Kultura contra natura

(1) JOSEF ŠMAJS: Ohrožená kultura

Nakladatelství „Zvláštní vydání...“, Brno 1995, 105 str.

(2) JOSEF ŠMAJS: Konflikt přirozené a kulturní evoluce

Katedra filozofie FF MU Brno, 1997, 45 str.

Nevím, zda je globální ekosystém smrtelně ohrožen naší činností. Tak trochu mám – podobně jako většina z nás – obavy, že se schyluje k bodu obratu, který může přemazat dosavadní hodnoty našeho světa. Nikdo nedovede říci, zda to bude katastrofa končící vyhubením lidstva, nebo naopak překlopení do kvalitativně nového stavu existence, v němž se život na planetě začne integrovat do  teilhardovské noosféry (viz text v rámečku), nebo zda se „jen“ budeme potýkat s nebývalými „nástrahami přírody“, které koneckonců budou hodny našich pokročilých technologií a na které si dnes pomalu zaděláváme (takže jaképak nástrahy přírody). Jsme jako lidská civilizace odsouzeni k nekonečnému balancování mezi dvěma protichůdnými, navzájem sotva smiřitelnými „dobry“ – Gaiou a humanizmem (viz text v rámečku na str. 624)?

Se zájmem jsem se proto pustil do čtení dvou útlých knížeček J. Šmajse, které se mi náhodou dostaly do ruky. Předesílám hned, že se mi nelíbily, a vynasnažím se ukázat proč.

Začnu studií Konflikt přirozené a kulturní evoluce (2) ¹⁾ , která hned v prvním odstavci přistupuje k meritu věci: Pro pochopení podstaty nynější ekologické krize je užitečné pojímat evoluci v jejím nejširším možném významu: nejen jako přirozenou evoluci vesmíru, jejíž jednou větví je i biotická evoluce na Zemi, ale i jako umělou, lidmi zažehnutou evoluci kultury. Konflikt kulturní evoluce s evolucí přirozenou, rozšiřování kulturní uspořádanosti na úkor uspořádanosti přírodní, je patrně nejhlubší příčinou dnešního existenčního ohrožení kultury.

Máme tedy jedinou, všezahrnující evoluci vesmíru, ale zároveň ji lze klasifikovat na přirozenou, tj. všechno od Velkého třesku až po dnešek, a kulturní, která započala první jiskřičkou vědomí u našich předků a dnes hrozí, že rozkotá celý kmen přirozené evoluce, jehož odnoží ona sama je. Oběma dílky se prolínají tři hlavní motivy. Prvním je motiv

Začněme katastrofami. Samozřejmě to tak může být, ale nelze takové tvrzení brát jako axiom, jako nikým nezpochybňované východisko pro další úvahy. Koneckonců, slovo katastrofa původně neznamenalo jen zmar a destrukci, ale jakoukoli náhlou a „systémovou“, kvalitativní změnu. (Takto nutno rozumět i známé teorii katastrof R. Thoma.) Katastrofou na konci proterozoika bylo např. globální znečištění jedovatým kyslíkem, kde však bychom dnes bez této katastrofy byli! Tvrdí-li autor (např. 2, 29, též 1, 84), že hlavní rozdíl mezi oběma typy evoluce je v rychlosti, ta přirozená že udržuje systém v rovnováze, kdežto kulturní ho z ní vychyluje, dovoluji si upozornit jen na průběh čtvrtohor – je snad v tom drastickém střídání ledových a meziledových dob nějaká rovnováha? Pokud poslední mamuti byli schopni kontemplace, mohli dospět k názoru, že přechod doby ledové v pařeniště způsobili oni sami – nezřízenou produkcí trusu.

A co se týče rovnováhy: právě její absence je charakteristickou vlastností všech systémů nadaných evolucí, ať živých nebo neživých. Rovnováha je smrt. Jiná věc je homeostáze, ustálený dynamický stav (ve starších textech uváděna jako dynamická rovnováha, z toho možná plynou některá nedorozumění). Homeostáze je aktivní udržování některých parametrů prostředí v úzkém rozmezí hodnot, jehož lze dosáhnout v různých fázích evoluce různými soubory organizmů a různými prostředky. Také se může jeden homeostatický režim proměnit v jiný přeskokem. Biosféra se naším přičiněním mění a bude měnit, ale lze vůbec prohlásit, že je „oslabená“? Co jsou za této situace „normální poměry v biosféře“ (1, 34)?

