Hudební hluk

Představa, že hluk je tvořen hřmoty, pískoty a šelesty a že tedy hudba, která je tvořena z tónů, nemůže být hlukem, je nesprávná. Fyziologický účinek nepřiměřené expozice akustické energii z hudebních nebo nehudebních zvuků je u nezaujatého posluchače stejný. Hudba neztrácí účinek na smyslové buňky v Cortiho orgánu proto, že se skládá převážně z harmonických zvuků s definovatelnými kmitočty. Zpravidla obsahuje hudba méně impulzů než průmyslový hluk. Její soustředěný aktivní poslech může mít určitý ochranný vliv. V praxi však o jejím účinku na ohrožení sluchu posluchačů rozhoduje obdržená dávka akustické energie.

Není také důvod k tomu, považovat za méně škodlivou přímo poslouchanou „živou“ hudbu než hudbu reprodukovanou elektronickými zesilovacími zařízeními či rozlišovat mezi poslechem symfonického orchestru a rockové kapely. Spektra a dosahované maximální hladiny jsou podobné. Poněvadž ale dynamika symfonických skladeb je širší, je medián hlasitosti u skladeb moderních žánrů zábavné hudby nejméně o 10 dBA vyšší, a proto je při stejné délce poslechu obdržené množství akustické energie u návštěvníka metalového koncertu významně (přibližně 4 – 6krát) vyšší než u posluchače filharmonie.

Uvažovat o hudbě jako o hluku se zdá téměř nepatřičné. Připomněl jsem si své pocity znovu, když noviny přinesly zprávu o vatikánském kázání kardinála Ratingera na svátek svaté Cecilie, patronky hudebníků, ve kterém odsoudil rockovou hudbu. Vždy jsem měl obavu z toho, abychom nebyli kulturními cenzory, aby se naše generačně odlišné postoje nemaskovaly odbornými argumenty. Přistupovala k tomu i skutečnost, že u těch nejvíce hudbě vystavených osob, u orchestrálních hráčů, bylo poškození sluchu nepříliš časté a zahrnovalo i další příčiny, jako je onemocnění sluchu nebo vyšší věk.

Teprve obecná dostupnost reprodukce hudby a možnost jejího extrémního zesílení, agresivní invaze hudby do dalších a dalších oblastí životního prostředí, její nadužívání, zřetelný trend příklonu ke stále vyšším hlasitostem vytváří v posledních 3 – 4 desetiletích stále častěji z hudebního zvuku hudební hluk a s tím i potřebu zabývat se jeho zdravotními a společenskými riziky.

I v tomto článku budeme hovořit a škodlivosti nadměrně hlasité nebo v nevhodnou dobu a na nevhodném místě provozované hudby.

Nejdříve ale připomeňme kladné vlastnosti hudebních zvuků. Ten základní důvod pro provozování hudby je vyvolání estetických a emočních zážitků.

Hudební zvuky mají ale i řadu fyziologických účinků. Rytmizovaná hudba dokáže usnadňovat stereotypní motorickou činnost a vytváří příznivé podmínky pro relaxaci. Toho se využívá např. při dlouhých pochodech, při některých sportech náročných na motorickou koordinaci a při práci. V řadě zemí, např. v Německu, je možno u specializovaných firem objednat magnetofonový pásek s tzv. funkční hudbou, která je sestavena s přihlédnutím k ergonomickým zásadám a respektuje druh práce i věk, pohlaví a vzdělání zaměstnanců. V odborné literatuře se uvádí, že vhodná pracovní hudba může oddalovat únavu, zejména při monotónní práci, zvyšovat koncentraci na práci a pracovní výkon, zlepšovat náladu, snižovat agresivitu a tím množství konfliktů mezi zaměstnanci, a dokonce snižovat absenci a fluktuaci a zlepšovat podnikové klima. Jiná sdělení upozorňují na nevhodnost zpěvu ve funkční hudbě, na její nevhodnost při koncepční či vysoce přesné práci. Je vhodné respektovat denní výkonnostní křivku: celkový výkonnostní vzestup je větší, jestliže je funkční hudba použitá pouze v obdobích fyziologického poklesu výkonnosti. V takových případech zřetelně klesá i úrazovost, zatímco při použití hudby v obdobích dobré výkonnosti tomu bylo naopak.

Mechanizmus ovlivnění výkonu hudbou není spatřován pouze v povzbuzování bdělosti nebo podpoře pohybové činnosti, ale i např. v tom, že hudba omezuje zbytečnou konverzaci mezi spoluzaměstnanci.

