Technologický úděl

Když Dos Pasos psal ságu o americkém průmyslovém rozmachu a snu, shrnul „Čaroděje elektřiny“ stručně – samotářský vlk, kutil, který udělal ze samotného vynálezu obrovskou záležitost. A v jedné větě zahrnul vše, proč Edisonův génius mohl dát vznik mýtu, který fascinoval tehdejší veřejnost: „Nikdy se nestaral ani o matematiku, ani o společenský systém, ani o obecné filozofické pojmy.“

Pokud jde o první bod – pohrdání matematikou – vyslovili životopisci a dějepisci technologie spravedlivý soud: fascinace veřejnosti skutečně odkazuje k určitému rozporu ve vynálezcově metodě. Ale toto nedorozumění se mi nezdá být cizí oběma druhým bodům. Mezi (zjevnou) neznalostí matematiky a (proklamovaným) opovržením společenskými nebo filozofickými otázkami vidím spojení, které odpovídá duchu epochy, přístupu „technologického laisser-faire“, kterým se právě živí legenda o nevzdělaném, ale geniálním vynálezci, schopném vytvořit všechno a dělajícím všechno, čeho byl schopen. Edison ztělesňuje smysl kompetence a inovace, která jde kupředu bez ohledu na víru, náklady a oběti modernosti.

Tento samouk, který začal jako mladíček prodáváním novin a bonbónů ve vlacích a v dospělosti získal tak velké množství patentů (přesně 1 079) a vytvořil tolik vynálezů, má důvod vstoupit do legendy. Z tohoto hlediska nebyl Edison pouze výjimečný, byl jedinečný. Mýtus poukazuje na tradiční představu, která vyžaduje, aby vynález byl božský dar, výlučné vyjádření génia, stvořeného prozřetelností. Ale Edison nebyl kutil-vynálezce: kdyby jím byl, patřil by spíše do nějakého Lepinova muzea než do dějin technologie. Jistě byl samoukem, ale ne více než někteří jeho předchůdci, jako byli Davy a Faraday. Celý svůj život nepřestával číst obrovské množství vědeckých knih a časopisů, které využíval pro práci na svých výzkumech. Jestliže ztroskotal jako patnáctiletý při zběžném čtení Newtonových Principů, odkud podle jeho slov vycházela „nechuť k matematice, které se nikdy nezbavil“, bylo to proto, že ho na to nikdo nepřipravil. Ale nebyla rozhodující událostí jeho kariéry četba dvou svazků Faradayových Experimentálních výzkumů elektřiny? V jednadvaceti letech nalezl svou bibli v experimentování a osvícení, které může přinést jen tvrdá práce v laboratoři bez komplexního matematického vyjádření přírodních zákonů.

Odpor k matematice mu nebránil, aby ji využíval, stejně jako ostatní vědecké discipliny (zvláště chemii). Menlo Park je první moderní průmyslová laboratoř ve dvojím smyslu. Je jí nejprve proto, že byla subvencována skupinou Morgan-Vanderbilt, aby zapojila průmysl do velkých konkurenčních bojů založených na inovaci, a tak otevřela éru výzkumů podporovaných rizikovým kapitálem. Kryštof Kolumbus získal podporu monarchů, aby se mohl vypravit k neznámým zemím, Edison ji získal od bankéřů, aby mohl přeměnit představy badatele v nové výrobky a služby. Jistě, v obou případech se musel vklad vrátit tisícinásobně. Ale Menlo Park sjednodcoval také skupinu vědců, kteří se opírali o nejmodernější nástroje. Například bez Francise R. Uptona, specialisty na matematickou fyziku, který své vzdělání získal v Princetonu a v Německu (v laboratoři Hermanna von Helmholtze), by nebyly nikdy vyřešeny problémy elektrického napětí a odporu. Slavná Edisonova věta „mohu získat matematiky, ale oni nemohou získat mne!“ nemůže zakrýt fakt, že Uptonovy rovnice sehrály rozhodující roli v mnoha jeho vynálezech.

