Nechme je psát, ale přemýšlejme o tom, co čteme!

V úvodu autor stručně popisuje jednu z metod destrukce kyanidových iontů – biologické odbourávání kyanidů pomocí bakterie Pseudomonas pseudoalcaligenes, jak ho popisuje Sara Cleva v článku „Let them eat cyanide“ publikovaný v americkém časopise Geotimes (1995). Stejný článek autora zřejmě inspiroval autora i k tomu, že svému příspěvku dal název hodný spíš bulvárního tisku. Poté, co si čtenář oddechne, že to jsou bakterie, které budou „žrát“ kyanid, je tento proces detoxikace odpadních vod obsahujících kyanidové ionty elegantně shozen pod stůl konstatováním, že přes povzbudivé výsledky stejně není schopen vyhovět „normám přípustných koncentrací pro povrchové vody“. Při uvedené biologické detoxikaci totiž dochází ke snížení koncentrace kyanidových iontů z 8 mg/l “jen″ na 1 mg/l, a podle autora česká státní norma (Nařízení vlády České republiky ze dne 26. února 1992, kterým se stanoví ukazatele přípustného znečištění vod, Sbírka zákonů č. 171/1992, str. 953) vyžaduje hodnotu pětkrát nižší, tj. 0,2 mg/l. Teprve na konci příspěvku se dozvíme, že text článku „vychází z určitého rozhořčení a z přesvědčení, že hlupáka, který nedohlédne za první roh a neumí si spočítat trojčlenku, nelze ze sebe dělat dlouho“. Rozhořčení budiž tedy autorovi omluvou, že při čtení zákona 171/1992 Sb. neměl zřejmě trpělivost číst jeho textovou část (§1, §2 a §3) a vhodné číslo – z oněch mnoha údajů, které potřeboval uvést – našel v Ukazatelích III, což je tabulková příloha zákona pro množství látek v povrchových vodách. Zde se pro ostatní povrchové vody u všech kyanidů CN skutečně uvádí maximální koncentrace v úrovni 0,2 mg/l. Při pozornějším čtení zákona však zjistíme, že „Ukazatele III vyjadřují znečištění povrchových vod při 355denním průtoku, popřípadě při minimálním zaručeném průtoku vody v nich, a po smíšení s odpadními nebo zvláštními vodami“. To při znalosti trojčlenky znamená, že požadavky zákona jsou například splněny, jestliže se 0,2 m³ odpadních vod s obsahem 1 mg/l kyanidových iontů vypouští do vodního toku s minimálním zaručeným průtokem 0,8 m³. Tím samozřejmě nechci konstatovat, že vypouštění kyanidových iontů do povrchových vodních toků, byť při splnění požadavků platné vodohospodářské normy, je přijatelná praxe. V České republice však stále ještě přežívá zvyk, že se znečišťovatel (průmyslový podnik) chová tak, aby pouze splnil požadavky nějaké momentální legislativní normy, místo aby se aktivně a uvědoměle lépe choval k přírodě. To ve svých důsledcích živí (do určité míry jistě oprávněné) obavy naší veřejnosti z realizace průmyslových projektů. Světová ekonomika se však již dávno začala chovat jinak. Dnes není myslitelné, aby průmyslová společnost kótovaná na burze byla dlouhodobě úspěšná a přitom svou výrobou, ať už umístěnou v kterékoli části světa, devastovala životní prostředí. Taková společnost by pro investora byla totiž riziková.