Rozdíl mezi oběma protichůdnými evolučními procesy nespočívá ani v energetice, jak se autor domnívá. V případě přirozeného systému, tvrdí autor, se větší část energie spotřebuje na jeho udržení, fungování a reprodukci a pouze nepatrný zbytek krystalizuje v přírůstku jeho uspořádanosti, v jeho nové organizační složitosti a emergentních konstrukcích (2, 5). Opačně je to prý u kulturní evoluce. Nuže, udělejme myšlenkový experiment! Na jednu stranu dejme třeba množství energie, které bylo potřeba k objevení dvojité struktury DNA, k napsání článku a k jeho vytištění, a na druhou stranu všechny kilojouly, které ti dva mladí muži – Watson a Crick – spotřebovali od svého početí, přidejme ošacení, benzin, který spálili při přepravě svých těl do práce a z práce, popř. přes oceán, plus ty dopravní prostředky...

Ponechám stranou četná autorova volání po nápravě, která by zachránila jak biosféru, tak kulturu (1, 22). Kterou biosféru? Tu dnešní, tu před 10, 100, 10 000 lety? A kterou kulturu? Co jsou „vyšší formy života“, které je třeba zachraňovat? (1, 37). Vzhledem k tomu, že věda je jenom částí kultury a na naše neduhy sama odpověď nezná, uniká mi poselství vět typu: Pouze adekvátní, tj. o vědu opřené, filozofické pochopení toho, co se dnes v planetárním měřítku děje... může být východiskem kompetentní ekologické transformace kultury (1, 19). Chce autor nastolit na světě vládu vědců nebo filozofů? Je pravda, že potřebujeme celoplanetární ekologickou politiku a legislativu (1, 70), ale mají ji dělat vědci a filozofové? Nevím, jak by vypadalo „vědomé úsilí o obnovení podmínek přirozeného vzestupného vývoje biosféry“ (1, 89).

To všechno není až tak důležité. To nejdůležitější, co zasluhuje rozbor, je zřejmě stránka „informační“, probíraná na mnoha místech. Autor upozorňuje na izomorfii biotické a kulturní evoluce, a to v tom, že máme na jedné straně genetickou informaci (přirozenou, zápis „natvrdo“), která je konzervativní a mění se jen pomalu a náhodně, a na straně druhé informaci, která tento zápis přesahuje a umožňuje v prvním případě vznik společenstev a ve druhém bohatství kultur (2, 9). Pak se však dostává do nesnází, protože přece jen vzájemná interakce druhů v ekosystému se nakonec (přes přirozený výběr) nějak odrazí v genomu, a tak těla organizmů zcela určitě (2, 9) a společenstva tak nějak volněji odrážejí jen a jen to, co je zapsáno v genech (2, 23): biosféra je jakousi nepřetržitou krystalizací, „samosborkou“ ²⁾ struktur podle genetických návodů a vnějších modifikujících signálů.

Jinak je to s lidskou kulturou. Vše nasvědčuje tomu, že lidský genom někdy před čtvrtmilionem let „zmrzl“ a od té doby se v podstatě nezměnil, nijak zpětnovazebně nereagoval na žádný z kulturních počinů lidstva. Kultura se tedy „odvázala“ od biologie: Jako nebiologická struktura nemohla vzniknout na bázi přirozené genetické informace (1, 33). Geneticky, tělní stavbou, systémem pudů, chování, jsme předurčeni k tomu, abychom v malých tlupách lovili zvěř a sbírali kořínky. I náš mozek je přírodním vývojem postaven právě k tomuto účelu. A jemu to najednou nestačí a začne přemýšlet, vynalezne pojmové myšlení, kulturu, vědu... a genetika se dostává do věčného sváru s nutností žít jinak než v lovecké tlupě. Tento sociobiologický pohled přejatý autorem od Wilsona (viz text v rámečku nahoře) však nemusí být jediným vysvětlením stavu – o jiný se pokouší např. S. J. Gould (viz ukázku z knihy na str. 649).

Vraťme se několika citáty k informaci (a priori se předpokládá, že víme, co to informace je):

Informace ve smyslu duplikátu uspořádanosti i ve smyslu komunikativním, sémantickém, je tedy spontánním produktem vývoje složitých systémů (2, 22).

V žádném takovém slabě integrovaném otevřeném nelineárním systému (rozuměj v biosféře, nebo v kultuře?) ... nemůže z pochopitelných důvodů vzniknout jedna řídící koncentrovaná vnitřní informace“ (rozuměj genetický zápis nebo výrobní postupy takovou řídící koncentrovanou informací jsou!?)

