Po větru

Je vždy znovu a znovu fascinující, jak je lidská psýcha tvárná podle dobových a místních zvyklostí a jak to, co se jedné epoše jeví, jak v rámci běžného, tak v rámci patologického jako norma, způsobuje v té následující pouze potřásání hlavou. Každá doba má nejen své představy o tom, co je „zdravé“ a co patologické (nezřídka i v závislosti na společenské vrstvě či povolání), ale i jak se vlastně to patologické má projevovat.

Stejně jako se dáma konce devatenáctého století svým repertoárem chování, zahrnujícím třeba občasné omdlévání či afektované pištění při spatření myšky, výrazně lišila od dnešní, lišily se i její eventuální patologické projevy – obrazy hysterie vídané Charcotem a Freudem patří dávné minulosti. Různé typy kmenově specifických posedlostí, amoků či trudnomyslností mimoevropských etnik hezky ukazují, jak veliká je plasticita „bláznivého“ chování a jak dalece je v tomto smyslu jedinec nevědomky ochoten vyjít vstříc očekávání svých soukmenovců a dobové a místní tradici vůbec.

Nejrůznější případy „mentálních infekcí“ či „epidemií“ nebyly specifikem středověku či dob ještě dávnějších. V Americe právě probíhající vlna „odhalování“ příčin nejrůznějších duševních obtíží v sexuálním zneužívání dětí v nejútlejším dětství (ještě pod vzpomínkovou bariérou), nejčastěji v rámci satanistických obřadů konaných rodiči, je hezkou ukázkou čehosi, co se blíží vlně posedlosti čarodějnictvím v raném novověku. Snaha vyjít „terapeutům“ vstříc, ať už na skřipci či v hypnóze, je překvapivě veliká, odhlédnuto od toho, že všechny výše naznačené nepravosti se přece jen občas vyskytují. Že tato odhalení mají v nové době veliký terapeutický účinek, tak mnoho neznamená. Všechny psychoterapeutické školy zaznamenávají už pouhým zabýváním se pacientem a pravděpodobným vysvětlením a pojmenováním zdroje jejich obtíží (od uhranutí až po dětskou frustraci) značné účinky, byť nikdy ne stoprocentní.

Zdroj neblahého účinku musí být vždy někde za horizontem, ať už se na rovině společenské psychopatologie jedná o zednářská spiknutí, pletichy imperialistů vně železné opony či v individuálním případě o traumata z dospělého věku odsunutá do podvědomí (na tomto Freudově objevu se neustrnulo a traumata se dále úspěšně hledala v raném dětství, v okamžiku porodu, v prenatálním období a v některých případech i v minulých inkarnacích). Hezky to ukazuje, že v případě lidské duše neexistuje striktně vzato „správné“ vysvětlení ve smyslu pozitivistické vědy, ale značné množství obrazů, plastických, působivých i terapeuticky účinných, a každý je zcela jiný.

Ostatně přáním jiných nevycházejí vstříc jen duševně ranění či „blázni“. Každý kategoricky pronášený soud o druhém směřuje k svému naplnění. Dvojice kat – oběť jednají v předem stanovené harmonii, jako v dobrém baletu. I obraz jednání příslušníků menšin narůstá jednak do obrazu, který chce vidět „majorita“, jednak se formuje i vlastní módou a přáním. Koestler zajímavě upozorňuje na propastný rozdíl v obrazu Žida v diaspoře a v Izraeli, Badinterová ukazuje obdobný rozdíl na homosexuálech přelomu století a jeho konce. Ostatně, i obrazy „majoritních“ národů jsou v stavu se přes velice odolný kořen tzv. národního ducha prudce měnit – bismarckovské výkonné, tuhé a toporné němectví málo připomíná romanticky zasněný, pohodlný a relativně nepořádný počátek minulého století v téže zemi. Malý ten, kdo zná jen malý cíl?