Václav Cílek ve svém textu použil formulace „při poloprovozních zkouškách na zlatorudném ložisku Kašperské Hory ...“, dále pak ještě jednou na jiném místě „úpravárenský poloprovoz v Kašperských Horách...“ Poloprovoz (angl. pilot plant) je experimentální závod, v němž se ověřují zamýšlené postupy a zařízení v předstihu před zahájením vlastního průmyslově komerčního provozu. Skutečností pak je, že ani v Kašperských Horách, ani nikde jinde nebyl dosud žádný úpravárenský poloprovoz realizován. Pravdou pak je, že, v období 1991–92 byl v Ústavu pro výzkum rud v Mníšku pod Brdy proveden technologický výzkum upravitelnosti rudy z ložiska Kašperské Hory ¹⁾ . V anotaci závěrečné zprávy se rozsah a měřítko provedených prací upřesňuje takto: „Na základě schváleného projektu úkolu provedla řešitelská organizace laboratorní výzkumné práce potřebné k posouzení možností úpravy zlatonosné a wolframové rudy z ložiska Kašperské Hory.“

Následně se autor podle svých slov dostává k environmentálním rizikům spjatým s těžbou našich zlatých rud: migraci arzenu obsaženého v rudách a problému kyanizace. Autorovy úvahy a interpretace vycházejí z informací, jež byly o ložisku k dispozici v roce 1992  ²⁾ . Geologické práce, které do roku 1992 prováděla Geoindustria, financovalo Ministerstvo hospodářství ze státních prostředků. V roce 1992 pak ve financování geologického průzkumu došlo ke změně státní politiky a v jejím důsledku také ke vstupu soukromého kapitálu do této činnosti. Uvedená závěrečná zpráva Geoindustrie ²⁾ , mimochodem v autorově článku chybně datovaná do roku 1995, shrnovala výsledky podrobného geologického průzkumu v rozsahu tehdy platných požadavků na závěrečnou zprávu podle směrnice ČGÚ. Vzhledem k tomu, že bylo zastaveno financování geologického průzkumu ze státního rozpočtu, nebyly tehdy provedeny potřebné projektové inženýrské studie na takovém stupni, který by již závazně řešil otázky dobývacího prostoru, hornické činnosti a dopadu činnosti na životní prostředí. Pokud tedy autor rizika spjatá s těžbou zlatých rud v České republice nalézá tak, že se opírá o fakta a výsledky závěrečné zprávy Geoindustrie z roku 1992  ²⁾ , platí v tomto případě výrok známého českého komika, že totiž „brečí na špatném hrobě“.

TVX Bohemia důlní nyní provádí podrobný geologický průzkum ložiska Kašperské Hory s cílem získat lepší znalosti o jeho zásobách, kovnatosti a mineralogii. Tento průzkum ke konci r. 1995 umožnil vyčíslit zásoby ve výši 3 332 000 tun rudy o průměrné kovnatosti 9,4 g Au/t. Řada poznatků byla též získána o distribuci arzenu a zlata. Z pozorování vyplývá, že na ložisku lze identifikovat dvě generace arzenopyritu: jedna je asociována se zlatem, ve druhé zlato nebylo pozorováno ²⁾ , ⁷⁾ . Tato pozorování jsou v souladu s pracemi, které prováděla Geoindustria, nestačí však dosud k vyčíslení průměrných obsahů arzenu v jednotlivých ložiskových partiích. Nemohu s autorem souhlasit, že arzen představuje zvláštní problém. Podobné obsahy arzenu jsou u zlatých ložisek běžné a v případě ložiska Kašperské Hory jsou spíše příznivě nízké. Z hlediska dopadu na životní prostředí jsou tyto obsahy arzenu dnes technologicky spolehlivě zvládnuty a nepředstavují tak technický problém ⁴⁾ .

Dále se autor pokouší stanovit „toky látek při kyanizaci“. Není pravda, jak uvádí, že průměrný úpravárenský rmut obsahuje v jednom litru 200–300 g rudy. Rmuty v kyanidovém loužení ve skutečnosti obsahují 50–55 % (hmotnostních) pevné fáze. To při uvažované měrné hmotnosti rudy 2 600 kg/m³ znamená, že v jednom litru rmutu je asi 722 g rudy. Pokud by byla použita koncentrace pevné fáze 200–300 g rudy na litr, znamenalo by to zvětšení objemu kaskády loužicích reaktorů na 240 % !