Stejně tak by Edison nemohl dovést své představy k úspěšnému konci bez strojů a vědeckých přístrojů, které dal převést do Menlo Parku – galvanometrů, statických generátorů, leydenských láhví, indukčních cívek, akumulátorů a kondenzátorů. Nejlepším příkladem je vakuum nutné k dokončení žárovky. Při četbě vědeckých časopisů a přehledů se Edison seznámil s velmi vysokým vakuem, které získal sir William Crooke pomocí Sprenglerovy vývěvy. Brzy se dozvěděl, že jednu mají v Princetonu, vypůjčil si ji z univerzity a pak už Menlo Park disponoval nejmodernějšími vývěvami. K tomu je třeba připojit knihovnu, v níž bylo tolik amerických i cizích vědeckých knih a časopisů, že neměla co závidět dnešním nejlepším vědeckým oddělením a univerzitním ústavům. […] Edison spojil v Menlo parku badatele se solidními diplomy se spolupracovníky své první továrny na telegrafy a dálnopisy, jako byl Batchelor, kreslič strojů, Kruesi, bývalý švýcarský hodinář, Ott, Bergman, Schuckett, kteří mohli vytvořit jakoukoli formu nástroje nebo stroje. Čaroděj byl ve skutečnosti dirigentem první průmyslové výzkumné laboratoře založené zároveň na teorii i na praxi. Menlo Park, jeho „továrna na vynálezy“ byla sama jeho velkým vynálezem.

Veřejnost byla Edisonem fascinována, ale vědci vychovaní a učící na univerzitách odmítali uznat jeho skutečně vědecké objevy a intuice. Když se věnoval v roce 1875 problémům „akustického telegrafu“, zjistil, že zářivé jiskry prýštící z jádra magnetu mohou být způsobeny „něčím více než indukcí, neznámou neelektrickou silou“, kterou nazval „éterický proud“. Jeho pozorování byla zesměšněna vědci představujícími univerzitní fyziku, profesory Elihu Thomsonem a E. J. Houstonem z Philadelphie a Silvanusem Thomsonem z Londýna takovým způsobem, že jeho averze vůči teoretickým fyzikům mohla jen zesílit. „Éterické jiskry“ byly označeny za padělky. A přece, i když se mylně domníval, že nemají elektrickou povahu, byl velmi blízko objevu a vytvoření vysokofrekvenčních elektrických vln – zárodku moderní elektroniky. Pocta, kterou Edisonovi po jeho smrti věnovali v revue Science v lednu 1932 mluvčí nové generace vědců, spíše ještě posílila obraz Čaroděje jako lidového hrdiny, místo aby uznala jeho pionýrskou roli jako zakladatele vědeckého průmyslu. Ať byly jeho rozměry jako vynálezce a inženýra jakkoli heroické, nemohl soutěžit s novými normami vědeckého výzkumu v průmyslu, a už vůbec ne s profilem „technologů“ vychovaných – jako Robert A. Millikan na Kalifornské technice anebo Karl T. Compton na MIT – pod autoritou akademické vědy. Tito komentátoři, říká jeden z jeho nejlepších životopisců, „si byli vědomi, že pokud nebudou Edison a jeho metoda považováni za zastaralé, mohli by se pragmatičtí ředitelé podniků ptát, proč se za vysoké platy nabírají mladí doktoři vychovaní na univerzitách, aby dělali to, co Edison a jemu podobní uměli zřejmě dělat tak dobře: zavádět fantasticky se vyplácející vynálezy.“

Je spravedlivé připomenout, že Edison byl velmi rád, že je považován za ztělesnění amerického mýtu. Byla to ještě doba, kdy se absolvent univerzity bránil tomu, aby se objevil jako „jednička“ na stránkách novin spíše než ve vědeckém časopise. Avšak Edison proti tomu nic neměl a talentovaně manipuloval tiskem. Byl si dokonale vědom hodnot, jejichž souhrnem v jistém smyslu byl – individualismu, materialismu, samostatného hledačství a především antiintelektualismu – a snažil se pěstovat obraz, který dokonce tyto hodnoty přesahoval. Legenda o Čarodějovi byla také plodem jeho talentu herce na scéně i na veřejnosti, stratéga komunikací, manipulátora s veřejným míněním, směsi Fausta, Barnuma a Henryho Forda. Ale očekávání, naděje, sny a mýty vzbuzené vědou a technologií 20. století byly takové, že se Edison mohl jevit jako jejich symbol: symbol nekonečného technického pokroku, pro který je možné všechno a všechno, co je možné, má být uskutečněno, dokonce i když chybí (ne-li protože chybí) matematika a teoretická věda.

