Nebezpečná myšlenka

Přemýšlel jsem, k čemu z tohoto čísla mám potřebu a chuť něco napsat, a nenašel jsem nic jiného, než opět téma, které mě láká, i když o něm nemnoho vím: téma evoluce. Téma transdisciplinární, trvalé, záhadné, rozhádané, vědecké, metavědecké i polovědecké a týká se člověka, a tedy i mne. Máme zde hned několik příspěvků ¹⁾ ; zvlášť pozorně jsem si přečetl recenzi Jaroslava Flegra na knihu P. E. Johnsona „Spor o Darwina“ (76, 326, 1997/6).

Koupil jsem si dotyčnou Johnsonovu knihu a jako protiváhu jsem si též vzal k ruce knihu amerického filozofa D. C. Dennetta „Darwinova nebezpečná myšlenka“. Sužován (jako vždy) termínem odevzdání do tisku, stihl jsem obě knihy jen rozečíst a dolistovat. Bylo to poučné. Obě knihy jsou polovědecké v dobrém smyslu („Je to kniha o vědě, nikoliv vědecké dílo,“ předesílá Dennett, ostatně „být vědcem nemusí být u tak širokého tématu nutně předností,“ jak doplňuje Johnson), obě jsou protichůdné názorem (hold Darwinovi v prvním případě, pochybnosti o darwinizmu ve druhém) a obě se snaží nezesměšňovat názory protivníků.

Dennett je filozof analytického chovu, Johnson je dokonce („jen“) právník. Snad je to logické myšlení, sklon k přesným formulacím a umění poodstoupit, co dává oběma autorům výhodu. Právník dobře ví, jaký je rozdíl mezi důkazem faktu (jak to opravdu bylo) a nabídkou alternativ (jak by to také mohlo být). Obhájce u soudu, aby zpochybnil obžalobu, často konstruuje hypotetický běh událostí, využívaje mezer v předložených faktech. Filozof se zájmem o vědu by měl být schopen srovnávat alternativní hypotézy různých vědeckých škol a demonstrovat svůj cit pro slučitelnost, neúplnost i spor.

V kauze vývoje života na Zemi jsou tři věci nesporné. Prvá věc: existuje kolem nás dnes nepřeberné množství rozmanitých živočišných a rostlinných druhů, jeden pozoruhodnější než druhý. Druhá věc: byly doby, kdy tomu tak nebylo. Třetí věc: algoritmus selekčního vývoje (v nejobecnějším smyslu, tj. cesta od jednoduchého ke složitému díky náhodné variabilitě  s výběrem „zdatných“ jedinců) má průzračnou logiku, a tedy za patřičných podmínek musí kdekoliv a kdykoliv fungovat. Prvou věc vidíme na vlastní oči (i sami na sobě), o druhé nás přesvědčují paleontologové  a třetí věc, tak jak řečena, má své čistě logické, ne-li přímo matematické důvody.

V čem je problém? Pro odlišnost svého zdůvodnění se tyto tři věci nedají jen tak snadno slepit do absolutní jistoty o tom, jak to s vývojem zde na Zemi opravdu bylo. Vezměme si analogii: i kdyby pro danou pozici v šachové hře existovala logicky průzračná a obecně fungující hypotéza o předchozím průběhu partie, neplynulo by z toho, že ta či ona konkrétní partie tak opravdu probíhala. Jsou dvě cesty, jak takovou hypotézu (pro konkrétní partii) ověřit, či aspoň podpořit: cesta empirická, spočívající ve zkoumání protokolu z minulého průběhu dotyčné partie (pokud je takový protokol k dispozici), a cesta teoretická, důkazem, že žádná jiná, alternativní hypotéza prostě neexistuje. Jak si čtenář snadno domyslí, obdobné rozlišení se může vztahovat na jakoukoliv analýzu minulosti, důkazní řízení před soudem nevyjímaje.

Darwinovou „nebezpečnou myšlenkou“ je tvrzení, že původcem diverzity a složitosti živých organizmů na Zemi je právě algoritmus selekčního vývoje. Čistě empirických (například paleontologických) důkazů pro tuto myšlenku je vlastně poskrovnu, o čemž se obšírně a s chutí rozepisuje citovaný Johnson. Zamysleme se nad možností teoretického důkazu: zda a jak odbourat hypotézy alternativní. Jenomže – co znamená býti alternativní hypotézou?

Lidé si vymysleli rozmanité principy (algoritmy a mechanizmy) vývoje, některé jsou jen variantami selekčního algoritmu, jiné se od něj tak či onak vzdalují. Mikromutace, makromutace, řízené mutace, cílené mutace, dědění získaných vlastností, postupný přechod k získaným vlastnostem (Baldwinův efekt), přírodní výběr, umělý výběr, pohlavní výběr, kvazispecie, gradualizmus, přerušovaná rovnováha, katastrofy a kdovíco ještě.

Odmyslíme-li si stupeň uvěřitelnosti či neuvěřitelnosti, osobní zaujatost a paradigma doby, shledáme, že logicky je možné leccos, včetně slavné hypotézy stvoření – přinejmenším v její „slabší“ podobě (že něco bylo naplánováno a existuje za určitým účelem). Lidské produkty všeho druhu – města, auta, filmy, anekdoty – jsou též plánovány a existují za určitým účelem, a přesto se vyvíjejí. Právě na vývoji lidských produktů si lze ukázat další věc: nic nebrání tomu, aby se dva nebo více různých principů uplatňovalo současně. Města, auta, filmy a anekdoty se vyvíjejí jednak cílevědomými zásahy architektů, konstruktérů a tvůrců, jednak nepředvídatelnými selekčními tlaky uživatelů.

Na vývoji organizmů v přírodě se mohou podílet třeba náhodné mutace vedle řízených mutací nebo postupný vývoj vedle vývoje ve skocích. Různé principy se mohou uplatňovat s různou vahou, která se navíc může měnit s časem, místem a typem organizmu. A tak se vlastně lze na celou kauzu vývoje života na Zemi dívat z jakési metaúrovně: jako by šlo o neviditelnou soutěž známých i dosud neznámých vývojových principů, v níž větší váhu získávají ty, které se ve skutečné přírodě více uplatňují (v daném čase, místě a pro daný typ). Teoretická argumentace mezi nimi nerozhodne.

Ale je tu vlastně i viditelná soutěž mezi vývojovými teoriemi a školami; v té mají největší váhu ty, které se dovedou nejlépe prosadit.