Většina dalších argumentů vychází z nevýhodnosti chlorační metody destrukce kyanidů. Skutečně alkalická chlorace, přestože byla velmi problematická, se v 70. letech stala zavedenou metodou destrukce kyanidů. Není překvapením, že autor dnes identifikuje stejné nedostatky této technologie, které ke konci sedmdesátých let vedly k výzkumu, ověřování a zavedení alternativních způsobů detoxikace kyanidu. Jde především o proces firmy INCO používající katalytickou oxidaci směsí vzduchu a oxidu siřičitého a oxidaci peroxidem vodíku ³⁾ , ⁵⁾ .

Proces INCO je univerzální, byl dosud použit na 50 úpravnách zlaté rudy ve čtyřech světadílech. Tato metoda kyanidy destruuje a převádí je na hydrogenuhličitany a amonné ionty. Oxid siřičitý se přitom oxiduje na sírany, které se působením přítomného vápna vysrážejí ve formě sádry a ukládají se spolu s vylouženou rudou.

Oxidace peroxidem vodíku s větší dostupností koncentrovaného peroxidu vodíku a s jeho klesající cenou se jeví jako ideální proces detoxikace kyanidů. Peroxid vodíku je nejedovatý a nezanáší do okruhu roztoků úpravny žádné nové zplodiny. Detoxikuje kyanidy na hydrogenuhličitany a amonné ionty, sám se přitom rozkládá na vodu.

Obě tyto metody umožňují odstranit volné kyanidy z efluentu na odkaliště. Obsah celkových kyanidů lze tak snížit až na úroveň 0,2 – 0,3 mg/l. Celkové kyanidy jsou tvořeny metalkyanidovými komplexy, které jsou méně toxické až netoxické (případ haxakyanokobaltnatanů). Sloučeniny, ve kterých je kyanová skupina komplexně vázána na železo, tj. kyanoželeznatany (ferrokyanidy), nacházejí pro své unikátní vlastnosti použití i v potravinářském průmyslu. Hexakyanoželeznatan sodný, draselný, vápenatý nebo hořečnatý jsou pro svou schopnost zabraňovat krystalizaci schváleny a používány jako protispékací (dělicí, angl. anticaking) přísady do kuchyňské soli. Běžný je přídavek např. 15 mg hexakyanoželeznatanu sodného na 1 kg stolní soli. Schopnost hexakyanoželeznatanu srážet těžké kovy (např. měď, nikl, zinek apod.) ve formě nerozpustných sraženin se využívá v potravinářském průmyslu pro rafinaci a stabilizaci vína. Před zavedením tohoto způsobu zušlechťování přírodní obsah těžkých kovů ve víně způsoboval jeho znehodnocování tvorbou zákalu, sraženin anebo ztrátou barvy. Této vlastnosti hexakyanoželeznatanů srážet těžké kovy se využívá při výrobě potravinářské kyseliny citronové.

Autor implicitně musí předpokládat vypouštění odpadních vod s obsahem 20 tun chloridu vápenatého do vodoteče denně, když píše: „Při detoxikaci tak denně vzniká nejméně 20 tun solí, zejména chloridu vápenatého.″ Toto množství, nepříjemné i pro vodnaté povodí Vltavy, je pro malé a citlivé povodí Otavy téměř neúnosné. To není téměř neúnosné. To je nesmyslné. Všeobecná praxe úpraven rudy je, že pracují s uzavřeným okruhem technologických vod (zero discharge) a do vodoteče nejsou vypouštěny žádné technologické roztoky. Právě použití peroxidu vodíku, který do okruhu nezanáší žádné balastní látky, pro oxidaci kyanidu umožňuje udržovat dlouhodobě potřebný režim technologických vod.