Poněkud jinou funkci než pracovní hudba má hudba vytvářející hudební kulisu v prodejnách, obchodních domech, hotelových, letištních a bankovních halách aj. Má navozovat psychickou pohodu, uvolňovat psychickou tenzi a tak povzbuzovat ochotu k nákupu či usnadňovat čekání. Část zákazníků a většina zaměstnanců vnímá tuto zvukovou kulisu jako nepříjemnou.

(Mám zážitek z londýnského obchodu s hudebninami, CD disky a fotografiemi a kultovními předměty fan-klubu jakési známé skupiny: intenzita reprodukce hudby byla šokující. Do prodejny se proti šířícím se zvukovým vlnám muselo vstoupit takřka násilím. Zde už nešlo o stimulaci k nákupu, ale spíše o otupení zákazníků, schopných pak nakoupit cokoliv).

Ještě poněkud jinou funkci má hudba použitá jako zvuková kulisa, maskující hlukem tolerovaným hluky rušivé. U náročných duševních činností, při studiu a podobně může pronikání jednotlivých zvuků s informačním obsahem působit velmi nepříjemné odpoutávání pozornosti od provozované činnosti. Zvuk, který tyto rušivé jevy dokáže maskovat, např. dostatečně hlasitá indiferentní hudba, může být řešením zlepšujícím situaci. Práce v takovémto zvukovou kulisou chráněném prostředí je provázena rychlejší a hlubší únavou a vštěpování nových poznatků není tak účinné jako při činnosti vykonávané v tichu.

Podobně jako hudbu k práci je možno „komponovat“ i hudbu s jinými cílenými psychologickými účinky. To je využíváno mj. v muzikoterapii.

Je známo, že velmi hlasitá hudba podporuje v nervovém systému vznik některých neurotransmiterů. Vznik látek s morfinovým efektem – endorfinů – by mohl vysvětlit fyziologickými příčinami jinak obtížně pochopitelnou oblibu extrémně hlasitých hudebních produkcí. V USA se v 70. letech uplatňovala zejména ve stomatologické praxi tzv. audioanalgesie. Snížení citlivosti vůči bolesti se dosahovalo zaváděním hlasité hudby do sluchátek, nasazených na uši ošetřovaného pacienta. Pravděpodobně šlo o odvedení pozornosti od výkonu, o maskování hluku vrtačky spíše než o účinek endorfinů.

Nepříznivé účinky hudebního hluku jsou dvojího druhu:

Možnému poškození sluchu u profesionálních hudebníků byla věnována pozornost audiologů i odborníků z pracovního lékařství. Vyšetření sluchu hráčů našich symfonických orchestrů v Olomouci, Praze i jinde zjistilo poruchy sluchu u 8 až 27 % hudebníků. Zhoršení ostrosti sluchové postihovalo vesměs frekvence nad 3 000 Hz a výsledky nebyly korigovány na případný podíl stařecké nedoslýchavosti (presbyacusis), i když řada vyšetřených byli starší lidé. Proto se ztotožňujeme spíše s názorem švédských odborníků, kteří se domnívají, že profese hráče symfonického orchestru s cca 5 % diagnostikovaných zhoršení sluchu nepředstavuje významně vyšší riziko trvalé ztráty sluchu z hluku než jiná povolání. Momentem rozhodujícím o poruše sluchu jsou zpravidla další rizikové zátěže sluchu nebo přidružená onemocnění. Zaznamenána však byla akutní poškození typu akustického traumatu od zvuku bicích nástrojů a rezonanční efekty u některých dechových nástrojů. Popisuje se asymetrické zhoršení sluchu u houslistů s převahou ztrát na levém, k nástroji bližším uchu. Byly rovněž popsány poruchy sluchu u mladých žáků hudebních škol, hrajících na nástroje se značným akustickým výkonem, jako je např. tuba, lesní roh aj. Jsou vysvětlovány tím, že při cvičení v malých, prostorově stísněných zkušebnách bez akustických úprav se setkávají s příliš vysokými hladinami zvuku. Je zajímavé, že hra v symfonickém orchestru představuje větší hlukovou expozici než hra v rockové kapele; souvisí to jednak s jiným rozložením zvukového pole, kde u orchestru (a zejména např. u divadelního orchestru, hrajícího v prostorově stísněném orchestřišti) jsou nejvyšší hladiny uprostřed mezi hudebníky, zatímco na rockovém koncertu jsou maxima před reproduktory, jednak se zpravidla podstatně menší délkou hry rockového hudebníka.