Jeho metoda zdaleka nebyla metodou nevzdělaného kutila, který hledá a zkouší díky „inspiraci a tvrdohlavosti“, byla metodou profesionálního podnikatele, který chápe výzkum jako prostředek vytváření syntézy technických, vědeckých a ekonomických aspektů díla v procesu vedoucím od vynálezu k inovaci. [str. 147–150]

Náš systém moderního vzdělání se dělí na dva heterogenní světy: „aktivní“ kontinent, který ztělesňuje vědecký duch a metodu, a „humanistický“ ostrov, údajně neuznávající žádný praktický zájem. Humanistická kultura je definována negativně, není jí dovoleno působit na věci a zároveň je prezentována „zahleděná do minulosti“, odmítající přítomnost a budoucnost. Výrazy „tvrdé vědy“ (hard sciences) a „měkké vědy“ (soft sciences) vypovídají už dlouho o našich předsudcích. Ještě více odhaluje skutečnost, že se většinou nezmiňujeme o žádné jiné formě vědění, než jsou ty, jež jsou zapsány v univerzitních seznamech – jako by se veškeré moderní vědění a kultura omezovaly jen na tento souboj mezi „obry“ – vědami o přírodě a „trpaslíky“ – společenskými a humanitními vědami.

Jestliže je střetnutí dvou kultur dramatem, není tomu tak proto, jak si myslel C. P. Snow, že se odvolávají ke dvěma soupeřícím řádům vkusu, přístupů a kvalifikací, nýbrž protože proti sobě kladou funkce, které průmyslový systém považuje za nesmiřitelné. A těmito dvěma kulturami, které se stavějí vedle sebe a proti sobě, existují dvě rodiny oddělené nejen duchem a jazykem, ale i platem a společenským statusem. Hodnotový žebříček průmyslové společnosti privileguje schopnosti a aktivity, které nejvíce uspokojují jeho potřeby. Ale technici, jejichž vzdělání je téměř výlučně vědecké, jsou nejčastěji znevýhodněni tím, čemu Husserl říkal „způsob života“, stejně jako ti, kdo nemají vědeckou kulturu, jsou znevýhodněni ve světě technologie. V hlubším smyslu pak rozchod mezi oběma kulturami opakuje propast mezi hledáním vědění a hledáním smyslu, vyhloubenou vítězstvím racionality.

Prozaičtěji, zaklíněn mezi hledáním své profesionální identity a údivem ze svých filozofických úvah, se technik podobá hrdinovi Musilova románu Muž bez vlastnstí. V době rozkladu rakousko-uherské říše, v němž se připravovala první světová válka, vystaven posměchu metafyzických otázek, na něž není odpovědi, se Ulrich, důstojník jezdectva, pak inženýr a posléze matematik, snaží postihnout nedosažitelný smysl života, stejně jako člověk, který přechází jednu horu po druhé, aniž někdy vidí konec. Člověk bez vlastností se skládá z vlastností bez člověka, říká Musil. Jestliže tradiční vědění je jen jednou technikou mezi ostatními a jestliže sledování tohoto vědění vůbec nezvětšuje šance na postižení smyslu života, může se úspěšná kariéra chápat také jako prázdnota života. Existují dvě koncepce, které spolu nejen bojují, říká Musil, ale co horšího, existují vedle sebe, aniž si vymění slovo: jedna se spokojuje s tím, že je přesná a drží se faktů, druhá se s tím nespokojuje a odvozuje své znalosti z údajných velkých věčných pravd. Podle Musila je jasné, že pesimista může říci, že výsledky jedné nemají žádnou hodnotu a výsledky druhé jsou falešné. Opravdu, co bychom mohli udělat v den posledního soudu, ptá se, až budou vážena lidská díla ze tří – nebo třeba třiceti – pojednání o kyselině mravenčí? Na druhé straně, co můžeme vědět o posledním soudu, jestliže ani nevíme všechno, co může tady vzejít z kyseliny mravenčí?