Při interpretaci kinetických křivek výtěžnosti zlata v závislosti na koncentraci kyanidu (g/l) a na čase (hod) na obr. 3 Václav Cílek pak všemu nasazuje korunu, když píše: „Při skutečné těžbě je nutné zlato vyloužit poměrně rychle – během několika hodin, aby loužicí nádrže nebyly zablokovány pro další rudu. V rozvojových zemích se problém co nejvyšší výtěžnosti za co nejkratší dobu řeší zvyšováním dávek kyanidu.“ Věřím, že kdyby toto prohlásil student na zkoušce z předmětu Úpravy nerostných surovin, byl by okamžitě odkázán na nový termín. Skutečná praxe úpraven je totiž jiná. Běžně se louží v rozsahu 24 až 70 hodin, kdy se křivky k sobě asymptoticky blíží, jak je z obrázku vidno. Aby tedy bylo dosaženo lepší výtěžnosti, nemá smysl dávku kyanidu zvyšovat. Zvýšili bychom pouze přímé výrobní náklady, a to vlivem vyšší spotřeby kyanidu, ale i vyššími náklady na detoxikaci většího množství tohoto kyanidu.

Jsem si vědom, že realistický hlas v oblasti posuzování potenciálních průmyslových projektů dnes nebývá populární. Jak však chceme zajistit růst bohatství naši společnosti nezbytný pro vyrovnání s úrovní vyspělé Evropy? Toho přece nedosáhneme tím, že bez provedených odborných posouzení budeme kategoricky tvrdit, že nějaké odvětví průmyslu nemůže v České republice existovat. Ani ho nedosáhneme tím, že budeme z důvodů nějakých partikulárních lokálních zájmů fakta deformovat, využívat emocí a nepřipouštět konstruktivní diskusi. Naopak, dosáhneme toho, jestliže v souladu s platným právním řádem státu budeme potenciální průmyslové projekty posuzovat pouze a výhradě odborným způsobem, s cílem dosáhnout harmonie mezi rozumnou lidskou činností a nutnou ochranou životního prostředí.

A neutíkejme od tématu...

Ani po opakovaném přečtení vašeho článku si nejsem jist, zda píšete v zájmu firmy TVX Bohemia důlní nebo proti ní. Podívejme se opět na obě hlavní témata mého článku. Nejprve ke kyanizaci. Na samém začátku svého článku zcela vážně navrhujete, že na povolenou koncentraci kyanidů ve vodách se dostanete, pokud je naředíte vodou z místního potoka, ale již na druhé stránce konstatujete, že moderní současné úpravny nevypouštějí do vodotečí žádné technologické roztoky. Můžete mi, prosím, odpovědět, jak tomu má být na konkrétním ložisku Kašperské Hory – jaký typ úpravárenského procesu zde má být použit, jakým způsobem mají být kyanidy likvidovány a jaké množství odpadních látek má být vypuštěno do životního prostředí? Kde počítáte se stavbou úpravny a kde má ležet odkaliště? Umím si představit, že v této fázi průzkumu ložiska nemusíte mít definitivní představu o odpovědích, ale zároveň také vím, že variant úpravy či lokalizace odkaliště je jen několik a že se dají jasně a stručně popsat.

Co se týče arzenu a dalších stopových prvků (včetně těžkých kovů) na ložisku – je pravda, že bývalý podnik Geoindustria běžně stanovoval ve většině vzorků okolo 20 prvků, zatímco firma TVX Bohemia důlní se stará jen o obsahy zlata? A že proto, i přes proklamovanou “ekologičnost″, nestačí vaše údaje, jak píšete, “k vyčíslení průměrných obsahů arzenu v jednotlivých ložiskových partiích″?

Pevně věřím, že se těmto otázkám nebudete vyhýbat. Byl byste to Vy, kdo by pak “nepřipouštěl konstruktivní diskusi″ nad realistickými čísly″. Je totiž jednoduché nechávat si údaje pro sebe, a potom oponenty nařknout, že používají neúplná či zastaralá data. Ale pokud hovoříte o “zajištění růstu bohatství naší společnosti nezbytném pro vyrovnání s úrovní vyspělé Evropy, můžete mi ještě odpovědět, jaké plány má firma TVX s význačným wolframovým zrudněním na ložisku Kašperské Hory? Neskončí náhodou jako odpad v odkališti jen proto, aby firma bez ohledu na tu “vyspělou společnost″zvýšila své zisky?