O škodlivých následcích pro sluch posluchačů se začalo uvažovat teprve s vlnou mladistvých vyznavačů poslechu beatové a rockové hudby, jejichž nadšení na jedné a nabídka produkcí na druhé straně vedly k růstu délky expozice v dříve nepředstavitelném rozsahu. Byli např. v Anglii zazanamenáni posluchači s více než dvaceti hodinami absolvovaných diskoték za týden. U návštěvníků koncertů byly zjišťovány dočasné posuny prahu slyšení, dosahující 60 minut po skončení produkce u 50 % vyšetřovaných středních hodnot okolo 4 dB na řečových frekvencích a až 20 dB na kritických frekvencích 4 000 a 6 000 Hz.

Předpokladem takového efektu je hlasitost hudby, přesahující během koncertu ekvivalentní hladinu cca 100 dBA. Takovéto výkony jsou u současné hardrockové heavymetalové aj. hudby běžné. Ukazuje se, při srovnávání starších měření se současnými, že extrémně hlasité produkce jsou nyní častější a že se zvýšila i dosahovaná špičková hlasitost. Vysoká hlučnost je důležitým znakem žánru a je produkována kapelou přesto, že při průzkumech názorů posluchačů považuje významná část hlasitost za nepříjemnou.

Vzniku trvalého poškození sluchu mladých návštěvníků diskoték a koncertů se věnovalo mnoho pozornosti zejména v Anglii a Austrálii, ale i USA, Švédsku, Holandsku, Německu a jinde. Výsledky je možno shrnout takto: posouzení skutečných následků navštěvování rockových hudebních produkcí není snadné proto, že u mládeže, která nebyla exponována, nalézáme také sluchové poruchy, pocházející z jiných příčin a že u exponovaných osob mohou rovněž hrát roli předchozí nemoci a defekty. Mladí lidé mají i jiné hlučné záliby, např. sportovní motorizmus, vodní lyžování, sněžné skútry, raketové modelářství a mnohé další a posuzování zátěže z těchto činností stejně jako z individuálního sluchátkového poslechu hudby se těžko hodnotí.

Proto s jistou zdrženlivostí konstatujeme: jestliže u vyznavačů „tvrdých“ žánrů soudobé zábavné hudby je expozice pravidelná, dosti častá, tj. 1 – 4 krát týdně a trvá dosti dlouho, tj. 1 – 4 roky, pak je ve skupině posluchačů ve srovnání se skupinou stejně starých neposluchačů o 4 – 10 % trvalých posunů sluchového prahu více. Počítají se ty ztráty, které alespoň na jednom uchu dosáhnou 15 dB na frekvenci 2 000 Hz. Nálezy poškození sluchu jsou často doprovázeny dalšími příznaky, např. ušními šelesty a bolestmi hlavy. U náruživých posluchačů mohou být zajisté ztráty sluchu výraznější a porucha sluchu může mít i praktické důsledky, např. při vstupní prohlídce do některých povolání. Nevíme, jaké budou pozdní následky. Skutečnost je taková, že profesionální vystavení hladinám zvuku, které se vyskytují na rockových koncertech, je pro mladistvé ve většině zemí zakázáno. Je pravděpodobné, že pokles ostrosti sluchové související s přibývajícím věkem (presbyacusis) se bude u bývalých náruživých posluchačů pop-hudby vyvíjet nepříznivěji. Vyznavačům Beatles se dnes blíží padesátka, takže za deset let bychom mohli vědět více.

V každém případě by bylo velmi užitečné, aby se nadměrné sluchové zátěži vyhnuli lidé s již narušeným nebo citlivým sluchem. Bylo by např. vhodné, aby děti, které se míní věnovat hlučné činnosti, byly předem audiologicky vyšetřeny. Platí to jak pro výběr povolání, tak pro koníčky a záliby. O řadovém vyšetření všech dospívajících se dosud bohužel neuvažuje.

Z širokého spektra systémových účinků hluku, které vznikají přenosem podráždění ze sluchového nervu do mimosluchových oblastí CNS (retikulární formace, thalamická jádra, limbický systém a další) věnujeme pozornost jen některým.

Při poslechu hudby nepochybně probíhají vegetativní nervové reakce a další změny, např. krevního tlaku, tepu, hormonální aktivity aj., jako doprovod žádoucího či očekávaného emočního účinku hudebního díla. Tyto reakce a změny mají spíše ozdravný efekt. Patogenní účinky nebyly prokázány. To, o čem se diskutuje, je subjektivně nepříznivé působení hluku při nechtěném poslechu.

