Mikrofotografie a svět

Jeden takový nový svět představují mikrofotografie. Svět krásné ultrastruktury živé i neživé hmoty v dimenzi, kterou jsme dosud neznali, a proto ji pomíjeli. Nabízí nám rozšířit vlastní obzory a uvědomit si, že nejdokonalejším tvůrcem je Příroda – z pohledu vědeckého i estetického.

Jsme zvyklí vnímat svět středních rozměrů, ve kterém je nám souzeno žít. Těšíme se krásou stromů a květin, lastur a mořských korálů, elegancí nádherných zvířat, půvabem mladých žen a dokonalostí uměleckých děl. Spíše výjimečně se necháme unášet krásou makrosvěta – vesmíru, vysokého letního nebe, padajících hvězd, majestátem velehor a nekonečností oceánů. Ale všude, v makrosvětě i středosvětě, nacházíme mnoho ošklivého. Mikrosvět je za hranicemi běžného vnímání. Je zapotřebí vidět víc, než přináší zběžný pohled, nestačí nazírat povrchně, je třeba dobrat se samotné podstaty bytí a přijmout skutečnost, že ve světě i v našich životech není věcí obyčejných. Z takového úhlu pohledu se i to, co shledáváme ošklivým, skládá ze samé krásy.

Věda a umění si jsou velmi blízké. Liší se navzájem jen metodami, které používají, a snad působením na cit. Věda vysvětluje totéž, co umění zpodobuje, a společně otevírají cesty hodnotnému životu, jsou bytostnou potřebou ducha, obohacují jedince i společnost. Jsou schopné se navzájem pochopit, protože shodně vyžadují oddanost, zaujetí, osobní odvahu, odhodlanost a úsilí, odpovědnost, fantazii a intelekt, které uzrávají v samotě ducha. Na počátku činnosti vědce i umělce je prvotní údiv, jakási zvědavost, která vyvolává vzrušení. A duše dobrých vědců jsou stejně vzrušivé jako duše umělců. Bez vzrušení, které zakládá cit umělce, by nebylo dokonalého umění, právě tak jako bez vzrušení, které zakládá vztah k neznámému, by nebylo dobré vědy.

Jeden zásadní rozdíl mezi nimi však přece najdeme. Věda staví na stále novém poznávání druhých a ta poznání mají často jen dočasnou nebo alespoň trvale doplňovanou platnost, zatímco umění dosahuje ve vrcholných dílech cíle s konečnou platností. Proto může být umění, které nazýváme „starým“, působením na lidský cit „mladé“ a stále platné. A tak zatímco vědecké poznání je neustále překonáváno novým, může se účinek uměleckého díla opakovaně vracet. To nutí posuzovat umění velmi opatrně. Minulá či současná umělecká extravagance se může stát a nezřídka stává klasickou současností. Musí ovšem splnit jednu jedinou, zato nezbytnou podmínku. Musí být skutečným uměním. Výtvarník musí umět dokonale kreslit, literát vládnout mateřštinou a hudebník zacházet s harmonií a kontrapunktem.

Právě mikrofotografie nám nabízí mimořádnou příležitost porovnat to, co se označuje pojmem abstrakce, s realitou. Zdánlivě abstraktní objekty Josefa Reischiga jsou realitou dosud málo známou, přiblíženou vnímavým využitím dokonalé techniky. Náhle shledáváme, že příroda to umí daleko lépe než někteří umělci.

Hodnotit mikrofotografie jako výtvor dokumentaristy, vědce či umělce mi nepřipadá vhodné. Stačí konstatovat, že jsou krásné. Kolik vynikajících vědců pracovalo s mikroskopem! Objektivně popisovali nové struktury, aniž si uvědomovali jejich estetickou hodnotu. Josef Reischig ji poznal, učarovala mu a sdělil ji světu, zprostředkoval poselství o nepřeberném množství jeho forem. Poskytuje nám příležitost přejít do sféry fantazie a niterného snění i inspiraci k zamyšlení. Objevil nám svět netušených obrazů, tvarových rozmanitostí a barevností. Umožňuje nám nechat se unést tajuplnou krásou existence světa, života i nás samých. Dává nám na chvíli zapomenout na vědecké cíle a spěch, který nás k nim vede. Málokdo z nás si uvědomoval, že právě zobrazený mikrosvět je základem světa viditelného.

Poslední období vývoje lidstva zdůrazňuje rozvoj intelektu. Život se stává praktičtějším a příležitost získávají aktivní, úzce vzdělaní jedinci, dokonale vyškolení pro určité povolání. Ideál širokého všeobecného vzdělání, zahrnující i potřebu vnímání hodnot estetických, se vytratil. Omezený rozhled snižuje nazírání a staví do života nevnímavé jedince. Ostatně o tom psal už G. B. Shaw: „Nikdo nemůže být toliko specialistou, aniž to přitom není v pravém slova smyslu idiot.“ Ono totiž oddělit ducha a smysly od sebe bez poškození osobnosti nejde. Je třeba nejen intelekt, ale i vnímavost a cit. Je hlubokou pravdou, že „když porozumíte všemu, co se týká Slunce, ovzduší a otáčení Země, přece jen vám může ujít záře zapadajícího slunce“. (Whitehead)

Dospěl jsem k názoru, že veškerá kultura lidstva spočívá na pouhých třech principech. Prvním je vzdělanost, která v sobě zahrnuje i zachování tolik ohroženého zdraví. Druhým vnímání krásy – přirozené i arteficiální. Třetím, jehož existenci podmiňuje splnění obou jmenovaných, jsou lidské vztahy, tedy slušnost.

Umění a krása nejsou či neměly by být pro vědce únikem. Jsou nebo by měly být nezbytností našich životů. Umění vědce posiluje a povznáší, přetváří složité a někdy nepříjemné skutečnosti v jejich unavených nitrech, dovoluje se od nich odpoutat, stává se prostředníkem obrody ducha. ¹⁾