z nějakých principů, nebo, jak se často říká, axiomů, které se samy musí přijmout dogmaticky, pokud se chceme vyhnout nekonečnému regresu – regresu v důsledku domnělého faktu, že při racionální diskusi našich principů nebo axiomů se musíme znovu odvolávat na principy nebo axiomy.

Obvykle ti, kteří tuto situaci viděli, buďto dogmaticky trvali na pravdivosti rámce principů či axiomů, nebo se stali relativisty: ti říkají, že existují různé rámce a že mezi nimi neexistuje žádná racionální diskuse, a tudíž ani žádný racionální výběr.

To vše je ale chyba. Za tím se totiž skrývá předpoklad, že racionální diskuse musí mít povahu zdůvodnění, nebo důkazu, nebo logického odvození z přijatých premis. Avšak ten druh diskuse, který probíhá v přírodních vědách, by mohl naše filozofy poučit o tom, že existuje i jiný druh racionální diskuse: kritická diskuse, které nejde o to dokazovat, nebo zdůvodňovat, nebo ustavovat teorii, a nejméně ze všeho ji odvozovat z nějakých vyšších premis, nýbrž která se pokouší diskutovanou teorii testovat zjišťováním toho, zda jsou buďto všechny její důsledky přijatelné, nebo zda snad má nějaké nechtěné důsledky.

Můžeme tedy logicky rozlišovat mezi chybnou metodou kritiky a správnou metodou kritiky. Chybná metoda vychází z otázky: Jak můžeme ustavit či zdůvodnit naši tezi nebo naši teorii? Tím vede buďto k dogmatizmu, nebo k nekonečnému regresu, nebo k relativistické doktríně racionálně nesouměřitelných rámců. Naproti tomu správná metoda kritické diskuse vychází z otázky: Jaké jsou důsledky naší teze nebo naší teorie? Jsou všechny pro nás přijatelné?

Skládá se tudíž z porovnávání důsledků různých teorií (či chcete-li různých rámců) a pokouší se zjistit, která ze soupeřících teorií nebo rámců má důsledky, jež se zdají být pro nás přijatelnější. Je si tedy vědoma omylnosti všech našich metod, i když se pokouší nahradit všechny naše teorie lepšími. Připouštím, že je to úkol obtížný, rozhodně ne však nemožný.

Zastánce mýtu rámce by ovšem mohl tuto ideu kritizovat. Mohl by např. říci, že to, co jsem nazval správnou metodou kritiky, nám nijak neumožňuje dostat se z našeho rámce – neboť by mohl trvat na tom, že ‚důsledky, které se zdají být pro nás přijatelnější‘, budou samy součástí našeho rámce: že zde máme spíše model pro pouhé sebezdůvodnění než kritické překročení rámce.

Myslím si však, že tato kritika je chybná. I když své názory můžeme interpretovat tímto způsobem, nemusíme tak činit. Můžeme se rozhodnout, že budeme sledovat nějaký úkol či cíl – třeba úkol lépe porozumět vesmíru, v němž žijeme, a nám jakožto částem tohoto vesmíru – což je záležitost autonomní vzhledem k určitým teoriím a rámcům, které konstruujeme, abychom dosáhli tohoto cíle. A můžeme se rozhodnout stanovit si sami standardy výkladu a metodologická pravidla, která nám mohou pomoci dosáhnout našeho cíle a která nejsou snadno splnitelná teorií či rámcem. Samozřejmě se můžeme rozhodnout tak neučinit: můžeme se rozhodnout, že učiníme naše ideje sebepodporujícími. Nemusíme si klást žádný jiný úkol než ten, o němž víme, že jej mohou splnit naše současné ideje. To se jistě můžeme rozhodnout učinit. Jestliže však se takto rozhodneme, pak se nejen obrátíme zády k možnosti se poučit, že nemáme pravdu, nýbrž i k tradici kritického myšlení (pocházející od Řeků a ze střetů kultur), která nás učinila tím, čím jsme, a která nám nabízí naději na další sebeosvobození poznáním.

Abychom to shrnuli: Rámce, podobně jako jazyky, mohou mít bariéry. Dokonce to mohou být vězení. Nezvyklý pojmový rámec, právě tak jako cizí jazyk, není absolutní bariérou. Můžeme se do něj prolomit, právě tak, jako se můžeme vylomit z našeho rámce, našeho vlastního vězení. A právě tak, jako prolomení jazykové bariéry je obtížné, ale stojí za naši námahu, která bude vynahrazena nejen rozšířením našeho intelektuálního obzoru, nýbrž i tím, že nám nabízí mnohá potěšení, tak je tomu i s prolomením bariéry nějakého rámce. To vedlo často k průlomu ve vědě a může tomu tak být opět i v budoucnosti.