V subjektivních postojích můžeme rozlišovat:

O tom, jde-li v daném případě o rozmrzelost, rušení či obtěžování, rozhodují okolnosti působení: kde a kdy, na koho a v jaké situaci hluk působí, odkud a jakou cestou přichází, kdo je jeho původcem nebo kdo je zodpovědný za jeho vznik, jakou nese informaci, jaké představy a emoce evokuje. Rozmrzelost může vznikat z rušivého působení, ale není to nezbytné. Postižený se obvykle snaží rozmrzelost i rušivost objektivizovat, prokázat obtěžující vliv.

Naproti tomu citlivost na hluk (senzitivita) s předchozími pojmy přímo nesouvisí. Je to na osobnostní charakteristiky vázaný způsob vnímání hluku.

V souvislosti s hudebním hlukem si zaslouží pozornost především vznik rozmrzelosti. Abychom rozmrzelost dobře pochopili, vezmeme v úvahu, že kromě fyzikálně definovatelných charakteristik, jako jsou intenzita, kmitočtové složení, časový průběh aj., může mít každý zvuk určitý informační obsah. Ten bývá v daném kulturním prostředí obecně srozumitelný, např. zvuk vyjadřující slovo ve známé řeči nebo signál sirény hasičského auta, ona kvarta „hoří“. Může být ale vázán na svébytnou zkušenost vnímajícího jedince (např. hlas matky, krok známé osoby, zvuk startéru konkrétního auta). Tato obecná či individuální zkušenost může nabývat zvláštní důležitosti v souvislosti s předchozí historií posluchače, např. zvuk výstřelu pro účastníka války, zvuk brzd pro chodce zraněného automobilem, hlas osoby, která dotyčnému ublížila.

Aktuální informační obsah určitého hluku je výsledkem složitého vyhodnocení či nevýznamnosti slyšeného a způsobuje, že v našem zvukovém prostředí se vyskytují:

Pro působení hudebního hluku je toto rozlišení velmi významné. Naprostá většina situací, ve kterých lidé strádají hudebním hlukem a stěžují si na něj, není charakteristická překročením nejvýše přípustných hladin, uvedených ve vyhlášce, ale tím, že u příjemce (nebo, chcete-li, u postiženého) existuje negativní vztah k působícímu hluku nebo k tomu, kdo jej působí.

Potřeba zjednat nápravu v oněch zbylých případech, kdy jde o evidentní porušení pravidel a limitů, např. při umístění diskotékového klubu v obytném domě, je mimo diskusi.

Jak se však vypořádat se situacemi z běžného občanského soužití, kdy příčinou rozmrzelosti je hra na klavír, zpěv, hlasitý poslech televize či hlasitá reprodukce hudby apod. Jde o hudební hluky z činností v bytě obvyklých, přípustných a jejich objektivní kvantifikace fyzikálním měřením je krajně ztížena proměnlivostí jevu jak co do času, tak intenzity. Jde o to dosáhnout, aby původně emočně vnímaný hluk byl habituován. Habituované hluky mají fyziologiclé účinky teprve nad prahem, ležícím mezi 65 – 70 dBA, zatímco emoční hluky mohou vyvolat bouřlivou odpověď i tehdy, je-li jejich hlasitost na hranici slyšitelnosti. Překonat averzi k hluku, který považuji za obtěžující, za zasahující do mých výsostných práv, není vůbec jednoduché. Pomoci může vědomí, že podnět sám je, fyzikálně vzato, zcela neškodný a že jeho škodlivost je způsobována tím, jak je vnímán, že tedy jde o neúčelnou reakci, obrácenou příjemcem vůči sobě samému, něco, co lze přirovnat k autoimunitnímu onemocnění. Na místě je určitá vstřícnost původce hudebního hluku, který netrvá především na pomyslných či prokazatelných právech a je ochoten k dohodě o určitém řádu (jak často, jak dlouho, do kolika hodin apod.)

Bylo by u hudebních zvuků žádoucí respektovat jejich duchovní rozměr. Hudba by neměla být tak hlasitá, aby vylučovala řečové dorozumění, ani by k jejímu poslechu nemělo docházet nedobrovolně. Hudební hluk je jen zčásti zdravotní problém. Z větší části je to otázka sociokulturní. Aby hudba byla od boha a ne, jak o její části říká pan kardinál Ratinger, od ďábla.