Na jedné straně musí existovat dílčí individuální kulturní informace pro psychickou integraci a orientaci každého jednotlivce, a na druhé straně obecná nadindividuální kulturní informace systémově integrující kulturu včetně všech individuí. ... Obě tyto podoby kulturní informace ... mají společného biotického nositele – nervový systém aktuálně žijících lidí (2, 27).

„... kultura nevznikla na bázi genetické informace, a proto není nejmladším přirozeným ekosystémem biosféry. V dědičné paměti biologických druhů je obsažena informace pouze o uspořádanosti přirozené, ekosystémové (2, 29–29).

„... evoluční kulturní tvořivost probíhá od počátku podle přírodě neadekvátní informace! (2, 32).

Přiznám se, že nerozumím, jak může být informace produktem, nevím, co je řídící koncentrovaná informace, jak je v genetické paměti druhu zakódována informace o ekosystémové uspořádanosti (ať se tím myslí cokoli) a podle jakého kritéria se informace (nebo cokoli jiného) dá dělit na přírodě adekvátní a neadekvátní. Nemá ani cenu to na tomto místě rozebírat. Uvádím tyto citáty proto, že navozují dojem, že informace je jakési fluidum, které jako flogiston proniká složitými systémy, v nich se různě distribuuje a nabývá různých kvalit (přirozená a kulturní informace).

Pravda, zde se pohybujeme na tenkém ledě hlavně proto, že pojem „informace“ je neostrý a do jisté míry vyprázdněný. Na jedné straně informace jako zpráva, sdělení, něco, co automaticky předpokládá příjemce, který tuto zprávu rozpozná na okolním pozadí a interpretuje. Na straně druhé matematicky (v bitech a bajtech) objektivně vyjádřitelná veličina, pomocí níž můžeme posuzovat míru uspořádání systémů a z tohoto pohledu veličina totožná s negentropií. Předpokládám, že Šmajs ve svých textech míní prvý z uvedených významů, protože negentropie nemá obsah, smysl ani kvalitu, takže je pro diskutovaný kontext nepoužitelná. Jestliže je ale tento můj předpoklad správný, pak si dovolím oponovat (mnohem lépe to dovede např. Hofstadter – viz text v rámečku níže): Neexistuje žádná objektivní informace bez poznávajícího subjektu, který ji rozliší na pozadí jiných vjemů, interpretuje ji a podle toho, co rozpoznal a jak interpretoval, se bude chovat. Pak je ale Šmajsův text nesrozumitelný, opravdu nevím, o čem mluví.

Tímto odmítnutím vlastně recenze končí, dovolím si však přidat úvahu na téma zpráva a její interpretace jako dva komplementární principy biologické evoluce. Ten starší způsob byl vynalezen už na úsvitu života: Zprávy jsou zakódovány ve formě genetického zápisu – posloupnosti bází v nukleových kyselinách – a buňky tento zápis čtou a interpretují. Interpretace spočívá, zjednodušeně řečeno, v tom, že buňka „přečtené“ konfrontuje se svou situací (signály z okolí, momentálním stavem aj.), a podle toho se chová (např. čte nebo nečte některé partie genetického textu, dělí se, interaguje s jinými buňkami). V průběhu času se může měnit jak zápis, tak jeho interpretace, a to v různých liniích organizmů různě.

Vztah genetický zápis–struktura není tedy vztahem výrobní dokumentace–výrobek. Samotný „výrobek“ in statu nascendi ovlivňuje interpretaci výrobní dokumentace a tím uspořádání morfogenetického „výrobního pásu“ i svůj konečný tvar. Samotné „věty“ – geny i celé úseky genetických textů jsou velmi konzervativní a velmi často společné velkým skupinám (všichni obratlovci, všichni živočichové, všichni eukaryonti). Jistěže drobné změny – mutace genů a jejich umístění v genomu může hrát důležitou roli. Ale skutečnost, že v morfogenezi jedince postrádajícího určitý důležitý gen se mohou uplatnit uměle vnesené homologické geny pocházející od evolučně velmi vzdálených druhů, naznačuje, že rozpoznání patřičnosti tohoto genu a jeho druhově specifická interpretace jsou neméně důležité.

A jak se to má s lidskými kulturami? Lidský druh objevil nové, rychlejší cesty generace zpráv a jejich interpretací, tento prostor okupoval a začal využívat. Další genetická evoluce mozku by za této situace mohla být sebevraždou – mohla by znamenat i opuštění objeveného prostoru. Bylo proto pro druh výhodnější nechat genetickou evoluci lidského druhu „zmrznout“, resp. ji omezit na oblasti dílčí, jako je např. imunita.

