Nad stopami Indiánů Nového Mexika

Nové Mexiko nás vítá nadmořskou výškou přesahující 1500 m, suchým průzračným vzduchem a ostrými západy slunce, které řidiče v protisměru dokonale oslepí. Krajina je neskutečně variabilní, což způsobují velké rozdíly nadmořských výšek i měnící se geologický podklad. Na vrcholcích pohoří Sandia je v listopadu už zasněžený jehličnatý les, na svazích žulové rokle a borovice, o něco níže vápence pokryté trávou či křovinami a dole plochá polopoušť. Pro rozsáhlá území Nového Mexika jsou zase typické pestrobarevné sedimenty, přetínající řídce porostlou nebo docela holou krajinu bílými, červenými, hnědými a černými pruhy. Státem protéká Rio Grande, ale velikost vepsaná do jejího názvu je v tomto případě opravdu jen relativní. Rio Grande vynikne teprve při srovnání s početnými vyschlými koryty v okolí.

Setkají-li se archeologové a Indiáni v témže čase a prostoru, vznikne zvláštní a citlivé předivo vztahů. V Novém Mexiku je značná část půdy indiánská a spadá tedy přímo pod federální správu. Mnoho možností obživy ovšem neposkytuje, dobytek potřebuje vodu, a tak nejlukrativnějším způsobem podnikání jsou tu početná kasina, jejichž rozkvětu právě federální správa svědčí. Když Navajové a Apačové přišli ze severozápadní Ameriky do Nového Mexika, narazili tu na velké stavby z kamene a cihel, známá puebla, avšak jejich obyvatelé se v tu dobu již stáhli dále k jihu. Přesto by dnes Navajové rádi prokázali, že původní obyvatelé puebel byli jejich přímí předkové. Protože ale většina vědeckých argumentů mluví proti nim a spor tedy vedou jen na základě docela zdánlivých a neprůkazných podobností v ornamentech na keramice, nemají Indiáni archeology moc rádi. Nelíbí se jim ani archeologický termín pro kulturu puebel, Anasazi, neboť v jazyce Navajů má neslušný význam.

V několika případech archeologický průzkum Indiánům pomohl prokázat jejich nároky na zemi a vodu a v pracovně archeologa Boba Leonarda v Albuquerque také visí příslušné ocenění od obyvatel puebla Zuni. Většinou se však indiánské rady dívají nedůvěřivě na průzkumníky, kteří by chtěli rozmnožit počet památek na území jejich rezervací. Navajové, kteří sloužili jako radisté ve 2. světové válce a Japoncům se nikdy nepodařilo rozluštit, v jakém jazyce že se to vlastně domlouvají, jsou na svou minulost hrdí, ale nemají potřebu ji dále zkoumat nebo předvádět. Řada archeologických žádostí o průzkum, pokud žadatel není v přátelském vztahu k místním Indiánům, končí neodvolatelným zamítnutím. Je příznačné, že Indiáni spíše podpoří přísně vědeckou publikaci než publikaci populární. Pečlivě totiž střeží své tradiční rituály a nechtějí ani hovořit o kresbách na skalách, pokud je ještě vytvářejí. Mají pravdu, opravdu do toho nikomu nic není.

Ještě ve dvacátých letech našeho století, kdy probíhal výzkum a první konzervace velkých puebel Nového Mexika, byla výprava k nim opravdovou expedicí. Dnes vedou k některým z nich už asfaltové silnice, jako k pueblu Bandelier, ale k jiným, například do kaňonu Chaco, jen prašné udusané cesty. To je v pořádku, protože výběr zvědavých turistů se pak omezí jenom na opravdové zájemce, a ti stavby nepoškodí. Stavby jsou nadto přísně střeženy památkovou správou.

Puebla vznikala v hlubokých skalnatých kaňonech od konce minulého tisíciletí až do poloviny tisíciletí našeho. Odpovídají tedy časově našim středověkým hradům, od nichž se liší zejména stěží hájitelnou polohou dole v kaňonech. Jejich stáří se dá určit opravdu velmi přesně, a to srovnávacím studiem letokruhů na dřevěných stavebních trámech, tzv. dendrochronologií. Umožňuje to i sledovat jednotlivé fáze staveb ve vztahu ke klimatickým změnám. Dnem kaňonů protékaly nebo dosud protékají potoky, takže na březích mohli Indiáni pěstovat kukuřici nebo fazole, které doplňovali lovem zvířat v širším okolí.

Pueblo má svou část pro každodenní život, složenou z jednotlivých obytných místnůstek, i část pro „věci použité“, ať už jsou to střepy, odpadky nebo mrtvá lidská těla. Centrem je však vždy kruhovitá kamenná stavba zahloubená do země a přístupná shora žebříkem, takzvaná kiva, místo obřadů. Je vybavena kruhovou lavicí, jámami na oheň i kanálem pro přívod vzduchu k ohni. A přicházejí-li sem živí horem, pak mrtví vycházejí z otvoru uprostřed podlahy, aby se i oni zúčastnili obřadu. Také v dnešních, moderních pueblech v jižní části státu vždycky stojí kiva, ale účast na obřadech, které uvnitř probíhají, není cizincům dovolena. Výstražné tabule před zřícenými kivami v kaňonu Chaco každého jasně upozorní, že stojí na posvátném místě, které je srovnatelné s kterýmkoli křesťanským kostelem. V nedávné minulosti se tu totiž začali scházet zastánci módních amerických náboženských směrů a provádět tu vlastní bizarní rituály, které nejen že neměly s původním určením staveb nic společného, ale Indiánů se vážně dotýkaly na velmi citlivém místě.

Je zajímavé sledovat, jak v době rozkvětu propojovala puebla s okolním světem síť obchodních vztahů, dodávající zejména luxusní zboží. Například kosti papouška, který obývá lesy jižního Mexika, dokládají obchod s ozdobným peřím. Zato zůstává záhadou, proč byla puebla opuštěna. Zdá se, že se nahromadilo důvodů několik a že vyklízení oblasti se odehrávalo v sérii na sobě nezávislých migrací.

Vracíme se z kaňonu Chaco zpátky do Albuquerque, slunce už zapadá a začíná zase oslepovat. Ptám se, proč jsou kolem osamělé farmy shromážděny desítky aut, zda je tu pouštní servis nebo se právě koná nějaké velké shromáždění. Ale ne, ojeté auto rychle doslouží a musí se vyměňovat, nevyplatí se jezdit s každým do města a kolem farmy je přece místa dost. Připomělo mi to, nepříliš vhodně, mamutí skládky kolem našich paleolitických sídlišť. Technická civilizace vytváří také své monumenty.