Pokud výchovné systémy neudělí více místa poučením, která nevyplývají ze sféry „tvrdých“ věd při vzdělání budoucích vědců a inženýrů a pokud studenti humanitních oborů a společenských věd budou opomíjet veškeré vědecké vzdělání, musí se rozchod mezi oběma kulturami prohlubovat a bude produkovat a stavět proti sobě techniky neschopné pochopit problémy hodnot a humanisty oklamané a znechucené technicitou věd. Oddělení intelektu a života je v industrializovaném světě tím hlubší, že technika zvětšuje moc lidí a nepřidává nic k jejich moudrosti. A duše bude zvětšenému tělu chybět tím zoufaleji, že toto tělo nepřestává růst. Kritika vědecké a technologické činnosti není jednou z mnoha proměn kritického (nebo sebekritického) zkoumání, které je charakteristické pro racionalismus. Až do 19. století, do momentu, kdy se přírodní vědy ustavily jako disciplíny oddělené zároveň jak od teologie, tak od filozofie, se kritika společnosti poukazující na nespravedlnosti a omyly existujícího řádu opírala o praktické a intelektuální vědění vědy. Dnes vede právě toto vědění ke zpochbnění vědy samé a toto zpochybnění je zároveň nejinstruktivnějším a nejrozpornějším elementem současné krize: nejinstruktivnějším, protože instituce, která nejbrilantněji ztělesňuje racionalitu, tenduje k tomu, aby odmítla sebe samu; nerozpornějším, protože tato krize nebude moci být překonána, jestliže budeme muset odmítnout možnosti, které nám věda a technologie neustále nabízejí.

Mezi ztracenou nevinností a nejistou budoucností, mezi utopií a tlaky skutečnosti je jasné, že jde o odhalení jednoho nebo více nových paradigmat, ani ne tak kvůli fungování vědy, jako pro fungování průmyslových společností. Šance na zahlazení škod z pokroku a překonání budoucích nebezpečí neplyne z toho, že odmítneme vědecký postup nebo budeme vzdorovat technologickým zdrojům. Věda a technologie nejsou naším osudem v tom smyslu, že s tím nemůžeme nic dělat: můžeme a musíme se naučit využívat je lépe. Přinejmenším z toho plyne, že vědci a inženýři budou souhlasit s tím, že se budou „starat“ o problémy hodnot, které vznikly díky jejich činnosti, a že čarodějové naší technologické doby se budou starat dokonce i „o obecné filozofické problémy“. Ale plyne z toho také potřeba být pozornější k projevům odporu, které vzbuzuje technická změna. To neznamená, že zaslepeně odmítneme kritiku destabilizujících důsledků technnologie a necháme společnost, aby sdílela opojení inovátorů a podnikatelů. Naopak, budeme ji brát v úvahu nejprve ve výchovném systému a obecněji v samotném fungování demokratických institucí. [str. 159–161]

Vědecká metoda a vědecké postupy, systém získávání a výchovy vědců a specializace vědeckých disciplín vedou k tomu, že se odborníci na přírodní vědy zabývají stále menším úsekem skutečnosti, a dokonce stále užším sektorem vědy. Sám August Comte, otec-zakladatel pozitivismu, by to nechtěl; hlasitě protestoval proti svým vědeckým kolegům, kteří měli tendenci odstranit jakýkoli vztah mezi filozofií a vědou. Tím, že souhlasí „s převahou smyslu pro detail nad smyslem pro celek“, psal, poskytují důkaz „filozofické bezmocnosti, jež je dnes vlastní našim učeným společnostem“, bezmocnosti, která ústí do „politické bezmocnosti vědecké třídy, a dokonce vede k její morální degeneraci“. Požadavek neutrality založený na praktikování technické specializace, jež se zajímá pouze o efektivnost a užitečné věci, je přímo spojen s podceňováním svobodných umění a humanitních oborů. Nikdo to nevyjádřil lépe než Edison, když odpovídal na dotazy týkající se vzdělání: „Potřebujeme lidi schopné dělat věci. Nedal bych ani halíř za běžné absolventy vysokých škol mimo ty, kteří vycházejí z technických ústavů. Alespoň ti nejsou nacpáni latinou, filozofií a všemi těmi hloupostmi ze školky. Amerika potřebuje praktické a kvalifikované inženýry, obchodníky a průmyslníky. Za tři nebo čtyři století, až bude země zkonsolidovaná a ziskuchtivost se zmenší, pak bude doba pro literáty.“ [str. 158]