Kam směřují genetické modifikace?
| 5. 12. 1998„K obrovskému rozvoji,“ odpoví optimista. „K ekologické katastrofě,“ děsí lidstvo žluté maškary králíčků. „Z dětských nemocí k dospělosti,“ míní zasvěcení v oboru. Ve farmaceutickém průmyslu se staly geneticky modifikované organizmy běžnou technologií a ani nevnímáme, kolik produktů do zdravotnictví přinesly. Nestalo se z toho politikum a je zcela lhostejné, zda léčivou substanci produkuje mikroorganizmus získaný mutagenezí nitrózoguanidinem nebo přenesením genu, protože v obou případech se produkt zkouší stejně přísně. To vše už vykvasilo.
Zato v zemědělství je situace ve stadiu burčáku. Mnoho nátlakových organizací založilo svou existenci na vzbuzování hrůzy před „geny“ v potravě a v přírodě. V Rakousku je část veřejnosti přesvědčena, že GMO obsahují geny, kdežto běžné produkty žádné nemají. Jistě skvělý úspěch propagandy.
Všichni se nakonec obracejí na stát, aby s tím něco udělal, a situace se dostává do polohy, kterou výstižně zobrazil Jean Jacques Solomon (Vesmír 77, 427, 1998/8). Vědci tvrdí, že technologie transgenních plodin je bezpečná, veřejnost zpracovaná propagandou jim nevěří. Zemědělci v zemích, kde nejsou omezováni přísnou regulací, shledávají, že mohou vyrábět levněji, a tak stále zvětšují plochy oseté transgenními plodinami (viz tabulky podle Cliva Jamese, 1998 obrázek, obrázek, obrázek) 1) . V tom je podporují firmy, které s obrovskými náklady odrůdy vyvinuly a snaží se dostat investované prostředky zpět.
To dělá vrásky na čele jak státu, tak vědcům. Státu proto, že je zmítán tlaky ze všech stran, vědcům proto, že by velmi neradi, kdyby dosavadní hladký průběh této technologie, která dosud nezpůsobila žádné škody, byl v důsledku živelnosti narušen nějakou nepříjemností. Pečlivě tedy hodnotí ekologická rizika, která jsou jediná reálná. Je totiž velký rozdíl mezi zkušeností z pokusného pole a důsledky pěstování transgenních plodin na ploše 20 milionů hektarů. To je již zásah do ekosystémů a tvrdit, že reakce ekosystémů dovedeme odhadnout, by bylo nemístným vychloubáním.
Právě tady je výhybka, kde se rozcházejí cesty fundamentalistů a realistů. Fundamentalisté požadují zákaz velkoplošné aplikace geneticky modifikovaných organizmů, dokud technologie nebudou perfektní, všechna rizika známá a zvládnutá. Realisté namítají, že žádná technologie (ani člověk) se nerodí perfektní, ale zdokonaluje se až podle zkušeností získaných používáním. Donekonečna opakované maloplošné pokusy nemohou odhalit rizika spojená s velkoplošným použitím, a dokud je neznáme, nemůžeme je zvládat. Kdyby fundamentalisté prosadili při vynálezu elektřiny zákaz používat napětí vyšší než 24 V, asi by nikdo nezemřel po zásahu elektrickým proudem. Ponechme na úvaze: bylo by to pro lidstvo lepší?
Rizika „geneticky modifikovaných potravin“ jsou proti ekologickým pouze propagandistickým nástrojem nátlakových skupin, který je zdůrazňován proto, že ve veřejnosti najde nejširší odezvu. Kdo se však seznámil se zákonem o odrůdách, ten ví, že každá nová odrůda se od dosavadních musí lišit nejméně jedním trvalým znakem, což přeloženo do molekulárního jazyka znamená, že musí mít nejméně jeden nový nebo mutovaný gen a produkovat jiné bílkoviny než dosavadní odrůda. U geneticky modifikovaných organizmů tyto nové bílkoviny přesně známe, jsou důkladně prozkoušené, jejich aminokyselinové sekvence se srovnávají se známými alergeny atd., kdežto u klasických odrůd se o odlišné bílkoviny nikdo nestará. Tím je porušen princip jednotné kontroly, s úspěchem používaný u léčiv. Nejde o to, nastavit laťku bezpečnosti do výše vyžadované současnou legislativou pro geneticky modifikované organizmy, ale naopak produkty vyrobené z modifikovaných organizmů testovat stejně jako ty, které jsou vyrobené z jiných nových odrůd.
Oblíbeným strašidlem jsou signální geny, obvykle způsobující necitlivost k antibiotikům. Zavádějí se při přenosu genů z čistě technických důvodů (snadno lze selektovat úspěšné transformanty) a některé firmy je ponechávají ve výsledné plodině. Pravděpodobnost jejich přenosu z genomu rostliny zpět na bakterie je mizivě malá, a navíc v přírodě je přirozená „nabídka“ těchto genů tak velká, že nepatrný příspěvek transgenní plodiny je zanedbatelný. Nicméně jejich ponechání v plodině je nešvar, protože je plně v silách současné biotechnologie je odstranit. Názor firem, že riziko s nimi spojené je nepředstavitelně malé, je sice pravdivý, ale týká se skutečného rizika, kdežto pociťované riziko ve veřejnosti se tím podstatně zvyšuje. A právě to je mocným faktorem legislativních regulací. To by si firmy měly náležitě uvědomit a nelitovat námahu potřebnou k odstranění signálních genů.