Pokračujme s analogií

stejné nebo podobné genetické texty – různé druhy

stejné nebo podobné kanonické texty – různé kultury

S kulturami potíže mít nebudeme, alespoň ne s těmi, které mají psané texty; u kultur s podáním ústním je to o něco složitější. Kolik jen kultur vzniklo (a kolik vraždění se odehrálo!) na základě rozdílné interpretace jediného kanonického textu – Bible! Potíže nebudeme mít díky tomu, že to víme z dějepisu, a také proto, že jsou zde konkrétní interpreti – lidé a lidské skupiny, které si způsob interpretace předávají (popř. jej modifikují) spolu s příslušnými texty. Takže nositelem kulturní informace nejsou „nervové systémy aktuálně žijících lidí“. Ovšem jak je to u druhů? Kdo je interpretem tam?

Kromě kanonického textu – dvou kopií genomu – po rodičích dědíme i malý, ale velmi důležitý kousíček těla – vaječnou buňku. A právě díky ní je mrtvý text genetické informace čten a stává se informací, „technickou dokumentací“, kterou buňka a její potomstvo konzultuje a interpretuje podle toho, v jakém čase a prostoru vznikajícího organizmu se právě nachází. A v tom spočívá, domnívám se, i klíč k druhově specifické interpretaci. Interpretaci, tj. vyhmátnutí smyslu jak textu, tak toho, co přichází zvenku, a to na základě historie, zkušenosti buňky, buněčné linie, druhu. Oplozená vaječná buňka, podle pravidel získaných od nesčetných generací buněk předků, od prvopočátku manipuluje s genetickým textem tak, jak je to zvykem u daného druhu a podle této zvyklosti postaví příslušnou morfologii. Domnívám se, že z tohoto pohledu druh lze přirovnat ke kultuře a ke vzniku nových druhů může dojít stejně dobře mutací textu (DNA) jako změnou pravidel manipulace s ním.

Není pochopitelně snadné tuto myšlenku absorbovat a zkusit pohledět na evoluci z tohoto úhlu. V tomto kontextu je milé, že prakticky současně s „klonovanou“ ovcí Dolly se objevila práce poukazující na význam prostředí vaječné buňky na morfologii výsledného organizmu a jeho potomstva (viz můj článek Tři zdroje a tři součásti oplození, Vesmír 76, 553, 1997/10). Jsem přesvědčen, že na  ucelenou teorii popisující evoluci druhů tímto prizmatem nebudeme dlouho čekat.

Na úrovni celoplanetární se nabízí ještě jedna analogie prolínání přirozené a kulturní evoluce – analogie mezi Lovelockovou Gaiou a Teilhardovou noosférou. Necítím se však kompetentní k jejímu rozvíjení.

Z obou Šmajsových knížek čiší úzkost z toho, že se nám přímo před očima mění svět, který jakž takž známe. To ale přece není nic nového! Lidé vždy balancovali na hranici neznáma a vzlet lidského ducha a tvořivosti byl nejčastěji spojen s expanzí do nových prostor – ať šlo o ten vynález největší – vymanit se z evoluce biotické a vytvořit prostor kulturní, nebo „jen“ o  kolonizaci území, podrobování jiných národů, nebo expanzi myšlenky (vznik náboženství nebo třeba vědy). „Genetické“ předurčení člověka je právě toto – schopnost pronikat do nových prostor, i když se toho současně obává, protože nelze odhadnout, jak celý podnik skončí. Teď najednou jakoby nebylo kam expandovat: svět je plný, musíme si vytvářet pojistky, abychom se nevyvraždili a abychom nezahubili život na planetě. Sebedokonalejší pojistky však mohou selhat. Evoluce, jak ji chápu, nikdy nešla cestou dovedení jednoho problému do úplné dokonalosti, než se pokusila o další krok. Expanze nového tryskala vždy z nehotového. A tak, pokud budeme usilovat o perfektní a hezky uklizený svět, může to skončit tak, že se naši potomci buď utlučou nudou, nebo se utlučou navzájem v boji o poslední kůrku. Ať chceme nebo nechceme, naší budoucností je expanze. Expanze do oblasti sfér duchovních, obávám se, většinu lidí neosloví, a tak zbývá expanze „fyzická“ – do Kosmu. Biologická evoluce začala na titěrné planetě na periferii vesmíru. Shodou okolností si možná vybrala právě nás, abychom byli jejím nástrojem k šíření života mimo hranice planety. V tomto smyslu měl Teilhard pravdu a my jsme jedním z vrcholů evoluce. Řečeno nadneseně: Gaia konečně dospěla a může se rozmnožovat. My jsme jejími výtrusy.³⁾