Také argument o tajemných „dlouhodobých důsledcích modifikované potravy“ je účelově vyrobený. V seznamů přídavků do potravin (najdeme je na štítcích uváděné písmenem E a kódovým trojčíslím) je nejméně stovka chemikálií, které pravidelně jíme jako stabilizátory, konzervační přísady, ochucovadla, barviva, emulgátory aj. Kromě několika klasických (např. E220 = kysličník siřičitý) nejsou s žádným přídavkem dlouhodobé zkušenosti (viz článek J. Kodla Vesmír 77, 673, 1998/12) a nikomu to nevadí. Opět to je nestejná úroveň hodnocení. O různých formách „genofobie“ v potravě je zde škoda hovořit, neboť patří do nauky o vodnících a frňákovníku.
Sociální hodnocení nové technologie je účelově podáváno jako „podřízení rolníka firmě“, která vyrábí transgenní osivo, a pokud jde o rezistenci k herbicidu, pak z jakýchsi zavrženíhodných pohnutek vyrábí i příslušný herbicid. Je s podivem, že i člověk jinak logicky myslící by považoval za morálnější, kdyby firma vyvinula odrůdu rezistentní k herbicidu vyráběnému konkurencí. Nikdy však neřekne proč. Kdo naříká nad chudákem rolníkem nuceným každý rok kupovat osivo od firmy, pouze ukazuje, že existence heterózních (hybridních) plodin a státem uznávaných odrůd, sadby a osiv k němu ještě nedolehla. I když je možné u vegetativně množených plodin (např. brambor) „točit“ rok od roku stále stejnou sadbu (a „organičtí“ pěstitelé se tím chlubí), má to drobnou závadu: vyrobí se kultura promořená viry, houbami a jinými parazity.
Ekologická rizika jsou komplexem několika problémů. Nejzávažnějším z nich je obrana proti hmyzu, dosud konstruovaná zavedením transgenu pro část toxické bílkoviny Bacillus thuringiensis, experimentálně se však testují další systémy odvozované od přirozené obrany rostlin. Hrozí zde vznik rezistence škůdců, ale i přenos genu na volně rostoucí rostliny, a tím (stejně jako živelnou aplikací) posun v ekologické rovnováze.
Vznikne-li rezistence k totálním herbicidům, je nutno důsledně prověřit, že není spojena s jinými změnami, které by měly ekologické následky. Sama rezistence k herbicidu není problémem ekologickým, ale agrotechnickým, protože se projevuje jako selekční výhoda jen v přítomnosti herbicidu, tedy výhradně v zemědělských kulturách. Je též obava, že účinnou likvidací některých plevelů se ohrozí biodiverzita. To je třeba zhodnotit, ostatně koukol (Agrostemma githago) se podařilo takřka vyhubit klasickými chemikáliemi.
Při rezistenci proti virům a houbám je také třeba zjistit, zda není spojena s nějakými dalšími změnami, a pokud není, zbývá posoudit, jaký ekologický význam by mělo přenesení této rezistence na volně rostoucí a s plodinou se křížící rostliny.
Případy transgenních rostlin s odlišnými užitnými nebo agrotechnickými vlastnostmi je nutno posuzovat individuálně. Rajčata se sníženou aktivitou polygalakturonázy jistě ekologickou hrozbu nepředstavují, ale u řepky s vyšším obsahem erukové kyseliny (jako chemická surovina) se již musí důkladně prověřit účinky na jiné organizmy (třeba srnčí, které ji spásá).
Taková je scéna, jejíž odraz v legislativě jsme se pokusili popsat v již poněkud zastaralé zprávě (Vesmír 77, 545, 1998/10). Od té doby ke dvěma sloupům regulací – direktivám o práci s mikroorganizmy v izolovaném prostředí a o uvádění geneticky manipulovaných organizmů do přírody a na trh – přibyl třetí: nařízení předepisující označování „nových potravin“. Osud tří sloupů legislativy je různý. První již obrůstá mechem, protože se všeobecně uznává, že běžně používaná pravidla bezpečnosti práce s mikroorganizmy řeší celou problematiku práce v izolaci. Skutečně významná je druhá direktiva, protože pokrývá faktická ekologická rizika, a nutno přiznat, že její zásluhou dosud nevznikla při používání geneticky manipulovaných organizmů žádná škoda.
Nařízení o označování potravin je křečovitou snahou evropských zákonodárců uklidnit veřejnost vystrašenou dezinformační kampaní o „tajemném nebezpečí“, které se skrývá v potravinách vyrobených z transgenních plodin. Zatímco 150 milionů Američanů a Kanaďanů, od kojenců po seniory, jí tyto potraviny bez obav (a bez následků), Evropa bude vydávat (z kapes spotřebitelů) velké prostředky na značení, o kterém nikdo neví, podle jakých kritérií se má provádět a jakou informaci spotřebiteli poskytne. Za pověrčivost se platí.
Direktivy a nařízení jsou závazné pro členy Evropské unie, ale evropské státy usilující o členství nebo obchodující s EU se jim snaží přizpůsobit. Z hlediska obchodu je důležité, aby tyto státy mezi sebou harmonizovaly základní předpisy, a o to se snaží regionální organizace UNEP (Program životního prostředí OSN). V rámci těchto snah vznikl i návrh českého zákona, který bude patrně projednán vládou dříve, než vyjde tento příspěvek. Na jeho dalším zpracování se podílí kolektiv Vysoké školy chemicko-technologické, který je jistě garantem, že zákon při nezbytné harmonizaci s EU a zachování předběžné opatrnosti vytvoří příznivé prostředí pro rozvoj a aplikaci moderní biotechnologie.
Poznámky
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [341,02 kB]